COOLna

Alexandr Litviněnko zemřel v Londýně 23. listopadu 2006 po 23 dnech utrpení na otravu poloniem-210. Bývalý agent tajné služby FSB se dostal do konfliktu s Vladimirem Putinem, když se postavil nezákonným rozkazům.

Dvacátého třetího listopadu 2006 zemřel v Londýně na otravu poloniem-210 bývalý příslušník FSB Alexandr Litviněnko. Po téměř deseti letech od vraždy byly v Londýně oznámeny výsledky veřejného vyšetřování případu této otravy. To neurčuje vinu, ale zjišťuje skutkovou podstatu trestného činu. Soudce Robert Owen uvedl, že vraždu bývalého podplukovníka FSB „pravděpodobně schválil“ Vladimir Putin a ředitel tajné služby Nikolaj Patrušev. Podle vyšetřování pachatelé Andrej Lugovoj a Dmitrij Kovtun radioaktivní látku propašovali do centra britské metropole a nasypali ji do konvice se zeleným čajem v Pine Baru hotelu Millennium.

Co se však odehrálo před Litviněnkovým útěkem do Londýna? Jak se Alexandr z řadového agenta změnil v nepřítele Vladimira Putina, proč se vzbouřil proti systému, jak se mu podařilo vyhnout se v Rusku vězení a uprchnout do Londýna, ačkoli byl pod přísným dohledem FSB?

Manželka Alexandra Litviněnka Marina byla nejen svědkyní těchto událostí, ale prošla s ním všemi životními etapami.

Toto není příběh o cestě Alexandra Litviněnka ke svobodě. Je to příběh o tom, jak systém zničil člověka, který byl jeho součástí, o tom, jaké důvody stačily ruské vládě k tomu, aby do centra jednoho z evropských hlavních měst přivezla radioaktivní látku kvůli likvidaci „zrádce“.

V knize Smrt disidenta Marina Litviněnko společně se svým přítelem Alexandrem Goldfarbem popisuje důvody, proč se Alexandr začal bouřit proti systému. Vše začalo jeho převelením do 7. oddělení Úřadu pro odhalování a boj se zločineckými organizacemi (URPO). Tato organizace stála na koncepci, podle níž měly bezpečnostní složky v mimořádných případech právo jednat mimo rámec zákona. Později Litviněnko ve svých článcích a projevech rozvíjel myšlenku, že URPO vznikla jako logický důsledek první čečenské války. Právě válka podle něj legitimizuje mnoho věcí, které jsou v době míru naprosto nemyslitelné, včetně úmyslných vražd (nepřítele), svévolného zatýkání (zajetí) a působení škod na majetku a životech civilistů, kteří měli tu smůlu, že se nacházeli ve válečné zóně.

„Saša (Litviněnko) řekl, že URPO obvykle nabíralo agenty, kteří ‚za sebou měli krev‘. Například jeden z důstojníků se ‚vrátil do jeho řad‘ poté, co si odpykal trest za vraždu podezřelého ze znásilnění. Saša si prostě uvědomil, že dříve nebo později bude muset v URPO ‚prolít krev‘, a začal hledat způsob, jak se tomu vyhnout.“ (úryvek z knihy Smrt disidenta)

„Polonium je snad nejjedovatější ze všech látek na Zemi. Jeho nejmenší zrnko obsahuje stovky smrtelných dávek a jeden gram postačuje k otrávení sta tisíc lidí. Je však zcela neškodné, pokud není spolknuto nebo vdechnuto. A co je hlavní, polonium dosud nikdy nebylo použito ke zločinným účelům, alespoň na Západě, a tak nikomu z odborné veřejnosti – z řad toxikologů, policistů, specialistů na terorismus – nemohlo nikdy přijít na mysl podezření, že by se mohlo jednat o polonium.“ (z knihy Smrt disidenta)

Vladimir Bukovskij v rozhovoru s Dmitrijem Gordonem uvedl, že polonium bylo v Alexandrově těle nalezeno tři hodiny před jeho smrtí a že kdyby váš manžel zemřel dříve, možná by ani nebylo žádné vyšetřování zahájeno.
Stoprocentně. Traviči si mysleli, že to potrvá maximálně dva až tři dny. Člověk pak umírá na nějaké nejasné příznaky a tím to končí, můžete si pak vymyslet jakoukoli verzi, klidně to, že jsem ho otrávila já, Goldfarb, Berezovskij nebo že se jeho organismus s něčím nedokázal vypořádat. Ale skutečnost, že Saša vydržel naživu 23 dní, umožnila najít jednak stopy radiace, jednak to, že nešlo o gama záření, ale o jiné záření, a také umožnila poslat vzorky na testy. Daní za to všechno bylo 23 dní strašlivého utrpení.

Chápu, že je těžké o tom mluvit a vzpomínat…
Kdybych o tom nechtěla mluvit, nemluvila bych o tom, jako to dělá mnoho manželek. Já nikoho neodsuzuji. Chápu, když některé manželky takový boj nezačnou, protože si asi uvědomují, že to nezvládnou. Já si jen uvědomuji, že to po mně chtěl Saša. To je ta nejmenší věc, kterou pro něj mohu udělat.

Alexandr v rozhovoru s Andrejem Někrasovem prozradil, že nedisponoval žádnými tajnými informacemi a poznatky. Proč v něm tedy ruská státní moc viděla takové nebezpečí, že ho otrávila tak krutým způsobem?
My o tom mluvíme z pozice, kdy víme, že šlo o polonium. A pokud bychom to nevěděli… Byl tu například Roman Cepov, člověk, který byl z Putinova nejbližšího okolí v době jeho práce na petrohradské radnici, a zároveň člověk s velmi kontroverzní gangsterskou pověstí, který v roce 2004 zemřel na totéž. A jeho pohřbu se zúčastnili Zolotov i Kumarin (Viktor Zolotov, nyní velitel ruské národní gardy, a Vladimir Kumarin, vůdce zločineckého tambovského gangu) – to jen k tomu, co to bylo za člověka. A nikdo nedokázal říct, na co zemřel.
Ale vím jistě, protože se odkazuji na jednoho mého blízkého člověka, který tam byl, že Cepov měl úplně stejné příznaky. A umřel. Tak si uvědomili, že jde o dokonalou vraždu. Byl ještě jeden Čečenec, který zemřel se stejnými příznaky, opět bez jakýchkoli důkazů. Spekulovali, že takto možná zemřel i Jurij Ščekočichin (politik a investigativní novinář). Tam ale byly úplně jiné příznaky. Nakonec ten člověk zemřel, žádné vysvětlení neexistuje. Deset dní se v nemocnici léčil kvůli bakterii, která mu údajně narušila trávicí trakt, a nasazení antibiotik prý způsobilo zhroucení imunitního systému. A to bylo v nemocnici, nebyl doma.
A s tím oni právě počítali. To, že to stojí 30 milionů, jim bylo jedno. Ještě chci připomenout, že v té době byl šéfem Rosatomu Sergej Kirijenko.

Vyšetřovatelé Scotland Yardu dospěli k závěru, že Litviněnka otrávil jeho starý známý, někdejší důstojník ruské Federální ochranné služby Andrej Lugovoj, který mu při schůzce v baru londýnského hotelu nasypal do čaje polonium, a to vše za součinnosti ruského podnikatele Dmitrije Kovtuna. V roce 2007 Londýn požádal Moskvu o vydání Lugového, ale Rusko to odmítlo s vysvětlením, že vydávání vlastních občanů zakazuje ústava. To vyústilo v diplomatický konflikt, v jehož důsledku si Spojené království a Rusko vzájemně vypověděly čtyři diplomaty. V lednu 2016 byly v Londýně oznámeny výsledky veřejného vyšetřování otravy Alexandra Litviněnka. Otrávení podle něj „pravděpodobně schválili“ ruský prezident Putin a tehdejší ředitel FSB Nikolaj Patrušev.
Kreml, který jakoukoli účast na zločinu popřel, označil britské vyšetřování za „neprofesionální“ a „povrchní“. V září 2021 Evropský soud pro lidská práva vyhověl žalobě Mariny Litviněnko, přiznal jí odškodnění ve výši 100 000 eur a konstatoval, že za zločin je odpovědná Moskva. Jedním z hlavních argumentů ve prospěch této verze bylo, že polonium-210 je velmi vzácná látka, jejíž získání je bez zapojení státních orgánů prakticky nemožné. „Naplánovaná a složitá operace k získání vzácného smrtícího jedu, cesty dvou lidí a opakované a vytrvalé pokusy o otravu naznačují, že Litviněnko byl cílem operace,“ uvedl soud. Dmitrij Kovtun zemřel 4. června 2022, příčinou úmrtí byl covid-19. Andrej Lugovoj zůstává poslancem Státní dumy za Liberálně-demokratickou stranu Ruska.

Ve vaší knize se píše, že se Alexandr s Lugovým před otravou setkal nejméně desetkrát a že za vámi Lugovoj dokonce přišel domů. Proč v něm Alexandr neviděl hrozbu? A jaký dojem na vás Lugovoj udělal při vašem prvním setkání?
Byla to hra kočky s myší. Možná to bylo méně než desetkrát… Domů k nám přišel v době, kdy jsem tam nebyla. Lugovoj tehdy uvažoval o podnikání v Londýně. A Sašovi podle mě bylo jasné, že jeho prostřednictvím může zjistit nějaké další informace a možná ho i nějak využít. Sašu samozřejmě nemohlo napadnout, že přinese radioaktivní polonium. Nikdy vás nenapadne, že vás někdo otráví radioaktivním materiálem. Nebyl to jeho přítel, setkání byla postavena na vzájemném zájmu. Ale vím jistě, že jeden z lidí, Brit, Sašův a můj velmi blízký přítel, Lugového okamžitě vyškrtl a řekl, že je to velmi nepoctivý člověk a že by s ním obchodovat nechtěl.

