COOLna

Nedávno jsem viděla v restauraci odhadem asi čtyřleté dítě, které pilo nealko pivo. Co mu hrozí?

U nejmenších dětí hrozí zdravotní rizika, protože to není stoprocentně nealkoholické pivo a jejich tělíčko se z fyziologického hlediska teprve vyvíjí. Například poškození nervového systému a nižší schopnost soustředění, s tím spojená i horší paměť, problémy s učením a později těžší pracovní uplatnění.
Navíc děti jsou náchylnější k závislostem, protože ještě nemají vyvinutou vůli jako my. Neumí si třeba říct, teď můžu a teď už ne. Proto bychom jim ostatně my dospělí měli stanovovat pravidla a hranice, co je pro ně bezpečné a co už není.
Může se také opít. Teoretický model, který přepočítával množství vypitého alkoholu na váhu, konstatoval, že u malého dítěte může být po vypití jednoho nealko piva v krvi až 0,05 promile. Pokud by si dalo rychle dvě za sebou, tak je to 0,1 promile. Malé tělíčko odbourává alkohol pomaleji.

Takže alkohol, byť v nepatrném množství, na ně působí víc?

Ano. Představte si, že máte pětilitrovou lahev s čirou vodou a k tomu máte deci čiré vody ve skleničce. Pětilitrová lahev představuje tělo dospělého, sklenička zase tělo dítěte. Vezměte dva panáky naplněné džusem a nalijte jeden do pětilitrové nádoby a jeden do skleničky. Jak se zbarví voda ve skleničce a jak se změní voda v pětilitrové nádobě? Je to optický příměr vlivu alkoholu na dětský organismus.

Často se objevuje argument, že jsou nealko piva zdravější než limonády.

Ještě mi nikdo neřekl, v čem jsou zdravější. Pokud se budeme bavit o cukru, nealkoholická piva ho obsahují stejně, někdy i více.

Vy jste zmínila, že alkohol v nealko pivech je 0,5 procenta, ale na etiketách některých z nich je uvedeno, že obsahují 0,0 procenta. Neexistuje tedy čistě nealkoholické pivo?

Ne, z průzkumu vyplynulo, že i nápoje, které deklarovaly nula procent, v sobě měly zbytkový alkohol.

Pak se objevuje argument, že 0,5 procenta alkoholu se stejně v potravinách vyskytuje běžně, například ve zkvašeném džusu.

Přemýšlím, proč bych dávala dítěti zkvašený džus.

To je myšleno omylem, že mu dáte džus, on třeba zkvasí a dítě to vypije.

Dobře, dám jednorázově, omylem zkvašený džus. Pro příště si asi dám pozor. A jakou souvislost to má s vědomě opakovaným podáváním nealkoholických piv? To jsou přece dvě různé věci. Diskutujeme tu, že dítě na nevědomé úrovni dostane alkohol, nebo že mu ho vědomě dávám – a to je velký rozdíl. Spíš to působí, že rodiče, kteří chtějí podávat nealkoholická piva, jen hledají omluvy, proč to dělat. Argumentují, kde všude je alkohol, a tak ho můžu podávat i v nealkoholických pivech. A samozřejmě v dalších potravinách můžeme nalézt alkohol. Jsou i sušenky, které obsahují alkohol.

Navíc ten požitý alkohol se sčítá. Když si dítě dá nealko pivo a pak si dá sušenku Mila, která obsahuje alkohol, jeho organismus to zatíží. Měli bychom se k tomu snažit přistupovat více vyváženě a co nejvíce zdravě. Neříkám, že máme všichni pěstovat zeleninu, abychom pro děti měli jen bio produkty, ale můžeme rizika eliminovat tím, že nealko pivo dítěti nedáme.

Existuje nějaká hranice, kdy je bezpečné pít nealko piva? Je to třeba 15 let nebo 17 let?

Profesor Miovský (přednosta Kliniky adiktologie Všeobecné fakultní nemocnice Michal Miovský, pozn. red.) říká, že není žádná bezpečná dávka alkoholu, kterou bychom i my dospělí mohli do těla dostat. Konzumace alkoholu má vliv na mnoho zdravotních komplikací. A není bezpečné dávat alkohol ani dospívajícím. Ukazuje to výzkum z Austrálie, který porovnával teenagery staré patnáct až osmnáct let, kteří dostávali alkohol od rodičů řízeně, s těmi, kteří ho nedostávali až do osmnácti, jak stanovil zákon.

