Kapitalismus nevznikl vynálezem parního stroje ani dalších technologií, ale jeho zavedení předcházelo mnoho společenských změn v Evropě i v samotné Británii. Kromě kolonizace dalších kontinentů, započaté v 15. století, byla k vybudování budoucího kapitalistického systému potřeba mnoha změn na domácí půdě. Proces uzavírání občin byl systematickou politikou tehdejších elit a provázelo jej zvyšování daní, zábor půdy, vyvlastňování či doslova ničení občin (pálení úrody na polích či v sadech). Občiny jsou volně dostupné a obecně sdílené statky jako např. půda, pastviny, lesy a vodní zdroje. Dříve se běžně využívaly i v Evropě, ale kapitalismus a proces privatizace fungování občin oslabil, čímž vznikl umělý nedostatek, který vyhnal lidi z půdy. Tento společenský pohyb byl postaven na násilí a povstání proti němu byla mnohokrát vojensky potlačena. Průmyslová revoluce v Británii potřebovala chudé masy migrující z venkova do měst, kde lidé, dříve pracující v zemědělství, dostali novou námezdní práci v továrnách. Německá ekofeministka Maria Mies používá termín vnitřní a vnější kolonizace, přičemž vznik a následnou expanzi kapitalismu umožnila jejich kombinace.
Velká Británie a jiné evropské země vybudovaly svá koloniální panství po celém světě a nutno dodat, že pro svůj rozvoj použily přírodní zdroje, zemědělskou půdu i práci a těla obyvatel držav. Navíc jim zámořské kolonie sloužily jako odbytiště zboží. Ilustrativním příkladem je import indické bavlny, který umožnil rozvoj britské textilní výroby. Pěstování bavlny, indiga a jiných vývozních surovin na indickém subkontinentu snižovalo potravinovou bezpečnost (a bylo jedním z faktorů hladomorů), přičemž země se navíc později stala zčásti závislá na anglickém textilu. Není náhoda, že symbolem indického hnutí za nezávislost se stal ruční tkalcovský stav symbolizující domácí výrobu textilu.
Ve školách se dozvídáme, že kolonialismus byl ukončen procesem osamostatnění jednotlivých národů, přičemž udivit nás může třeba to, že některé předtím ani neexistovaly, jiné byly rozděleny podle pravítka přímo na mapě. Dekolonizace probíhala od 19. století (Brazílie), zrychlovala po druhé světové válce a až na několik výjimek byla završena koncem šedesátých let. Do vztahu mezi Severem a Jihem vstoupilo téma pomoci, spolupráce a rozvoje. Jako explicitní začátek rozvojové pomoci a úsilí průmyslových zemí v čele s USA pomoci chudým zemím světa je občas vnímán projev Harryho Trumana z roku 1949. S trochou ironie lze Trumanova slova vnímat jako nečekaný objev toho, že kdesi v neprobádaném světě ještě existuje chudoba a že máme morální povinnost s ní něco udělat. S větší dávkou ironie lze dodat: Dříve, než to udělá Sovětský svaz. Během studené války se mnohé „rozvojové“ země staly kolbištěm velmocí, které je zpravidla sytily zbraněmi a podporovaly místní diktátory, což má na státy destruktivní dopady dodnes (např. Demokratická republika Kongo).
Silným mýtem uplynulých dekád bylo, že Sever rozvíjí Jih. Zambijská ekonomka Dambisa Moyo ale upozornila na destruktivní efekt rozvojové pomoci, která podporuje závislost přijímajících zemí na donorech a zbavuje příjemce možnosti vybudovat své vlastní hospodářství. Výčet finančních a materiálních toků mezi Severem a Jihem bourá představu o pomáhajícím Severu. Hickel mluví o čisté apropriaci Severem (net appropriation), kdy například za rok 2015 transfer z Jihu vyčísluje na 12 miliard tun surovin, 822 milionů hektarů půdy, 21 exajoulů energie, 188 milionů člověkoroků práce. Bylo to zhruba 30násobek toho, co putovalo ze Severu na Jih.
Stejně jako během druhé poloviny 20. století, i dnes je hlavním receptem na chudobu a nerovnosti ekonomický růst. Vládám světa není doporučován ani tak spravedlivější sociální systém, lepší vzdělávací systém nebo rozvoj šetrný k přírodě, ale právě růst s příslibem jeho prokapávání společenskou pyramidou dolů mezi chudé. Cokoliv je potom dobré pro růst, je zároveň „správnou“ politikou, ať už jde o vytváření prostředí pro přímé zahraniční investice nebo speciální ekonomické zóny, které vedou k závodu ke dnu ve snižování účinnosti environmentální legislativy či práv zaměstnanců.
Tzv. trickle-down efekt však zdá se nefunguje a namísto „pozvednutí velkých i malých lodí“ na přílivové vlně růstu, dochází spíše ke koncentraci bohatství a moci v rukou stále užší skupiny lidí, jak to opakovaně ukazuje Oxfam i letošní World Inequality Report.
Kapitalismus je dnes stejně jako v minulosti postaven na umělém vytváření nedostatku a jeho provozování vede k oslabování veřejné sféry a koncentraci privátního bohatství. Proces uzavírání občin nejen pokračuje (privatizace), ale je navíc akcelerován komodifikací v oblastech, kde dříve nebyla myslitelná (bydlení, osobní data, lidská pozornost).