V novém britském seriálu Litviněnko se objevily záběry, jak vám Lugovoj po smrti vašeho manžela volá. Je to pravda? Pokoušel se vás kontaktovat?
Tento seriál je pozoruhodný tím, že je z 99,9 procenta pravdivý. Můj telefon byl samozřejmě vypnutý. A když jsem ho znovu zapnula, byla tam spousta zpráv a jedna z nich byla od Lugového. Psal: „Nevím, co se děje, ale udělám všechno pro to, aby se to vysvětlilo.“

Na samém konci dokumentárního filmu Andreje Někrasova Vzpoura. Případ Litviněnko jste řekla: „Jaké politické provokace? Jen mi vysvětlete, odkud se vzalo polonium-210, a to stačí.“ Dostala jste na svou otázku odpověď?
Dostala jsem ji v rámci maximální pravděpodobnosti. Dokud nedostaneme materiály a nějakou podporu ze strany Ruska, nemůžeme nic říct na sto procent. Anglické vyšetřování ale není jenom nějaký úředník, který sedí a něco vypisuje, byli to vědci, odborníci na jedernou energii, lékaři… Byla tam vzájemná spolupráce. Je jasné, kdo polonium vyrábí, v jakých reaktorech, v jakém množství, jaké stopy po něm zůstaly a jak se to všechno vyšetřovalo.
Podle mě je tato otázka stále otevřená. Proběhla totiž uzavřená část jednání, které jsme se já ani moji právníci nemohli kvůli utajení zúčastnit. Šla jsem ale cestou veřejného vyšetřování, protože bez souhlasu s veřejným slyšením a s tím, že se tím bude zabývat pouze soudce, bychom nedostali tento verdikt, že za vším stojí ruský stát a že to s největší pravděpodobností zorganizovali Putin a Patrušev. Myslím si, že je obrovský úspěch, že jména těchto lidí už jsou zapsána v oficiálních materiálech. Nemyslím si, že můj případ může být hlavní, ale je to dílek skládačky, jako u malajsijského boeingu a u všech dalších případů, které mají oficiální výstup. V tomto případě proti putinismu.

Udělaly podle vašeho názoru policie a orgány Spojeného království při vyšetřování případu vašeho manžela maximum? Uvědomovali jste si jako ruští rodáci od samého počátku, že Lugovoj nebude vydán? Proč si v Británii dělali naděje, že objednavatel vydá pachatele? Nebylo to příliš naivní?
Nejde tak úplně o naivitu. Jsem britské vládě vděčná až do určitého okamžiku, kdy probíhalo vyšetřování a ministrem zahraničí byl David Miliband. Dvakrát jsme se setkali, bylo to před rokem 2008. On Rusku věřil a nebyla to otázka naivity, byla to otázka víry. On upřímně věřil v Rusko a říkal mi, že teď budou volby do Dumy… Věřil ve volby, věřil, že Putin má poslední funkční období a přijde nový prezident, věřil, že lidé přece nebudou chtít celý ten vývoj zastavit. Já jsem s ním mluvila a on tomu upřímně věřil.
Pokud jde o samotný proces, samozřejmě nechci, aby některé věci vyzněly tvrdě. Když si každý hraje na svém písečku a myslí si, že přijde o dodávky ropy nebo plynu, pak to vše vede k válce na Ukrajině. A kdybyste o tom rozhodli před rokem 2006, v roce 2003, kdy byl Putin na konci svého prvního funkčního období, ani nemluvím o roce 1998, kdy už ukázal, že není tou řiditelnou šedou myší, což už Britové viděli… Kdyby se prováděla jiná hospodářská politika, nikdy nemuselo dojít k válečné politice. Byla jsem v podcastu s Alastairem Campbellem, který byl tiskovým mluvčím Tonyho Blaira, a ten mi rovněž řekl: „Proč jsme tak naivní?“ Odpověděla jsem, že být naivní je ta lepší varianta. Když jste ale zkorumpovaní a každý hraje svou vlastní hru o peníze, tedy když existuje tolik osobních zájmů, tolik lobbistů za zájmy Ruska, už se dá říct, že naivní nejste.

Posmrtné prohlášení Alexandra Litviněnka:
Chtěl bych poděkovat mnoha lidem: svým lékařům, zdravotním sestrám a nemocničnímu personálu, kteří dělají, co je v jejich silách; britské policii, která vynakládá tolik úsilí a profesionality při vyšetřování mého případu a zajišťování bezpečnosti mé i mojí rodiny. Jsem vděčný britské vládě za to, jak se o mě stará, a za čest být britským občanem.
Rád bych poděkoval obyvatelům Spojeného království za jejich podporu a projevy soucitu.
Děkuji své ženě Marině, která po celou tu dobu byla se mnou. Moje láska k ní a k našemu synovi nemá hranice.
Teď tady ležím a jasně slyším šumění křídel anděla smrti. Je možné, že se mi podaří mu uniknout, ale obávám se, že mé nohy už nejsou tak rychlé, jak bych si přál. Proto si myslím, že je načase říct několik slov člověku, který je zodpovědný za můj současný stav.
Možná mě dokážete umlčet, ale toto mlčení vás nepotěší. Ukázal jste, že jste tím bezohledným barbarem, za něhož vás považují vaši nejtvrdší kritici.
Prokázal jste, že si vůbec nevážíte lidského života, svobody a dalších civilizačních hodnot.
Ukázal jste, že nejste hoden své funkce, že nejste hoden důvěry civilizovaných lidí.
Možná se vám podaří umlčet jednoho člověka, ale burácení protestů po celém světě vám bude znít v uších, pane Putine, do konce života. Kéž vám Bůh odpustí, co jste spáchal – nejen mně, ale i mému milovanému Rusku a jeho lidu.

Podle slov samotného Litviněnka a několika jeho kolegů dostali během práce v URPO několik protiprávních příkazů: zabít bývalého důstojníka FSB Michaila Trepaškina nebo unést mladšího bratra Umara Džabrailova, známého čečenského podnikatele. Za něj měli získat výkupné a peníze použít k osvobození důstojníků FSB zajatých v Čečensku. Podle samotného Litviněnka byl poslední kapkou, která ho dohnala ke konfrontaci se systémem, příkaz k zabití oligarchy Borise Berezovského. Po bezvýsledném interním vyšetřování Litviněnko Berezovského o příkazu informoval.

O tomto incidentu byl informován tehdejší ředitel FSB Nikolaj Kovaljov a ukázalo se, že o tom, co se v URPO děje, i o příkazech, které vydal vedoucí oddělení Jevgenij Chocholkov, věděl. Objevily se informace, že Litviněnko a jeho kolegové mají být zatčeni. Berezovskij pozval známého televizního moderátora Sergeje Dorenka a Litviněnka s kolegy na svoji daču, kde natočili rozhovor pro případ, že by byl někdo zatčen nebo zabit.

Litviněnko podal oznámení na vojenskou prokuraturu, což vedlo k zahájení trestního řízení. Po nějaké době bylo URPO rozpuštěno (pouze na papíře) a šéf FSB Nikolaj Kovaljov odešel z funkce.

Na jeho místo byl jmenován Vladimir Putin.

V knize Smrt disidenta, kterou jste napsala se svým přítelem Alexandrem Goldfarbem, se píše o důvodech, proč Alexandr začal bojovat proti systému. Vzbouřil se z etických důvodů?

Řekla bych, že původně nešlo o vzpouru. Do roku 1997 jsme asi všichni žili v určité euforii, že už nebude žádné cesty zpět, že Rusko sice s obtížemi, ale přece jen směřuje ke světlé budoucnosti. Ekonomické problémy a problémy s kriminalitou, ty samozřejmě existovaly, ale vždy jsme věřili, že demokracie zvítězí. A když Saša začal sloužit, tak to ještě nebyla FSB, ale už to nebyla ani KGB.
Nebyla to ani tak idea, jako spíše přesvědčení, že dělá všechno naprosto správně, protože bojuje proti vysoce organizovanému zločinu. Pracoval v jiných kolejích, nikdy nebojoval proti disidentům a jeho hlavním úkolem byl boj s organizovaným zločinem. Jenže v roce 1997 už začínalo být jasné, že moc v zemi začíná ovládat tajná služba, a nejen samotná tajná služba, ale ve spojenectví se zločinci, s politiky, kteří byli dříve zločinci, a když Saša přestoupil do URPO, už to vlastně bylo zřejmé. Případ Džabrailov, případ Trepaškin a nakonec objednávka vraždy Berezovského, to všechno do sebe zapadlo.

Zpočátku nepřišla žádná bezprostřední reakce. Nebylo to tak, že by se dozvěděl o objednávce na Berezovského a okamžitě to běžel nahlásit. Ne, začalo přehodnocování a zpočátku šlo o interní vyšetřování. Když šli do prezidentské kanceláře, řekli: „Pojďme ten případ vyšetřit.“ Nešlo o vzpouru, do určitého okamžiku to všechno bylo v rámci vyšetřování. Ale když už začalo být jasné, že se s nimi chtějí vypořádat, a objevily se informace, že budou všichni zatčeni, natočili v dubnu 1998 to pověstné video se Sergejem Dorenkem, kde mluvili o zločinech, které se již páchaly pod krytím FSB.