Z publikované studie víme, že u dospívajících, kteří mají povoleno pít alkohol doma nebo si ho vzít na večírek či společenskou akci, je výrazně vyšší pravděpodobnost, že pili alkohol v minulém měsíci, a ještě vyšší pravděpodobnost, že se napili v posledním týdnu. Tam je dokonce pravděpodobnost skoro o polovinu vyšší než u teenagerů, kteří nemají povolení pít alkohol doma. Vyvrací to častý argument, že je lepší jim dát ochutnat, aby pak nebyli jako utržení ze řetězu.

Když dám patnáctiletému nealko pivo, dávám mu souhlas s pitím piva a potvrzuju mu, že je norma pít alkohol. Z psychologického hlediska dítěti i podáním nealko piva potvrzuju, že je normální pít alkohol, kdykoli a jakkoli. V Česku je obecně hodně zažité dát si pivo třeba po obědě. Ale existuje k němu spousta alternativ a nemusí to být kolové nápoje.

Z průzkumu, který jste představili v rámci kampaně Nechmel děti, vyplynulo, že některé z nich dostávají i radlery, ve kterých jsou 2 procenta alkoholu. Je to tím, že rodiče nezkoumají složení, nebo je to nezajímá?

Na začátku to byla asi neznalost rodičů, že to neuměli rozlišit. Také jim to přišlo asi zdravější než dát dítěti normální pivo, proto jim dali tohle. Je to pro ně ústupek. Oni také jako malí dostávali skleničku piva po obědě, aby se jim lépe trávilo.

Máte pocit, že v Česku je pití alkoholu u dětí zažité?

Ano, česká gastronomie je tučná. K obědu je knedlo zelo vepřo, tak si pak dají „loka“ na trávení. Je to společensky tolerovaná a při všech oslavách nezbytná součást, v nějakém věku už i pro děti. Jeden přípitek a nic se nestane.

Teď se mi vybavilo, že se dětem dávala pít pěna od piva.

Ano, i ta obsahuje alkohol. Viděla jsem i na zahrádce, že si pár s malým miminkem dal pivo a potom mu dudlíka namáčeli do pěny od piva. To mi vážně nepřijde normální.

V některých mateřských skupinách se řeší pití alkoholu při kojení s tím, že množství alkoholu v mléce by mělo odpovídat množství alkoholu v krvi. Jedna sklenička je tam považovaná za bezpečné množství. Jak je to ve skutečnosti?

Z medicínské praxe vyplývá, že člověk může mít nepatrnou fyziologickou hladinu alkoholu v krvi i bez toho, že by předtím alkohol konzumoval. Na množství zhruba do 0,2 promile se proto při laboratorním vyšetření vzorku krve hledí jako na fyziologickou hladinu. Každý máme nějakou hladinu alkoholu v krvi, a když si dám jako kojící skleničku, hladina alkoholu mi stoupne. Kojenec pak alkohol ve vyšší dávce v mateřském mléku dostává. Výrok tedy porovnává alkohol, který je přirozeně v těle, s uměle dodaným a tvrdí, že je to stejné. Přitom je to jen odůvodnění, že mám chuť dát si skleničku. Pokud si nemohu odepřít alkohol, je lepší nekojit a dát dítěti umělou stravu.

Takže ani skleničku není možné si dát?

Není možné si dát ani skleničku. Je to stejné, jako když máte v Česku řídit auto. Zákon určuje nulovou toleranci. Když si žena dá skleničku, zastaví ji policie a dá jí dýchnout, také ji nepřesvědčí tvrzením, že má alkohol normálně v krvi a že se nic neděje. Proč to můžeme pochopit u řízení auta, ale u malých dětí je to pro nás tak těžké?

Vy jste už dříve v médiích vysvětlovala, že důsledkem pití nealko piv v dětství může být, že vás vyhledávají rodiče velmi mladých závislých. Říkají, kdy se s alkoholem setkávají poprvé?

