COOLna

Uplynulých 17 let přineslo výraz „miniválka“. Označoval situace, kdy z Hamásem ovládané Gazy vyletěly rakety na Izrael, napáchaly škody, zabily několik lidí a Izrael reagoval nálety. „Miniválka“ se říkalo proto, že se ji Izrael snažil ukončit co nejdříve.

Už tak byl ve světě obviňován z přepjaté reakce (odvetné nálety na Gazu zabíjely více Palestinců, než kolik zabil prvotní útok Izraelců, podobně jako za druhé světové války Američané zabili víc Japonců než Japonci Američanů). A premiér Netanjahu si zakládal na tom, že za jeho vlády Izrael velké války nevede.

Jenže metoda „miniválek“ má své náklady. Bývaly ukončeny dříve, než vojáci stačili v Gaze zneškodnit většinu bojové infrastruktury – od odpališť raket přes jejich sklady až po tunely budované pro výpady na izraelské území. Tyto náklady se ukázaly v sobotu ráno, když vyšlo najevo, že Hamás je schopen zahájit proti Izraeli účinnou válku bez přívlastků. Tomu bude jistě odpovídat i reakce.

Situace, kdy z Gazy nejen létají rakety, ale vyrážejí i komanda schopná útočit v izraelských městech, zabíjet ve velkém vojáky i civilisty a brát rukojmí, je zcela nová. Jaké z ní plyne prozatím poučení?

Za prvé už to, že Hamás je schopen účinného válečného útoku, to raději zopakujme. Jisté plus je v tom, že útočníci nepronikli do Izraele tunely, to by znamenalo systémové selhání obrany. Pokud prorazili hraniční bariéru „pouze“ auty a na motorkách, poukazuje to spíše jen na nedbalost obrany, což lze napravit.

Za druhé. Shodou okolností Hamás zaútočil na 50. výročí jompikurské války, ale podobnost nemusí být jen náhodná. V říjnu 1973 se Izrael nechal zaskočit útokem na dvou frontách – z Egypta a Sýrie. A útok z října 2023 může evokovat toto: zvládne-li Hamás zaskočit Izrael z Pásma Gazy, co všechno by dokázal koordinovaný útok na více frontách? Možná i proto Hamás apeluje na Palestince ze Západního břehu Jordánu, na izraelské Araby (ač i ti patří mezi oběti jeho raket), na Hizballáh v Libanonu či na Írán coby patrona a zbrojíře militantů (Írán také útok výslovně podpořil).

Za třetí. Rozdíl je v tom, že v říjnu 1973 stály proti Izraeli všechny arabské státy (vyhlásily ropné embargo vůči Západu). To už neplatí. Západní progresivisté vyčítají Netanjahuovi, že straší Íránem a snaží se normalizovat vztahy s nedemokratickými arabskými státy (od Emirátů přes Omán, Bahrajn, Maroko až po Saúdskou Arábii), ale má to své plusy. Při veškeré kritice Saúdů je nelze házet do jednoho pytle s Íránem už proto, že neusilují o zničení židovského státu.

Za čtvrté. Společná je tu jiná věc. Palestinci – od Hamásu až po lídry samosprávy – sázejí na to, že Západ slyší na slovo okupace. Že i ten, kdo útok neschvaluje, chápe jeho příčinu, kterou prý vyvolal Izrael, když stále okupuje palestinská území. Do jaké míry tato logika funguje? Toť otázka.

Pro západní progresivisty jsou Palestinci obětí, těmi marginalizovanými a okupovanými. Ale platí to pro Pásmo Gazy, z něhož se Izrael stáhl v roce 2005? Pro tamní militanty schopné za dopoledne odpálit tisíce raket? To jsou zásadní otázky. Bude zajímavé sledovat, jak se k nim postaví západní progresivisté či východní diktátoři.

Zbyněk Petráček

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.