Bylo nicméně dohodnuto, že toto video bude uschováno pro případ vážného ohrožení jejich životů. Vyšetřování pokračovalo, ale v květnu se dostalo na veřejnost. Do té doby nikdo nic nevěděl, ale pak vyšly dvě publikace. Jedna podepsaná Jurijem Ščekočichinem v listu Novaja gazeta. (Zemřel 3. července 2003 v Moskvě po krátké nemoci ve věku 53 let. Podle Sergeje Sokolova, zástupce šéfredaktora Nové gazety, se Ščekočichin „během čtrnácti dnů proměnil ve starce, vlasy mu vypadávaly v chomáčích, z těla mu slezla téměř celá kůže a vnitřní orgány mu selhávaly jeden po druhém“. Ščekočichinovi příbuzní odeslali vzorky jeho tkání k vyšetření do Londýna, kde se zjistilo, že Ščekočichin zemřel na otravu thaliem.) A poté Chinštejnova v Moskevském komsomolci. Všichni o tom začali mluvit.

Na pozadí těchto událostí rezignoval ředitel FSB Kovaljov a na jeho místo nastoupil Putin. A k vaší otázce, zda to bylo etické, nebo morální rozhodnutí – asi všechno dohromady. Saša ke službě v tajných službách přistupoval eticky a já, když jsem se s ním seznámila a stala se jeho ženou, jsem viděla, že pro něj bylo bytostně důležité, aby jeho práce sloužila ve prospěch lidí, a ne k ochraně osobních zájmů nadřízených generálů.

Existuje velmi příznačný příklad. Unesli syna jednoho akademika a jako výkupné za něj byla požadována velká suma. A když přišli příbuzní a řekli, že jsou připraveni zaplatit, ale že takové peníze nemají, nadřízený mého manžela odpověděl, že tyto peníze nikdo nežádal. Ukázalo se, že za zády mého manžela a jeho nadřízeného o tyto peníze žádali jiní příslušníci FSB. Když se na tyto lidi přišlo a byli zatčeni, do jisté míry za to odsuzovali mého manžela. Prý že „nenechali ty kluky vydělat si peníze“. To, co se začalo v FSB odehrávat, bylo mimo veškeré jeho představy o službě.

Vyprávěl vám Alexandr o problémech, které měl po svém přeložení do URPO, nebo se vás do toho snažil nezatahovat?

Samozřejmě se snažil mě do toho nezatahovat. Začal být, řekla bych, ponurý. Vzpomínám si na rok 1997. Když se blížil konec roku, všichni přemýšleli o tom, jak oslaví svátky, pro Sašu bylo ale těžké mi něco slíbit. Říkal: „Marino, ty nemáš ani ponětí, o co se teď starám, o čem přemýšlím, nějaké svátky mě nezajímají.“ Takový byl jeho příběh. Ale všechny podrobnosti jsem se dozvěděla až poté, co o tom po dvou měsících řekli Berezovskému, a to už jsem víceméně věděla, co se děje.

Chtěla bych vás poprosit, abyste si vzpomněla na okamžik, kdy se Alexandr spolu s Alexandrem Gusakem (plukovník, náčelník 7. oddělení URPO) a Andrejem Poňkinem (major, starší operativec) dohadovali, co dál, a jak jste jeli na Berezovského daču, kde už na vás čekal Dorenko. Cituji: „Marina je jediným svědkem nočního rozhovoru, který jí otevřel oči do manželova tajného světa.“ Jaký svět jste spatřila?

Bylo to v dubnu 1998. Byla velikonoční noc a přišla informace, že následujícího dne budou všichni zatčeni. Aby si nějak vybudovali oporu a ochránili se, rozhodli se natočit tento rozhovor. Gusaka, kterého jsem znala velmi dobře, bych v kontextu dnešních událostí přirovnala ke Girkinovi. Byl to naprosto zabedněný velitel, který byl v Čečensku i v jiných válkách. A tato zabedněnost byla přítomna ve všem. Takže to, že poskytl rozhovor Dorenkovi, pro něj bylo velmi zásadní.
Byly tam tři naprosto odlišné osobnosti – můj manžel, Poňkin a Gusak. Poňkin byl člověk, který vždycky dokázal něco hledat v neklidných vodách – co kdyby z toho byl nějaký zisk. Nevím, nakolik by se dal označit za zlomyslného. Gusak byl člověk, který nostalgicky vzpomínal na Sovětský svaz. Každý z nich měl své nepřátele. Saša měl své, Gusak měl své a Poňkin vyčkával, že mu z toho třeba něco kápne. Byli to velmi zajímaví spolupracovníci.

I Gusak to udělal kvůli tomu, že nechtěl být zatčen, a myslel si, že to bude bezpečnostní pojistka. A když ten rozhovor zveřejnili, Gusak byl velmi rozzlobený, byl to totiž důvod jejich dočasného postavení mimo službu u FSB, protože probíhalo vyšetřování. Nenáviděl mého manžela, protože měl pocit, že byla poškozena jeho čest a svědomí jako pravého komunisty.
Takže když si sedli a natáčeli ten rozhovor, každý z nich měl svůj vlastní cíl. Sašovým cílem bylo upřímně ukázat, do jaké míry se systém FSB stává nebezpečným, a to i prostřednictvím oddělení URPO, kde začaly probíhat protiprávní, ale povolené represe. Poňkinovým cílem bylo stát se mediálně známou osobností a Gusakovým motivem byl strach ze zatčení.

Pokud jde o mě, celá skládačka se mi spojila v jeden obraz. To, co se mi zdálo být naprosto nemožným, že by mohli mluvit o tom, zda je možné zabít Berezovského nebo že se snaží nějakým zastrašováním připravit Trepaškina o jeho doklady, že se mluví o únosu Džabrailova bratra, to všechno se spojilo v jeden obraz a byl to šok. Uvědomíte si, že tohle je už realita, která se v Rusku odehrává.

V červenci 1998 se Alexandr Litviněnko setkal s novým šéfem FSB Vladimirem Putinem a mluvil s ním o korupci ve FSB a činnosti zločineckých skupin. Litviněnkova prohlášení Putinův zájem nevzbudila.

„Po setkání s Putinem jsem Borisovi (Berezovskému) řekl, že tomuto člověku není možné věřit. Ale on nechtěl poslouchat, říkal, že Putin bude úřad reformovat. V Kremlu si neuvědomovali, že úřad reformovat nejde. Putin Lubjanku rychle uklidnil: Kluci, jsem jeden z vás. Nechystám se vás nijak omezovat, budu podporovat vaše zájmy. A oni ho akceptovali.“ (z knihy Smrt disidenta)

Na konci října prokuratura trestní řízení kvůli podněcování k vraždě Berezovského zastavila a ten se rozhodl celou věc medializovat. Byl zveřejněn Berezovského otevřený dopis šéfovi FSB Putinovi, který na něj veřejně reagoval odmítavě. Téhož dne Litviněnko na tiskové konferenci se skupinou kolegů prohlásil, že dostali od svých nadřízených příkaz Berezovského zavraždit, a učinil řadu dalších prohlášení o nezákonné činnosti FSB. Mezi přítomnými na tiskové konferenci byl i Michail Trepaškin, kterého URPO nařídilo zabít.

Berezovským kontrolovaný kanál ORT začal v dubnu vysílat fragmenty rozhovoru se Sergejem Dorenkem. Putin prohlásil, že vzbouřenci nemají žádné důkazy, a obvinil je z porušení kázně a možná i zákona. O samotné podstatě obvinění však neřekl ani slovo. O tři roky později Alexandr ve své knize Lubjanská zločinecká skupina napsal: „Chtěli jsme se obrátit na veřejnost, varovat: pokud nikdo nezastaví tento mor teď, za dva tři roky zachvátí moc… Předpokládal jsem, že to novináři pochopí… Ale hned druhý den jsem se v novinách dočetl, že jde o Berezovského provokaci. Co s tím má společného Berezovskij?“

Boris Berezovskij byl ruský oligarcha. Přezdívalo se mu „šedý kardinál“, který přivedl Putina do Kremlu. Za jeden z nejdůležitějších momentů jeho kariéry je považováno vytvoření společnosti LogoVAZ v roce 1989, společného podniku s koncernem AvtoVAZ. Společnost se stala jednou z největších na trhu. Sedmého června 1994 poblíž jeho mercedesu explodovala bomba. Berezovskij byl zraněn, řidič zahynul. Alexandr Litviněnko byl členem vyšetřovacího týmu. Takto se oba muži seznámili. Po tom, co Berezovskij přežil pokus o atentát, pokračoval v rozšiřování svého obchodního i politického vlivu. V roce 1995 byl jedním ze zakladatelů Veřejné ruské televize (ORT) a spolu s Romanem Abramovičem se stal spolumajitelem ropné společnosti Sibněfť. V březnu 1995 byl zavražděn známý novinář Vladislav Listjev, z čehož začal být obviňován právě Berezovskij. Pokusili se ho nezákonně zatknout policisté, kteří byli ve spojení s kurganskou zločineckou skupinou.