Většinou povídají, že se poprvé napijí kolem dvanáctého roku doma při oslavách. Dostali skleničku nebo panáka se slovy, že už jsou velcí, tak ať si taky ťuknou, a rodiče jim trochu nalili. Je to paradox, protože rodiče dětem sami nalévají ve dvanácti či ve třinácti, a když jim pak v šestnácti nebo sedmnácti chodí opilí z diskotéky, jsou najednou velmi udivení.

Rodina tedy vytváří u dítěte jeho vztah k alkoholu.

Je to přesně tak a je to stejné jako u cigaret. Přece svému šestiletému nebo dvanáctiletému dítěti taky nebudu dávat cigaretu do ruky a nebudu mu říkat: „Potáhni si, už jsi velký.“ V rodině, kde se nekouří ani v širším příbuzenstvu, děti nemají vzory, na které denně koukají. Pro ně je pak norma nekouřit. V rodině, kde se nepije a není k obědu pivo, ale čaj nebo šťáva, děti přebírají vzory, že alkohol není norma a není při tolika příležitostech nezbytný.

A nestává se, že by si dítě našlo cestu k alkoholu samo, když se doma nepije?

I to se samozřejmě může stát. Dítě, jak dospívá, přebírá vzory nejen z rodiny, ale i od učitelů, trenérů, influencerů, kamarádů, spolužáků… Častější model ale je, že to ochutnají doma u rodiny. Děti ještě nemají vyvinutou vůli a neumí zastavit něco, co jim vyvolává libé pocity. Oni se po alkoholu stejně jako my cítí veselejší, živější a vše je pro ně hezčí. Pak to chtějí zažívat dokola. A protože nemají plně vyvinutou vůli, rychleji u nich nastupuje závislostní chování. Proto je u nás hranice pro konzumaci alkoholu od 18 let. Je to hranice, která říká, že z fyziologického i psychologického hlediska je jedinec dostatečně vyvinutý.
Ve Spojených státech je to dokonce 21 let, protože výzkumy uvádějí, že mozek se vyvíjí až do 21 let. Naopak v Německu mají hranici, že děti mohou pít nízkoalkoholické nápoje od 16 let, což jsou radlery, pivo nebo víno. Nemohou si ale v restauraci ani v obchodě koupit destiláty nebo míchané nápoje z nich. Když se ovšem bavím s kolegy z Německa, chtěli by posunout hranici na osmnáctý rok.

V Česku je často stereotyp alkoholika jako muže mezi čtyřiceti až padesáti lety, který má zničený život. Kolik je tedy nejmladším klientům, kteří se na vás kvůli problémům s pitím obracejí?

Byly případy i dvanáctiletých závislých dětí, které musely podstupovat léčbu. Je velmi náročné léčit děti, protože většinou samy o sobě přestat nechtějí, nemají motivaci. Důležité také je uvědomit si, že závislost obecně je důsledek, a ne příčina. Ta je jinde a spouští spirálu závislosti.
Moji klienti ze soukromé praxe se na mě obracejí spíš v pozdějším věku, pokud jde o látkové závislosti. S mladšími kolem dvanáctého roku chodí rodiče se závislostmi na online hrách nebo sociálních sítích. Někdy se na mě obracejí zoufalí rodiče, že jejich třiadvacetiletý nebo pětadvacetiletý potomek má problém s alkoholem. Může to být i tzv. binge drinking, kdy se člověk celý týden drží, v pátek večer do sebe rychle „naklopí“ pití a v jednu hodinu v noci už se neudrží na nohou.

U alkoholu je navíc problém, že je velmi tolerovaný. Lidé hodně často pití omlouvají a nadměrná konzumace se dá dlouhou dobu dobře skrývat. Společnost je velmi tolerantní, nechce to vidět, přehlíží, omlouvá, dá se tím léta proplouvat. Proto se do léčby dostávají lidé až ve čtyřiceti nebo padesáti, kdy už se jim rozpadla rodina, museli odejít z práce a mají třeba i dluhy. Přitom je lepší jít do léčby, co nejdříve. Je lepší, když rodiče zatlačí na dítě, aby ve 20 nebo 22 letech nastoupilo léčbu, ať už ambulantní, nebo pobytovou.

Znamená to stále doživotní abstinenci? Hodně se teď hovoří o omezené konzumaci.

