COOLna

Začneme úplně na začátku, tam, kde byl termín anarchie použit prvně. Stalo se tak zhruba čtyři sta let před naším letopočtem, když řecký filozof Zenon označil tímto slovem stav, kdy neexistují soudy, chrámy, manželství, rodina, armáda ani hranice. Asi tím nic zlého nemyslel, prostě si jen filozofoval, ostatně jako mnoho dalších po něm.

Taktéž Johann Wolfgang Goethe nehodlal zřejmě vyvolat revoluci, když napsal, že anarchie se mu líbí, protože si v ní každý může žít podle svého. Čistokrevného anarchistu ale z tohoto německého básníka nejspíš nevytvoříte, stejně jako nelze za anarchistickou příručku označit Bibli, ač se v ní káže, že „jak byste chtěli, aby lidé vám činili, čiňte vy jim“. Ale vidíte snad v Ježíšovi anarchistu?

Kritizovat stát z postu filozofa je snadné, ale vtipné ani moudré průpovídky svět nezmění. Přejít od slov k násilným činům ale také není řešením. Ovšem zakomponovat do toho všeho chaosu ještě sociální problematiku, to už je něco! Francouzský myslitel a vzdělanec samouk Pierre-Joseph Proudhon, který hlásal myšlenku, že vlastnictví je krádež a bůh je zlý, převzal názory svých předchůdců, že vláda, stát a parlament nezajišťují svobodu jednotlivců, a v anarchismu objevil možnost, jak vyřešit sociální problematiku.

Uvažoval tak, že když se lidé sdruží do spolků výrobců a uzavřou mezi sebou smlouvy o vztazích, další zákony již budou zcela zbytečné. Nastane směňování hodnot, přestanou existovat peníze a problém rozdílu mezi bohatými a chudými zmizí. Sice to bylo kapánek naivní, zajímavé na tom ale bylo, že tenhle anarchista nebyl žádný terorista nebo revolucionář, jen se pokoušel o reformy.

Nicméně když v roce 1865 zemřel, nevzal si své myšlenky do hrobu. Ony žily dál a v novém kabátku se objevily na konci století. V té době byli nejpočetnější vrstvou dělníci a i oni uvěřili tomu, že vládnutí nepotřebují. Budou stačit odbory! Dělnická sdružení nahrazovala Proudhonovy spolky, leč byla o dost radikálnější. Po generální stávce všeho dělnictva mělo následovat to, že se zhroutí celý systém, načež továrny zůstanou opuštěny a dělničtí předáci je převezmou.

Klíčová byla metoda přímé akce. Třeba když dělník žádá, aby byla pracovní doba osm hodin denně, nebude se nikde dožadovat oklikou, ale jednoduše továrnu po osmi hodinách opustí. Nebo když se jim nebude líbit, jak s nimi v továrně někdo zachází, nezačnou se hádat ani domáhat práv, jednoduše místo zapálí a zdemolují. Takto radikální metody uznávalo tzv. syndikalistické hnutí, hojně spojované právě s anarchismem, ale pravověrní anarchisté měli problém uznat, že syndikalisté jsou jedněmi z nich. Oni totiž neměli problém s buržoazií, rovnoprávnost chtěli úplně pro všechny.

Na scénu přichází bůh novodobého anarchismu, Michail Alexandrovič Bakunin. Ruský šlechtic se vyjádřil jasně – nad člověkem nemá panovat ani bůh, ani pán, ani stát. Znovu přinesl ideu revoluce a násilí a podpořil vznik tajných spolků, které se staly tím největším lákadlem pro nové přívržence. Věřilo se totiž, že právě nějaký ten spolek zajistí převrat. Myšlenka anarchismu se začala trochu romantizovat a idealizovat, ovšem na pozadí krvavých událostí.

Na přelomu 19. a 20. století bylo velkým trendem páchat atentáty. Na krále, cary i prezidenty. Rakouská císařovna, italský či portugalský král, americký prezident. Hlavně skoro každý útok byl připisován anarchistům. Asi se nelze divit, na Mezinárodním anarchistickém kongresu v Londýně roku 1880 byl atentát oficiálně posvěcen jako metoda, která urychlí příchod revoluce. Co na tom, že většina atentátů skončila u pokusů a nebyla úspěšná, hlavně, když se díky nim probudí otupělé dělnictvo a nastane revoluce. Šlo vlastně o propagandu činem.

Páchat atentáty se stalo módou. Stačí vzpomenout na drobného anarchistického mladíka jménem Gavrilo Princip, člena tajné organizace Černá ruka, který v roce 1914 spáchal atentát na následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d’Este a jeho manželku Žofii. Čin se stal spouštěčem první světové války.

V Česku se anarchistické myšlenky začaly drát na povrch po roce 1989. Do té doby u nás měly stoupenců málo. Věřil jim třeba básník S. K. Neumann, který doufal v humanistický anarchismus v čele s novými a nesobeckými lidmi. Z Neumanna se stal nepsaný anarchistický papež, jenž kolem časopisu Nový kult shromažďoval mladé umělce, kteří se k anarchismu rádi hlásili. Nutno ale podotknout, že to nebyli žádní praví anarchisté, ale spíš skeptici s hodně romantickými představami a ideály. S anarchismem jsou ale spojováni dodnes.

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.