– A pak jsem na pager dostal zprávu od Berezovského: „Urgentně mi zavolejte.“ Zavolal jsem Borisovi a on mi povídá:
– „Přišli mě zatknout.“
– „Kdo?“
– „Policie,“ a řekl mi jméno, které dobře znám.
– Vrátil jsem se do kanceláře ke svým nadřízeným a říkám: „Přišli si pro něj lidé, o kterých jsem právě podal hlášení: kurganská spojka v moskevské policii.“ Šéf moskevské FSB Trofimov mi pak nařídil, abych okamžitě jel do klubu a vzal Berezovského pod ochranu.
Tam Saša narazil na osm policistů, kteří prohlásili, že mají příkaz dopravit Berezovského na policejní stanici a vyslechnout ho ohledně Listjevova případu. Naproti klubu se již nacházel filmový štáb NTV: někdo je informoval, že Berezovskij má být zatčen.
„Nebylo možné dovolit, aby ho policisté odvedli, protože druhý den ráno by se v novinách objevila zpráva, že Berezovskij zemřel na infarkt nebo byl zabit při pokusu o útěk. A nebylo by pak možné cokoli dokázat,“ pokračoval Saša.
– Vytáhl jsem svou služební pistoli a průkaz FSB a zakřičel: „Všichni ustupte! Tento případ vyšetřujeme my!“
– „Máme rozkaz,“ řekli policisté, ale ustoupili.
Po chvíli dohadování začali volat svým nadřízeným a já jsem začal volat těm svým. Trofimov řekl: „V žádném případě ho nevydávejte. Posílám posily.“

V roce 1996 se Berezovskij aktivně podílel na prezidentské kampani Borise Jelcina. Po jeho volebním vítězství byl Berezovskij jmenován náměstkem tajemníka Bezpečnostní rady. Po skončení první čečenské války v květnu 1997 se Berezovskij účastnil podpisu mírové smlouvy mezi Ruskou federací a Čečenskou republikou Ičkerie. V roce 1999 koupil televizní kanál TV-6 a vydavatelství Kommersant. Na začátku roku 2000 podporoval prezidentskou kampaň Vladimira Putina, ale už na podzim ho začal veřejně kritizovat a zákonodárné iniciativy nového prezidenta označil za nedemokratické. Ve stejném roce se Berezovskij rozloučil se svými akciemi v ORT, svůj podíl ve společnosti Sibněfť prodal Romanu Abramovičovi a opustil Rusko. Přestěhoval se do Velké Británie, odkud dál kritizoval ruské úřady a osobně Vladimira Putina. Ruské orgány činné v trestním řízení proti Berezovskému vznesly několik obvinění, kvůli nimž Rusko žádalo od Spojeného království jeho vydání, Londýn však odmítl a Berezovskému poskytl politický azyl. Dvacátého třetího března 2013 bylo v domě v britském městě Ascot nalezeno tělo Borise Berezovského. Podle oficiální verze spáchal sebevraždu, okolnosti jeho smrti však dosud nejsou objasněny.

Proběhla ona pověstná tisková konference a byl odvysílán onen Dorenkův záznam. Co se dělo pak?
Marina Litviněnko: Ke změnám začalo docházet už v létě, kdy byli všichni přeřazeni do zálohy, byly jim odebrány služební zbraně a průkazy a museli chodit na výslechy. A Putinův příchod na pozici ředitele FSB. U Saši to vyvolávalo určité rozpaky, ale Berezovskij, který Putina považoval za zcela příčetného, Sašovi navrhl, aby se s ním setkal, prezentoval mu celý obraz toho, co se děje a jak vidí tu korupci a kriminalitu, ke které ve FSB dochází. K setkání skutečně došlo. Bylo to naprosto marné, Putin nijak nereagoval.
Berezovskij ve víře ve svůj mediální vliv napsal článek do Kommersantu a následovala ona tisková konference. Mysleli si, že to probudí veřejnost. Saša byl vůdcem této skupiny, předčítal ten dokument a vypadal jako její hlavní představitel. Pro mnohé byl šok, že byla objednána vražda Berezovského, málokdo tomu chtěl věřit a málokdo poslouchal fakta, o nichž Saša mluvil – o zločinech, o kriminalitě, o tom, že se tajné služby propojují s organizovaným zločinem a že se to všechno stává nebezpečím pro celou společnost. To nikdo neslyšel.
Po té tiskové konferenci jsem se Saši zeptala: „Tak co dál?“ Odpověděl mi: „Buď mě zatknou, anebo mě zabijí.“ Odpověděla jsem mu, že mi ani jeden z těchto scénářů nevyhovuje. Mnozí jeho přátelé ho kritizovali, říkali mi to a ptali se, proč jsem ho nezastavila. Odpovídala jsem: „A jak si to představujete?“ Když jsem se Saši ptala, jestli si je jistý tím, co dělá, říkával: „A co jiného mi zbývá? Vždyť mě takového znáš a takového mě miluješ. Nemůžu být dneska takový a zítra onaký.“ A já jsem souhlasila, že pokud to tak cítí, měl by to také udělat. Telefon nám okamžitě odposlouchávali, o ničem konkrétním jsme nemohli mluvit. Saša sám věděl o všech těch tricích a o tom, jak se co dělá, protože byl od tajných služeb. V prosinci byli všichni rozprášeni, řeklo se, že toto oddělení už neexistuje, i když to byla samozřejmě fikce. Nikdo nebyl potrestán. Současně v prosinci 1998 bylo proti Sašovi zahájeno trestní stíhání.
V letech 1996–1997 jako operativec vyšetřoval jeden případ a při zatýkání údajně způsobil pachateli zranění, která vypadala jako modřiny velikosti pětikopějkové mince. Docházel na prokuraturu a scházel se tam s vyšetřovatelem. Výhrůžky jako takové nepřicházely, ale docházelo k podivným situacím, jako když jsme se ještě před tiskovou konferencí na konci léta vraceli z dači a najednou naše auto napadla skupina výrostků. Byla to otevřená provokace. Zastavili auto a začali mlátit do kapoty. Ještě že jsme v autě neměli dítě. Saša měl služební zbraň a vystřelil do vzduchu. Poté musel vypovídat, proč zbraň použil. I Saša si myslel, že jde o výhrůžku. Už tehdy to bylo zastrašování.

Proč se podle vás tisková konference nesetkala s takovým ohlasem, jaký Alexandr očekával?
Zaprvé, Saša nebyl opozičník. Tehdy žádná opozice jako taková ani neexistovala. Nebyl to politik. Vypadalo to, že všechno, co se děje v tajných službách, je nějaká tamní šarvátka.
Vzpomínám si, že poprvé jsem Putina viděla v pořadu Věsti, kdy na otázku „Co říkáte tomu, že vaši podřízení přišli s takovým odhalením?“ začal svým obvyklým způsobem vykládat, že to jsou nějací drobní zlodějíčci, kteří se jen rozhodli získat publicitu, aby ukázali, že nejsou žádní kriminálníci. Saša byl rozvedený. Já jsem celý ten příběh dobře znala. A Putin dodal: „A jeden z nich utíká od alimentů.“ To znamená, že aniž by Sašu jmenoval, označil ho svým obvyklým způsobem. To bylo ještě v roce 1998. Když jsem to uviděla, pomyslela jsem si: „Proboha, copak člověka takové úrovně může bavit hrabat se ve špinavém prádle?“ To byl můj první dojem z Putina.
Jakmile chtějí odvést pozornost veřejnosti od nějakého závažného případu, ihned nasazují věci jako netradiční sexuální orientace, pedofilie nebo neplacení alimentů, aby v lidech vyvolali pocit háklivosti a nechuti se tím zabývat. A co se týče případu mého manžela i toho, co se děje teď – tajné služby se chovají učebnicově, aby se lidé nezajímali o důležité věci.
Druhou věcí je, že všichni stále byli v jisté euforii. Nezapomínejme, že v roce 1998 došlo k měnové krizi, bylo mnoho ekonomických problémů, takže to lidé přehlédli.

Boris Berezovskij je známý jako člověk, který přivedl Putina k moci. Ve své knize zároveň uvádíte, že Alexandr si po setkání s Putinem uvědomil, že mu rozhodně nelze důvěřovat. Berezovskij a váš manžel byli přátelé. Docházelo mezi nimi k neshodám ohledně Putinovy osobnosti a jeho politiky?
Řekla bych, že to bylo velmi osobité přátelství založené na hlubokém pocitu vděčnosti. Seznámili se během vyšetřování prvního atentátu na Berezovského v roce 1994. Pro Borise se Saša stal takovým netypickým představitelem tajných služeb, byl u operativy a FSB jejich kontakty využívala. Veškerá komunikace, která mezi nimi probíhala, byla FSB schvalována. Bylo pro ni důležité, že vedle Berezovského, který byl přímo napojen na Kreml, má i svého člověka. Tak to začalo.
Saša viděl Berezovského nedostatky, ale zároveň viděl i určitou perspektivu. Hádat se s Berezovským nemělo smysl, bylo třeba ho znát. Saša pocházel z FSB, vypracoval se po hierarchickém žebříčku, zatímco Putin byl do čela dosazen. Podle mého názoru šlo už tehdy o jakousi zastírací operaci – uvedení Putina do demokratického prostředí, aby ho všichni považovali za jednoho z nich.
Domnívám se, že bylo prostě zbytečné o tom diskutovat. Ale to, že Saša v roce 1995 nedovolil, aby byl Berezovskij protiprávně zatčen ve své kanceláři, byl pro Borise počin. On si za to Saši velmi vážil a uvědomoval si, že to dělá nezištně. Z nějakého důvodu si totéž myslel o Putinovi. Tedy že Putin je naprosto nezištný, neúplatný.
Jeden takový příklad: V době, kdy byl Putin náměstkem primátora v Petrohradě, chystalo se tam otevření pobočky Mercedesu a Boris mu nabídl auto. Tuto příhodu velmi vtipně popisuje londýnská divadelní hra Patrioti. Putin byl ukázán jako nezištný člověk, tak poctivý a čestný, že si nechtěl vzít mercedes. Ale k čemu potřebuje mercedes, když má pod kontrolou celý Petrohrad? Později jsme se Berezovskému snažili vysvětlit, že ten mercedes vůbec nepotřeboval, že to nejsou ty správné dary.