Záleží pacient od pacienta, klient od klienta. Nedá se to předem určit. Mohou si například dát hranici tří alkoholických nápojů a dost, ale je to o silné vůli. Někteří to zvládnou, ale z mého pohledu je u většiny nutná doživotní abstinence. Nastartovat chuť a pak to umět zastavit, mít tu vůli je podle mě mnohem těžší než doživotní abstinence. Ale někteří zvládají kontrolované užívání a naopak úplnou abstinenci ne. Je to individuální.
Co jsem se bavila s lidmi po léčbě, je pro ně nejhorší, jak je alkohol všude dostupný. Například když jedou na teambuilding, musí říkat, že jsou po léčbě a nemohou pít. I tak se setkávají s reakcemi, že „jedno“ jim přece neublíží. Ten člověk musí říct třeba i třikrát ne, protože ani dospělý ho neposlouchá a pořád mu alkohol nutí.
Pomáhá jim, když řeknou, že mají zdravotní problémy, kvůli kterým nemůžou pít. Na to okolí slyší, ale je to hodně těžké. Jakýkoli pracovní výjezd, rodinná oslava nebo sešlost s přáteli, tam všude je alkohol. A není to tak, že by si lidé dali dvě nebo tři piva a šlo se domů. Češi jdou většinou za hranici pití.

Proč to tak je?

Protože máme extrémně levný alkohol. Když pojedete do Německa nebo do Francie a dáte si jedno pivo, zaplatíte šest nebo sedm euro. Při takové ceně si hodně rozmyslíte, kolik si jich dáte. Nízká cena alkoholu ovlivňuje naši toleranci k alkoholu, která je v Česku mnohem vyšší. V Česku jsou lidé zvyklí, že když vypijí pět nebo šest piv, teprve pak se dostanou do nálady. V Německu si dá člověk jedno, maximálně dvě a má tu samou náladu. Je tedy i rozdíl ve fyziologické toleranci k alkoholu.

Česko má dlouhodobé prvenství
Když se vrátím ke gastronomii, v Česku se často do pečení dává rum. Buchty se po upečení kropí rumem. Nebo se přidává do různých krémů. Je problém, když to jedí děti?

Ano, když jim to budeme dávat často, naučí se na rumovou chuť, tedy chuť alkoholu, a je to pro ně norma. Nemám to ráda. Pamatuju si, že jako dítě jsem taky jedla rumové buchty a nikdy mi to moc nechutnalo. Nebo když jsem šla odnést do vedlejšího domu vajíčka, jako dvanáctileté mi nabízeli malého panáka Becherovky s tím, že je to zdravé.
Někdo by mohl namítat, že alkohol se pečením může vypařit, takže tam není, ale zůstává tam chuť a aroma alkoholu. Z nich se vytváří psychologické návyky a normy, kterými říkám, že alkohol je nezbytná součást života a pečení.

To není vždycky pravda, občas se rum na buchty dává hned po upečení.

Pokud je tam alkohol, můžeme si to sečíst: ráno rumová buchta, v poledne dva radlery a večer sušenku Mila a zkvašený džus. A je to zátěž pro organismus a zároveň tím dítě učím návyk, že bez alkoholu to nejde.

Existuje nějaká další země, která je podobně tolerantní vůči alkoholu u dětí jako my?

Zhruba před čtyřmi nebo pěti lety jsem byla na stáži v Dublinu. Když jsem v šest ráno šla na stáž, viděla jsem dvanáctileté opilé děti, které se válely před barem. Byla jsem z toho úplně v šoku. Irové mi říkali, že je to u nich obrovský nešvar, že se alkohol prodává nezletilým v takové míře.
Francie zase hodně řešila podávání vína po obědě dětem. Pak byla velká kampaň cílící na rodiče, aby se snížila konzumace alkoholu u dospělých a vymýtilo se to i u dětí. Vím, že klesla spotřeba vína a klesla i konzumace u dětí.
Ale Česká republika má v Evropě dlouhodobé prvenství, co se týká alkoholu, jeho tolerance, podávání alkoholu nezletilým, počtu závislých i počtu rizikově užívajících. Bohužel.

Helena Horálek, adiktolog

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.