V otázce chudoby a receptů na ni je zásadní (a velmi problematické) také to, jak chudobu měříme. Jednou z kritik je, že hranice extrémní chudoby stanovená na 1,90 USD je velmi nízká. Za tuto částku je i na globálním Jihu stěží možné přežít. To, jak se stanovují čísla, s sebou nese vždy předpoklady a politické implikace. Pokud se hranice chudoby stanoví příliš nízko, udržuje se tím snáze příběh o tom, jak mnoha lidem úspěšně pomáháme, ačkoliv to tak být vůbec nemusí. S hranicí chudoby lze polemizovat – i když ji stanovíme na 5,50 dolarů, nedosáhne na ni zhruba polovina lidstva. Částka, která by měla umožnit aspoň trochu důstojný život je spíše 7,40 dolarů na den. Hickel dodává, že pokud bychom nad tuto hranici chtěli dostat všechny obyvatele planety současným tempem prokapávání, trvalo by to zhruba 180 let. Vzhledem k tomu, že ekonomický růst se nám nedaří oddělit od spotřeby zdrojů, 180 let růstu by neskončilo vyřešením chudoby, ale daleko rychlejším kolapsem planetárního ekosystému.
Zatímco logika kapitalismu nabízí růst jako lék, hnutí nerůstu vnímá dosavadní recepty jako přežitek sloužící úzké skupině lidí z úzké skupiny zemí a navrhuje dekomodifikaci (vynětí nezbytných oblastí z tržní logiky), větší spravedlnost a rovnost jako lék na růst. Nerůst volá po nutném snižování nadspotřeby na globálním Severu a redefinici toho, co je dobrý život, a to tak, aby na něj mohli dosáhnout i lidé na globálním Jihu bez toho, aniž bychom zničili biosféru.
Pokud chceme dosáhnout globální udržitelnosti, nemohou jít země Jihu cestou západního modelu rozvoje, protože už nejen nemají koho v takovém rozsahu kolonizovat, ale kapacity planetárních ekosystémů by to už ani neumožnily. Bohužel, některé země globálního Jihu jsou dlouhodobě nuceny jít západní cestou rozvoje, protože musí splácet dluhy Světové bance a Mezinárodnímu měnovému fondu a naplňovat jimi stanovená ekonomická kritéria. Odpuštění dluhů (mnohdy způsobených diktátory) je jedním z klíčových témat. Vedle dluhů je další oblastí vyrovnání mezi Severem a Jihem demokratizace mezinárodních institucí a klimatické reparace.
Je-li nerůst alternativou k růstovému ekonomickému systému na Severu, jak je tomu na Jihu? Porozvojové myšlenkové proudy a praxe z Jihu se v mnohém s nerůstem shodují, sahají ale mnohem hlouběji do historie a mohou být v lecčems inspirací i pro současnou práci na sociálně-ekologické transformaci globálního Severu.
V roce 2012 začal Ashish Kothari, jeden z významných představitelů postrozvoje z indické environmentální organizace Kalpavriksh sbírat na indickém subkontinentu příklady iniciativ, které praktikují buď alternativní rozvoj, nebo se vůči západnímu modelu rozvoje vymezují. V roce 2022 interaktivní mapa těchto příkladů obsahuje přes 1 500 záznamů. Během této výzkumné a síťovací práce vznikla vize „radikální ekologické demokracie“, přičemž slovo radikální odkazuje na hledání kořenů problémů, ekologická bere v úvahu všechny planetární meze (např. oproti současnému úzkému zaměření na redukci oxidu uhličitého) a demokracie zkoumá zároveň možnosti participace lidí na veřejném dění, které na ně má dopad, a také smysluplné vytváření fór, odpovídající jejich potřebám v celé jejich pestrosti.
Ashish Kothari sbírá a propojuje příklady radikální ekologické demokracie z mnoha míst světa. Jedná se o alternativní potravinové sítě propojující producenty i spotřebitele, výrobní i spotřebitelská družstva postavená na principu „jeden člen – jeden hlas“, školy usilující o dekolonizaci vzdělání nebo iniciativy etického turismu. Největší myšlenkovou odezvu našel v Latinské Americe v koncepcích vycházejících z „andské filozofie“. Jedním z nich je Buen Vivir („dobrý život“), což je soubor myšlenek, způsob existence nebo hodnotový rámec, který nahlíží rozvoj celistvěji, v přímém kontrastu s tržním kapitalismem, a dále otevírá možnosti dekolonizace představivosti o tom, co je pokrok, rozvoj a dobrý život v souladu s přírodním světem. Buen Vivir patrně vychází ze staršího domorodého konceptu Sumak Kawsay (např. „život v rovnováze“ nebo „existence plná života“), který lehce upravuje, a tak je Buen Vivir aplikovatelný a politicky srozumitelný i podle západních kulturních vzorců.
Sumak Kawsay představuje odlišnou ontologii, v níž je ekonomická i jiná spravedlnost nahlížena nejen z perspektivy lidí, ale i ostatních tvorů, živé Matky Země (Pacha-Mama) a dalších ne-lidských společenstev včetně oduševnělých horstev, vod a lesů. Zjednodušeně řečeno kvalita bytí je založena na propojenosti s okolním světem a na jejím postupném prohlubování na úrovni osobní, rodinné, komunitní i regionální.
Koncepce z Jihu mohou inspirovat nerůstové hnutí na Severu ale i tím, jak se organizovat a rozšiřovat svou představivost o tom, jak se vztahovat k sobě a živému světu (nikoliv přírodním zdrojům poskytujícím ekosystémové služby). Rizikem zůstává jejich dezinterpretace, romantizace nebo zjednodušení ve stylu New Age. Nerůst se může z post-rozvojových přístupů na globálním Jihu inspirovat jejich ontologií, množstvím a diverzitou ekonomických alternativ či existujícími demokraticky spravovanými občinami. Společně tyto přístupy nabízí cestu k dekolonizaci vztahů i myšlení.
Text vznikl v rámci projektu Rozšiřování nerůstového povědomí díky podpoře Nadace Rosy Luxemburgové.
A2larm
Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.
COOLna 
Napsat komentář