COOLna

Se sortimentem restaurací McDonald’s jsou ekonomové dobře seznámeni minimálně od roku 1986, kdy časopis The Economist poprvé přišel s Big Mac indexem. Ten slouží jako nástroj k porovnávání kupní síly měn jednotlivých zemí a indikaci jejich nadhodnocenosti (nebo naopak podhodnocenosti).

Nejprve to byl poměrně sofistikovaný žert, ale index se natolik ujal, že se stal už standardním pravidelně sledovaným makroekonomickým ukazatelem. Jeho hlavním účelem je podle slov samotných redaktorů „usilovat o to, aby teorie směnných kurzů byla víc stravitelná“.

Pro porovnávání kupní síly různých měn je Big Mac ideální – je prodáván po celém světě a hlavně je připravován stejným způsobem a ze stejných ingrediencí. Právě konzistentní kvalita produktů po celém světě je hlavní předností a cílem tak velkých řetězců jako McDonald’s.

Jedinou proměnnou je tedy daná ekonomika samotná – konkrétně úroveň mezd, výše nájmů, podoba pracovní legislativy, ceny ingrediencí a tak dál. Teoreticky by tedy Big Macy po přepočtení kurzů měly ve všech zemích stát stejně, ne?

Sluší se doplnit, že se čas od času vynoří nové podobné indexy – např. Tall Latte Index (Index velkého latté z kavárny Starbucks) nebo Billy Index (podle knihovny Billy nábytkářského koncernu Ikea) – žádný se však prozatím neujal.

Nejen z hamburgerů jsou však ekonomové živi, někteří sáhnou i po pizze.

V roce 1980 si Newyorčan Eric Bram všiml velmi zajímavé korelace – cena kousku pouliční sýrové pizzy v New Yorku v posledních dvaceti letech až podivuhodně přesně kopírovala cenu jízdenky v newyorském metru. Tento „zákon“ vešel ve známost jako Pizza Principle a dokázal k překvapení všech (včetně redaktorů The New Yorker) predikovat růst ceny jízdenek na dva dolary v roce 2003 a další růsty v letech 2007 a 2009.

Tuto hypotézu v roce 2014 potvrdil také statistik a pomocný profesor na Kolumbijské univerzitě Jared Lander na základě poměrně sofistikované studie a sběru dat o cenách newyorské pouliční pizzy. Smutného konce se tato legendární korelace dočkala v roce 2019, kdy ji Wall Street Journal kvůli snížení jízdní marže a vysoké variabilitě cen pizzy prohlásil za již neplatnou.

Zmiňme ještě jednu poslední fastfoodovou ekonomickou metriku, kterou se řídí americká Federální agentura pro nouzové řízení (FEMA). Ta má na starosti pomoc po přírodních katastrofách. K vyhodnocení dopadu bouře, která zasáhla danou lokalitu, využívá agentura řetězec Waffle House (fast food servírující vafle ve více než 2 100 pobočkách v USA).

Waffle House má totiž reputaci podniku, který je velmi dobře připraven na přírodní pohromy. Jak poznamenal Craig Furgate, bývalý ředitel FEMA: „Pokud někam přijedeme a je tam zavřený Waffle House, to už je fakt špatné…“ Agentura podle provozu místních restaurací Waffle House monitoruje stav lokální ekonomiky a rychlost, s jakou se místní byznys staví na nohy po přírodní pohromě.

Takzvaný Waffle House Index poté funguje jako semaforový systém. Zelená barva (když restaurace nabízí plné menu) znamená, že nenastal výpadek elektřiny a téměř žádné poškození, žlutá barva (restaurace nabízí pouze omezené menu) signalizuje buď žádnou elektřinu, nebo elektřinu z generátoru a případně nízké zásoby, a konečně červená barva (zavřené restaurace) znamená velké škody, rozsáhlé záplavy nebo pandemii.

Systém byl zaveden v roce 2011, kdy se Joplinem ve státě Missouri prohnalo tornádo, během kterého obě tamní pobočky Waffle House zůstaly otevřeny.

Finmag

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.