Takže přátelství mezi Sašou a Borisem bylo postaveno na velmi hlubokém pocitu vděčnosti a úcty k tomu, jaký Saša byl. Byli to ale dva naprosto odlišní lidé. Při zpětném ohlédnutí spousta věcí vypadá úplně jinak.

A k tomu, že Berezovskij přivedl Putina k moci: Podle mě byl Boris využit jako člověk, který vlastnil mediální impérium – televizi, noviny. To skutečně sehrálo velkou roli a Putin začal být známý. Když potopili blok Primakova a Lužkova (bývalého ruského premiéra Jevgenije Primakova a moskevského starosty Jurije Lužkova), vytvořili na tomto podkladu Putinovu image. Putin to pochopil, a proto začal bojovat s ORT a NTV a odebírat všechna tato aktiva. Rozhodl se tuto realitu, díky níž se dostal do povědomí, okamžitě ovládnout.

Aby tuto zbraň nemohl v budoucnu použít někdo jiný.
Samozřejmě. Je to jako s poštou, telegrafem a bankami.

Další nádherný moment ve vaší knize je o tom, jak Putin nazývá Borise svým bratrem a jen o několik měsíců později je Berezovskij nucen uprchnout z Ruska. Mířím k tomu, že Putinova slova nic neznamenají.
Pro Putina je bratrem pouze člověk s nárameníky nebo bandita. To je vše, ostatní může jen snášet. Do té doby, než se z nich stanou zrádci. Velmi často používá toto dělení na nepřátele a zrádce – s nepřáteli může nějak bojovat, ale zrádce je třeba zabíjet. Borja se pro něj stal zrádcem. V době, kdy Putina udělali prezidentem – je jasné, že ho nezvolili, ale udělali –, byl Berezovskij poslancem Dumy za Karačajsko-čerkeský volební obvod. A hned první Putinův výnos se týkal snížení pravomocí jednotlivých regionů, na což mu Borja svým obvyklým způsobem řekl: „Co to vyvádíš?“ Putin odpověděl, že bude dělat to, co považuje za správné. Boris opáčil: „V tom případě s tebou budu bojovat.“ Putin na to odvětil, že kdo není s námi, je proti nám. A toť vše. Berezovskij se pro něj stal zrádcem.

V březnu 1999 byl Litviněnko zatčen na základě obvinění ze zneužití pravomocí a umístěn do vazební věznice FSB Lefortovo. V listopadu byl zproštěn viny, ale ještě v soudní síni, hned poté co mu byl přečten osvobozující rozsudek, jej FSB zadržela a umístila do vazební věznice Butyrka kvůli druhému vyšetřování. V prosinci 1999 byl propuštěn, když se zavázal, že nevycestuje z Ruska. V roce 2000 prokuratura druhé trestní stíhání zastavila pro chybějící skutkovou podstatu, ale ještě téhož dne bylo proti Litviněnkovi zahájeno třetí trestní stíhání. V obavě o svůj život z Ruska uprchl. Bylo proti němu zahájeno čtvrté trestní stíhání. V květnu a červnu 2002 byl v Rusku v nepřítomnosti odsouzen za zneužití služebních pravomocí v roce 1996, za krádež výbušnin v roce 1997 a za nedovolené držení střelné zbraně a střeliva k trestu odnětí svobody na tři a půl roku podmíněně s roční zkušební dobou.

Váš manžel byl zatčen na základě obvinění ze zneužití služebních pravomocí a ublížení na zdraví podezřelé osobě. Alexandr strávil ve vězení šest měsíců. Co se událo ve vašem životě v době, kdy byl váš manžel v Lefortovu? Vyhrožovali vám, snažili se na vás nějak tlačit? Jak pro vás těch šest měsíců vypadalo?
Byla to hrůza. Stalo se to, co říkal Saša: „Buď mě zabijí, nebo mě zavřou.“ Měl schopnost vidět, co se skutečně stane. Když ho uvěznili, začala šikana, nepovolovali mi návštěvy, komunikovali, jako by hráli ping-pong – nejprve prý musí dát povolení vyšetřovatel, a vyšetřovatel návštěvy nepovoloval, protože Saša odmítal vypovídat a zahájil hladovku. Tu držel krátce, asi tři nebo čtyři dny. Ještě jako agent totiž do Lefortova služebně dojížděl a ředitel věznice ho velmi dobře znal, a když zjistil, že Saša drží hladovku, přišel za ním a řekl mu: „Chlapče, nedělej to, jinak ti to začnou aplikovat injekcí, a co ti budou píchat, to si ani nedovedeš představit.“
To ještě bylo období, kdy lidé zůstávali lidmi. A tak Saša ukončil hladovku a mně povolili schůzku. Nerozuměla jsem žádným nařízením, nevěděla jsem, jak to chodí, musela jsem se všechno naučit. Přišla jsem, Saša vypadal velmi špatně, byl naprosto zdrcený, snažila jsem se ho povzbudit. Přitom v Lefortovu mezi námi byla skleněná stěna, celá popraskaná, sotva se vidíte. V telefonu, přes který mluvíte, to praská a vedle vás sedí dozorce, který vám říká: „Nedejbože, abys řekla jediné slovo týkající se případu.“ To by nám mohli návštěvy prostě odepřít. A já říkám manželovi: „Sašo, proč se rozrušuješ, vždyť tě nezabili. Říkal jsi, že tě buď zabijí, nebo zavřou. Už tě zavřeli, tak jsme druhé možnosti unikli.“ Snažila jsem se ho podpořit, řekla jsem mu, ať se o mě nebojí, že udělám všechno, co bude v mých silách.
Dítěti byly čtyři roky, řekli jsme mu, že tatínek je na služební cestě, i když později, téměř po roce, řeklo, že o všem vědělo. Maminku jsem uklidnila a řekla jí, že nebudu plakat, že můj manžel je nejlepší a že za něj budu bojovat. Jak maminky obvykle říkávají: „Proč to všechno musíš zažívat?“ Řekla jsem jí, že on je moje štěstí, že jsou ženy, které po celý život žijí s alkoholiky a sadisty. To ony to nemají zažívat, ale já budu za svého manžela bojovat. A od svých přátel jsem dostala obrovskou podporu, nikdo se ke mně neotočil zády.
V našem bytě proběhla obrovská domovní prohlídka, Saša to předvídal, takže všechno, co se jim nemělo dostat do rukou, schoval. Dokonce ani já jsem nevěděla, kam to schoval. Nejvíc překvapivé bylo, že pociťovali stud, protože mnozí z nich Sašu znali. A znali ho jako čestného člověka, který nemá se zločinem nic společného. Dokonce si myslím, že těm slovům, která Saša říkal na tiskové konferenci, věřili, ale neměli dost odvahy. Nic nepřevraceli, neuráželi mě. Byly to tři čtyři hodiny hrabání a najednou zabavili všechny záznamy, které se týkaly mé práce, práce s dětmi, byly tam audio- a videokazety. Hledali nahrávky, protože usoudili, že Saša píše nějakou knihu, která mnohé věci odkrývá.
Bylo to koncem března nebo začátkem dubna a my jsme při odklízení sněhu všechno házeli ke garáži, protože jsme ji nepoužívali, takže před ní byla ledová hora. Když chtěli garáž prohledávat, vyčistili vjezd, nic tam nenašli a já jim poděkovala za odklízení sněhu. Všechno se to odehrávalo ve stresu.
Sašův případ měla na starosti vojenská prokuratura, byl tam muž v hodnosti námořního důstojníka v bílé uniformě, byl velmi pohledný a často se objevoval v televizi. Já jsem se ho zeptala, proč je můj muž ve vězení, a on mi odpověděl, že by Saša mohl utéct. Ale kam by mohl utéct? Vždyť mu sebrali pas. Řekli mi: „Neměl dělat to, co udělal.“ Tedy na rovinu mi řekli, že neměl jít na tu tiskovou konferenci. Říkali, že budou zahajovat jedno stíhání za druhým. A to ještě ani nebyl Putin. Tento plíživý systém nepřišel s Putinem, ten systém přivedl Putina a pak překryl celou zemi.
A ten vojenský důstojník mi upřímně řekl: „Jestli tenhle případ nevyjde, otevřeme další případ, a když bude třeba, tak i třetí.“
Samozřejmě nemohu pominout okamžik, kdy soudce prohlásil, že je Alexandr nevinný, ale než se stačil dostat ze soudní síně, byl znovu zatčen. Vymysleli na něho nový případ a převezli ho do Butyrky. Pak ho propustili, když podepsal závazek nevycestovat.

Co Putinovi zabránilo prostě Alexandra zavřít, když se stal v jeho očích zrádcem, jako to teď udělali s Navalným?
Zaprvé to byla vojenská prokuratura. Nikoliv generální prokuratura. A byl to moskevský posádkový soud. Sašu nepropouštěli na kauci ani nic podobného. Od okamžiku jeho zatčení jsme se o to pokoušeli třikrát čtyřikrát. Jeden můj známý mluvil s člověkem blízkým Putinovým kruhům a říkal, že nic nepomůže. Berezovskij mluvil s Putinem a žádal ho, aby Sašu propustil, ale Putin odpověděl, že by pak šli proti němu.
Tento systém meziklanového boje existoval vždy. Sašu nepropouštějí, případ jde k soudu, soudce případ přijímá a my jdeme za soudcem a žádáme ho, aby ho až do zahájení procesu propustil na kauci. Soudce řekl, že nevidí žádný důvod, proč by měl být zadržován. Když se na to podíváte objektivně, žádný důvod tam nebyl. Podepsal nám papír a my jsme radostně utíkali do Lefortova.
Saša nám později vyprávěl, co se dělo z jeho pohledu. Přišli do jeho cely a řekli, aby se nachystal. On pak seděl 24 hodin před dveřmi, které nikdo neotevřel. Když se ho chystali pustit, přišel papír z FSB nebo z generální prokuratury, že ho pustit nemohou, protože nebyly dodrženy všechny formality, a že jsme neměli právo ten papír přivézt. Prokuratura a FSB to zakázaly, a to protiprávně. Tehdy se tomu ale soudní systém, konkrétně ten vojenský, bránil. A soudce, který Sašovi dal možnost odejít, byl kvůli tomu odvolán. A tak jsme čekali na přidělení nového soudce a vše se protahovalo. Nový soudce byl přidělen, případ posuzoval a rozhodl, že Saša je nevinný. A stala se ta nejhnusnější věc – druhé zatčení v soudní síni.
Když probíhalo poslední stání, cítila jsem jakési napětí. Jednání bylo neveřejné, mnohokrát jsme se tam snažili dostat, vyhazovali nás, ale při vyhlášení rozsudku jsme mohli vstoupit. Místnost se začala plnit nějakými lidmi. Zatkli ho v soudní síni, všechno se to natáčelo – Sašu odvádějí, já běžím za ním, děvčata, která tam pracují jako sekretářky, vycházejí z chodeb a pláčou, protože byla svědky toho bezpráví. Snažím se Sašu obejmout, odstrkuje mě důstojník FSB. Zatkli ho a odvezli do Butyrky. Pak když seděl v Butyrce, jsme požádali o další slyšení, aby byl propuštěn na kauci. To bylo velmi zajímavé. Soud se připravil, na každém patře měli stráže, bojovali proti FSB. A dokonce jsem měla pocit, že to byla odveta za to, že je nutili jednat tak, jak chtěli ve FSB. Tehdy ještě měli sílu bojovat.
Sašu zastupoval právník, který byl svého času vojenským soudcem. Prostě jim bylo stydno. A když advokát u prvního řízení řekl prokurátorovi „Co to vyvádíš?“, tak ten si zakryl oči a řekl, že si ještě musí vydělat na byt. Ani se nestyděli. A když Sašu propouštěli na kauci, nevěřila jsem vlastním uším. Když soudce oznamoval propuštění, jako by mi říkal: „Popadni ho a rychle odsud utíkej.“ Tedy alespoň na 24 hodin ho udržet na svobodě, protože druhý den jsme se museli hlásit na vojenské prokuratuře a panovalo přesvědčení, že ho zase zatknou. Ale nestalo se tak.

Nabízí se myšlenka, že v té době bylo ještě možné věřit ve spravedlnost, dnes je těžké si něco takového představit, je to na úrovni sci-fi.

Po druhé kauze se tato víra ještě více rozplynula, protože když byl Saša zproštěn viny ve druhém procesu, bylo zahájeno třetí trestní stíhání a chtěli ho soudit v Naro-Fominsku, nikoliv v Moskvě, aby byl případ co nejvíc uzavřený. Saša řekl: „Teď už mě určitě zavřou.“

Dvacátého čtvrtého října 2000 zavolal Berezovskij Alexandru Goldfarbovi, který byl v té době v New Yorku, a požádal ho, aby Litviněnkovi pomohl. Goldfarb a Litviněnko se do té doby neznali. K jejich setkání došlo v Turecku. Po podepsání slibu o nevycestování v druhé kauze Alexandr pod záminkou návštěvy příbuzných odcestoval z Moskvy do Nalčiku a později se nelegálně dostal ze Soči do Gruzie. Tam získal falešný pas, který použil k cestě do Turecka. Marina Litviněnko a její syn Anatolij si obstarali turistická víza do Španělska a odtamtud odletěli do Turecka. Když se Litviněnko s Goldfarbem setkali, odjeli na americké velvyslanectví, kde však Litviněnkovi vstup do Ameriky odepřeli. Proto Goldfarb zorganizoval ilegální vstup Litviněnkovy rodiny do Velké Británie. Zakoupili letenky z Istanbulu do Moskvy s přestupem v Londýně. Na letišti Heathrow se Litviněnko obrátil na policii s žádostí o politický azyl.

Alexandr Goldfarb je sovětský a americký biochemik, genetik a mikrobiolog, veřejný činitel a publicista. Ředitel Mezinárodního fondu pro občanské svobody (2000–2006). V 70. letech 20. století patřil do okruhu kolem sovětského disidenta Andreje Sacharova a působil jako překladatel na jeho tiskových konferencích. Byl také aktivistou hnutí židovských refuseniků, jeho tiskovým mluvčím a v roce 1975 získal povolení vycestovat do Izraele. V roce 1987, dvanáct let po svém odjezdu, mohl Goldfarb díky reformám Michaila Gorbačova znovu navštívit SSSR. Po návštěvě Moskvy byl spolu s dalšími sovětskými emigranty pozván na setkání s podnikatelem a filantropem Georgem Sorosem, aby s ním prodiskutoval možnost působení Sorosovy nadace v SSSR. V 90. letech se Goldfarb vrátil do Ruska a pracoval pro Sorosovu nadaci Open Society Foundations. Poté co zorganizoval odjezd Litviněnkovy rodiny do Británie, se do Ruska již nevrátil. Od roku 2000 žije v New Yorku.

Když byl Alexandr propuštěn na základě závazku nevycestovat, už se připravoval další proces. Právě v tomto období jste se rozhodli uprchnout. Vzpomínáte si, jak vám Alexandr oznámil, že musíte utéct? Jak jste přijímali toto osudové rozhodnutí?
To se nestalo ze dne na den. V prosinci ho pustili z vězení, jeli jsme v autě a on mi řekl: „Marino, jestli mě zase zavřou…“ Já jsem mu na to řekla: „Néééé,“ celá šťastná, že je na svobodě. On na to: „Počkej, tím pádem odjedeš ty a budeš celému světu vyprávět, co se u nás děje.“ Začala jsem se rozčilovat, že nikam nepojedu. Tehdy mi to všechno připadalo jako nesmysl.
Téměř měsíc nás sledovala policie. Byla to legrační historka, protože to byli lidé, které Saša znal, s nimiž pracoval na svých případech. A když jsme se třeba vraceli pozdě domů, oni tam v lednu stáli a čekali. My jsme si koupili grilované kuře a Saša navrhoval, ať koupíme ještě jedno pro kluky. A pak jsme se tomu smáli, říkali jsme, že venku máme sledovačku s návnadou.
Uplynula určitá doba, to druhé stíhání pokračovalo, nebylo ukončeno hned, jakmile byl Saša propuštěn. A mimochodem, v tom druhém případu byl zatčen i Gusak. V rámci toho prvního sice ve vězení nebyl, ale v tom druhém byli zatčeni oba. Byli obviněni z krádeže vagonu hrášku. A hlavně se ukázalo, že Saša v tu chvíli ani nebyl fyzicky v Moskvě.
Pak bylo zahájeno třetí stíhání, které mohlo být ještě závažnější. Saša vyšetřoval využívání výbušnin ve vojenském útvaru a tam mohlo jít o závažný paragraf týkající se prodeje výbušnin. Začalo být jasné, že případ je čím dál vážnější, právníci nemohli nic dělat a za mými zády se začalo jednat o tom, jak nás evakuovat.
Tehdy vznikla další hrozba. Někteří z těch, kteří byli na tiskové konferenci v roce 1998, se z nějakého důvodu domnívali, že Saša za ni dostal milion dolarů, a začali požadovat, aby se s nimi rozdělil. Manžel řekl, že takové peníze vůbec nikdy neměl, načež mu bylo sděleno, že pokud se k tomu nepřihlásí on, pak to půjde za jeho ženou a dítětem. A Saša si uvědomil, že je to vážné. I když chápal, že se to děje jemu, nemohl se smířit s tím, že by se to mělo dít nám.
Vznikl plán, jak nás dostat ven. Se mnou to nekonzultoval a v jednom okamžiku prohlásil, že musíme jet na letiště, že se tam musí s někým setkat. Přijeli jsme na letiště a on: „Odlétám.“ Říkám: „Jak to myslíš?“ Odpověděl, že musí navštívit svého dědečka a otce v Nalčiku: „Letím tam, zavolám ti.“ To bylo vše. Odletěl. Žádné další otázky.
Po nějaké době mi zavolal náš společný známý a říká: „Marino, ozval se mi Saša, chce s tebou nutně mluvit, ale k tomu je potřeba koupit nový mobil, aby to nikdo nemohl vysledovat.“ A tak jsme šli koupit nový mobilní telefon. Nevím, jestli je to jen moje vlastnost, nebo jestli je to tak u všech, že v určitém okamžiku se musíte přestat ptát. Také vždycky potřebuji vědět proč, ale tady si najednou uvědomíte, že to prostě musíte udělat.
Kupuju si ten telefon a Saša mi říká: „Marino, ty jsi chtěla někam jet odpočinout si. Udělej si výlet do nějaké země.“ To už byl říjen, dítěti už začala škola, já pracovala, a tak jsem řekla, že se mi nikam nechce. Ale on začal naléhat. Opět se na nic neptám, se synem si vyřizujeme vízum do Španělska a jedeme na dvoutýdenní zájezd do Malagy. Klukovi nic neříkám, ani mamince. Dozvěděla se to teprve den dopředu. Stále nás sledovali, občas volali někdejší kolegové. Byl to zrovna Poňkin, který nás sledoval.
Mámě jsem to řekla v poslední den. Tolja u ní přespal, ráno odjíždíme a já mu říkám: „Toljo, víš, kam jedeme?“ On se zeptal: „K někomu na návštěvu?“ Odpovídám: „Ne, na letiště.“ V tu chvíli začal volat Saša, už byl nervózní. Říkal, že kdyby se něco nečekaně stalo, kdyby nás vysadili z letadla, tak musíme jet přes Bělorusko. Jinými slovy, začal hledat další únikové cesty. To mě samozřejmě začalo znervózňovat. A neuklidnil se, dokud jsme nevzlétli. Měl velký strach, že nás zastaví. A tak jsem odletěla do Španělska bez jediné potuchy, že už se do Ruska nikdy nevrátím.

Marino, budu upřímná, váš útěk vypadá jako z filmu. Podobně jako se Alexandr dostal ze Soči do Gruzie trajektem.
Ano, za deset dolarů.

Zvlášť když všude byla sledovačka a dohled, ale vás nějakým zázrakem pustili ze země. S Alexandrem jste se nakonec setkali v Turecku?
Ano. Když jsme se předtím bavili o tom, že už se nevrátím, bránila jsem se tomu, vůbec jsem tomu nerozuměla. Říkala jsem: „Jak to, Sašo?“ A on na to: „Marino, všechno se mění.“ Řekla jsem, že si to odseděl, pustili ho, zprostili viny. Odpověděl, že ta příležitost už se nikdy nebude opakovat. TOHLE SE NEBUDE OPAKOVAT. Bylo mi prostě fyzicky špatně. A když Saša v Gruzii čekal na pas, aby mohl odletět, řekla jsem mu, že se vracím domů. On na to, že bez nás nikam nepojede. A pak mi zavolal Boris Berezovskij. Řekl mi, že všechno je velmi špatné, že už není šance na zlepšení, že Sašu zavřou a že se neví, co s ním provedou. V tu chvíli jsem stála před volbou a uvědomila jsem si, že to je buď moje rodina – máma, táta –, nebo můj manžel a syn. A rozhodla jsem se udělat to, o co mě požádal Saša.

Pojďme se přesunout do Turecka. Vaše kniha začíná tím, jak jste se v Turecku setkala se svým přítelem a autorem knihy Alexandrem Goldfarbem. Co se odehrálo, než za vámi dorazil?
Naopak, Alex přijel dřív než já. Přiletěli jsme s Toljou, přivezli nás do hotelu, otevřela jsem dveře a uviděla Alexe. První dva dny se zdálo, že na tomto světě už nic nechybí. Všichni jsme se potkali, byli jsme šťastní, připadali jsme si jako rodina, která právě přijela na dovolenou. I Tolja byl šťastný, byli jsme všichni pohromadě. To pro nás bylo nejdůležitější.

Když jste se z Turecka chystali do Londýna, sledovaly vás turecké tajné služby a hrozilo, že vás pošlou zpátky do Moskvy. V Turecku jste ale byli dlouho. Proč si vás Turci začali všímat, až když jste vlastně odlétali?
Podle mě o tom nevěděli, protože já jsem přiletěla ze Španělska a Saša z Gruzie, buďme upřímní, s padělanými doklady. Když jsme byli v Antalyi, neprojevovali o nás podle mě žádný zájem, ale jakmile jsme se dostali do Ankary a šli na americkou ambasádu, už se o nás začali zajímat. A tuším, že poté Alex Goldfarb dospěl k rozhodnutí, že bychom neměli zůstat v Ankaře, a tak jsme odjeli do Istanbulu. A tady začalo to drama, řešilo se, kam jet. Alex řekl, že bychom mohli přiletět do Ameriky jako nelegální migranti. Pak bychom ale šli do vězení, a když jsem se zeptala, co bude s Toljou, Alex řekl, že ho dají do dětského centra.
Řekla jsem, že s tím nikdy nebudu souhlasit. A návrh odletět do Francie, plavit se na lodi Borise Berezovského a potloukat se tam neznámo jak dlouho, dokud nás nějaká země nepřijme, byl pro mě také nepřijatelný. Pak nás napadlo zkusit odletět do Anglie. Alexův syn v té době studoval v Londýně, měl tam známého právníka, a tak bylo možné hned začít s předběžnými přípravami. Koupili jsme si dvě letenky, z toho jednu v business třídě, abychom v případě, že budeme muset nastoupit na poslední chvíli, měli určitou výhodu. A běželi jsme na letiště. Kdyby se divili, že máme nějakou zvláštní trasu do Moskvy přes Londýn, měli jsme výmluvu, že Alex Goldfarb je americký občan a že prostě chceme strávit nějaký čas spolu. A když už jsme čekali před odletem, Alex řekl, že nás někdo sleduje. Podle mě nás nechtěli zatknout, pro ně bylo důležité, abychom co nejdřív opustili zemi, protože jinak bychom pro ně byli problém a museli by s námi něco dělat. A to, že jsme odjeli, pro ně byla úleva.

V květnu 2001 britská vláda poskytla Litviněnkovi politický azyl z důvodu pronásledování v jeho vlasti. Litviněnko zdůrazňoval, že v Rusku rozšířený pohled, že azyl dostal výměnou za státní tajemství, není pravdivý, neboť náplní jeho práce jako důstojníka FSB bylo „zabývat se vnitrostátní kriminalitou“. Dvanáctého října 2006 Litviněnko získal britské občanství a nové jméno Edwin Carter. V Londýně společně s Jurijem Felštinským napsal knihu nazvanou Rusko v plamenech. Autoři v ní tvrdili, že FSB zorganizovala výbuchy obytných domů v roce 1999 a některé další teroristické útoky v Rusku, aby ospravedlnila válku v Čečensku a přivedla k moci Vladimira Putina. Během svého pobytu ve Velké Británii se Litviněnko seznámil s Vladimirem Bukovským, jedním ze zakladatelů a aktivním účastníkem disidentského hnutí v SSSR, a Achmedem Zakajevem, brigádním generálem Ičkerské národní armády.

Vladimir Bukovskij se na Západě proslavil tím, že odhalil praktiky represivní psychiatrie v SSSR. Ve vězení a na nucené „léčbě“ strávil celkem 12 let. V roce 1976 vyměnily sovětské úřady Bukovského za chilského komunistického vůdce Luise Corvalána, následně se Bukovskij usadil v Cambridgi. Tam 27. října 2019 zemřel.

Achmed Zakajev je čečenský politik, voják a spisovatel, jeden ze zakladatelů a vůdců Čečenské republiky Ičkerie. Aktivně hájí myšlenku čečenské nezávislosti. Ministr kultury a místopředseda vlády Čečenské republiky Ičkerie, od roku 1996 ministr zahraničních věcí Čečenské republiky Ičkerie. V první válce byl velitelem Urus-Martanského frontu ozbrojených sil ČRI, od února 1996 velitelem Západní skupiny obrany Ičkerie. Od ledna 2002 žije ve Velké Británii. Ve stejném roce ruská generální prokuratura Zakajeva obvinila z vytvoření zločinecké skupiny v letech 1991–2001 a z teroristických činů. Ruské úřady usilovaly o jeho vydání, v roce 2003 ale londýnský soud žádost zamítl, obvinění označil za politicky motivované a vyjádřil obavy, že by Zakajev mohl být v případě vydání do Ruska podroben mučení. Koncem roku 2003 Zakajev ve Spojeném království dostal politický azyl.

Jaký byl váš život v Londýně, než se z Alexandra stal Edwin Carter? A než jste získali politický azyl?
Edwinem Carterem a Marií Carter jsme se stali poměrně rychle. Jakmile jsme v květnu 2001 obdrželi politický azyl, náš právník nám doporučil, abychom si zvolili jiná jména a nebyli tak nápadní. Když jsme si přišli vyřizovat doklady, šlo to udělat úplně jednoduše – každý člověk, který si v Anglii vyřizuje doklady, může říct, že chce jiné jméno. A vím, že poměrně hodně lidí, kteří získají politický azyl, si jiné jméno vybírá.
I Boris měl v uprchlických dokumentech napsáno Lenin. Ne na počest Vladimira Iljiče, ale kvůli tomu, že jeho žena se jmenuje Lena, takže byl Lenin. A když jsem uviděla příjmení Carter, zeptala jsem se, proč právě Carter? Ukázalo se, že je to prostě proto, že advokátní kancelář sídlila v ulici Carter Lane. A Carter je natolik běžné anglické příjmení, že nevyvolává otázky. S mým jménem to vyšlo snadněji, je totiž souzvučné s mým skutečným jménem. I synovo bylo velmi souznačné. A pak je tu Edwin. To opět navrhl náš právník. Existuje literární hrdina, který měl také svůj nelehký osud, a právník usoudil, že se k Sašovi velmi hodí. Saša na této žádosti pracoval velmi dlouho, dlouho jsme na ni čekali a Saša z toho měl velké obavy. Z nějakého důvodu očekával, že by jej mohli vyhostit zpět do Ruska. Měl velký strach, že nebude mít ochranu. Začali jsme se učit jazyk, Tolja začal chodit do školy a to vše nás přivedlo k myšlence, že bychom se měli adaptovat.

Když se vaše matka vracela od vás do Moskvy, na letišti Šeremetěvo ji prošacovali a zjistili tak vaši adresu. Pak za vámi přišli Rusové a na dveře vám připevnili obálku. Co v ní bylo? Volali jste policii?
Když máma získala vízum, měli jsme obrovskou radost. Mohli jsme se vidět. Ale její návrat byl hrozný. Netuším, jak vydržela to ponížení, když ji prohledávali, svlékli prakticky donaha. Zeptala se, co u ní vlastně hledají. A byl tam lístek, na němž si nacvičovala psaní naší adresy, aby po příjezdu mohla vyplnit prohlášení. Tak tu adresu získali. Přišli k nám z ruského velvyslanectví a přinesli nám oznámení o soudním procesu, že je Saša předvolán k soudu. Nakonec byl souzen v nepřítomnosti.
Náš byt byl vysoko a interkom nefungoval. Aby se daly otevřít dveře, muselo se jít dolů, a tak jsem se zeptala přímo z okna: „Kdo jste?“ Odpověděl, že nějaký Ivanov z velvyslanectví, a já jsem mu pohrozila, že zavolám policii.
Nemohu říct, že bych pociťovala nějakou zvláštní pozornost, možná tam byla. Nikdy nevíte, kdo do vás šťouchne, kdo vás popostrčí, ale některé věci jsme tak trochu vytěsňovali. Do našeho života totiž vstoupili lidé jako Vladimir Bukovskij, což byl pro Sašu velmi důležitý moment. Stalo se pro něj téměř rituálem, že každý večer musí zavolat Vladimirovi Bukovskému a říct mu, na co myslí a co ho trápí. A napsat knihu Rusko v plamenech. A já jsem tam seděla a říkala si: Bože, bylo nutné odjet, aby se Saša vymanil z toho velmi těžkého a omezujícího života. Všechno tam bylo limitováno – buď jsi s gaunery, nebo s důstojníky. A najednou začal psát. Přišlo mi nesmírně důležité, co se s ním děje.

Měla jste někdy pocit, že je Londýn vaším domovem? Že tam zůstanete navždy?
Zpočátku ne. Skoro měsíc jsme byli jako turisté, Saša vyřizoval dokumenty, já jsem vozila Tolju červeným autobusem, objížděli jsme všechna muzea. Pak přišel prosinec, přijeli moji přátelé, kteří jsou úplně mimo politiku, přivezli mi nějaké zimní věci. Já si začala uvědomovat, jak je to všechno vážné. A když šel Tolja do školy… nějak jsem si to všechno uvědomovala podle něj. Bylo nutné pochopit, jak je organizovaná škola, jaké jsou vztahy mezi rodiči a učiteli, jak to všechno funguje. Na začátku samozřejmě panovalo zděšení, řešily se různé všední věci.
Hlavní nevýhodou je, že se člověk nejdřív s nikým nebaví a nemá žádné přátele. Pak jde ale do školy a získává kamarády mezi studenty. To přinášelo pozitivní pocity a motivaci učit se.
Pro nás byla samozřejmě tragédie, že se nám rozpadl život, který jsme si už stihli vybudovat. Vzdali jsme se všeho. Máma se kvůli tomu pořád trápila a já jsem jí říkala: „Kašli na to, hlavní je, že jsme naživu.“ Saša říkal, že hlavní je, že naše dítě bude vyrůstat ve svobodné společnosti a hotovo.

Vím, že se Alexandr v Londýně spřátelil s Achmedem Zakajevem. To je překvapující, protože za první čečenské války stáli na opačných stranách barikády. Jak se zrodilo jejich přátelství? Vím, že když se Alexandr rozhodl konvertovat k islámu, Achmed Zakajev mu dokonce přivedl do nemocnice mulláha.
Každý, kdo přijede do Londýna, zná zpočátku nějaké stejné adresy. Chtěla jsem, aby si Tolja uchoval ruštinu, a tak jsme si našli ruskou školu, kam jsme dojížděli. Začala jsem hledat bydlení v okolí, abychom se přestěhovali blíž ke škole, a tak jsme našli dům, ve kterém jsme pak bydleli.
V roce 2002 s vydáním knihy Rusko v plamenech vznikl velký propagační tým, proběhla tisková konference, byl natočen dokumentární film a v tu chvíli do Londýna dorazil Achmed Zakajev, který pak odletěl do Dánska. Tam ho na žádost Ruské federace zatkli a rovněž přišla žádost o jeho vydání. Dánsko řeklo, že ho vydat nemůže, protože přijel z Londýna. A poslali ho zpátky do Velké Británie – ať se rozhodne Londýn, jestli ho chce vydat, či ne.
A to byl důvod, aby se Zakajev stal součástí týmu na propagaci knihy – z vyhození domů do povětří obvinili Čečence, ačkoli žádný etnický Čečenec nebyl odsouzen. Díky tomu se seznámili se Sašou.
Zakajev má rodinu v Londýně. A když zjistili, že se stěhujeme do nové čtvrti, Zakajev prohlásil, že se také chce podívat, kam se stěhujeme. Přišli nás navštívit, společně jsme poobědvali. Pak se přestěhovala celá rodina a stali se našimi sousedy. A žili jsme prostě jako jedna velká rodina. Vídali jsme všechna vnoučata, která se Achmedovi narodila. Zpočátku jsme pomáhali, protože jsme v Londýně žili už poměrně dlouho. Bylo to velmi významné přátelství.

Jejich rozhovory o Čečensku, o Rusku byly důležité jak pro Achmeda, tak i pro Sašu. Vzpomínám si, jak Saša řekl: „I kdybych byl tím posledním Rusem, se kterým budou Čečenci mluvit, budu za to bojovat.“ Saša si byl jistý, že kdybychom se měli vracet do Ruska, bylo by to přes Čečensko. Pro Sašu jako člověka, který vyrostl na severním Kavkaze, byly tamní tradice očividně důležité, rozuměl tamním lidem, líbil se mu jejich vztah k rodině, důraz na úctu mezi syny a rodiči. Sašu měla také velmi ráda Achmedova žena, vždycky když tam přišel, dostal najíst, zatímco já jsem měla problémy s tím, že přišel domů plný a já jsem sice navařila, ale už si nic nedal.

Achmed byl jedním z prvních lidí, kteří dorazili do nemocnice. Když Saša onemocněl, i on si zpočátku myslel, že jde o nějakou žaludeční nebo střevní otravu, ale když pak přijela sanitka, která Sašu odvezla do nemocnice, a Achmed spatřil, v jakém stavu Saša vyšel ven, bylo mu stoprocentně jasné, že byl otráven. V nemocnici ho pak navštěvoval každý den. A řekl: „Sašo, já tě odvezu a pohřbím tě ve vlasti v Čečensku.“

Polonium je radioaktivní prvek, který v roce 1898 objevili Marie Skłodowska-Curie a Pierre Curie. Pojmenovali ho podle Mariiny vlasti, Polska. Je to mimořádně vzácný prvek, který se v přírodě vyskytuje v množství 100 mikrogramů na tunu uranové rudy (1 mikrogram = miliontina gramu). Jeho radioaktivita je 400násobně vyšší než radioaktivita uranu. Je prakticky nemožné polonium izolovat ve významnějším množství z přírodního materiálu. Polonium-210 se vyznačuje mimořádnou radioaktivitou. Jeden gram vyzařuje 140 wattů energie. Jeho poločas rozpadu je 138 dní. Výroba pokračuje pouze v bývalém sovětském středisku pro jaderné zbraně Arzamas-16, které se nyní nazývá Sarov. Tým odborníků z Princetonské univerzity ve spolupráci s ruským ministerstvem pro atomovou energii vyvíjel program konverze bývalých sovětských obranných podniků. Ve zprávě této skupiny je na straně 44 uvedeno, že výroba polonia-210 je nejdůležitějším komerčním projektem sarovského podniku Avangard. Výrobky Avangardu představují 97 % celosvětové produkce polonia-210. Nikde jinde se ve významném množství nevyrábí.

„Polonium je snad nejjedovatější ze všech látek na Zemi. Jeho nejmenší zrnko obsahuje stovky smrtelných dávek a jeden gram postačuje k otrávení sta tisíc lidí. Je však zcela neškodné, pokud není spolknuto nebo vdechnuto. A co je hlavní, polonium dosud nikdy nebylo použito ke zločinným účelům, alespoň na Západě, a tak nikomu z odborné veřejnosti – z řad toxikologů, policistů, specialistů na terorismus – nemohlo nikdy přijít na mysl podezření, že by se mohlo jednat o polonium.“ (z knihy Smrt disidenta)

Vladimir Bukovskij v rozhovoru s Dmitrijem Gordonem uvedl, že polonium bylo v Alexandrově těle nalezeno tři hodiny před jeho smrtí a že kdyby váš manžel zemřel dříve, možná by ani nebylo žádné vyšetřování zahájeno.
Stoprocentně. Traviči si mysleli, že to potrvá maximálně dva až tři dny. Člověk pak umírá na nějaké nejasné příznaky a tím to končí, můžete si pak vymyslet jakoukoli verzi, klidně to, že jsem ho otrávila já, Goldfarb, Berezovskij nebo že se jeho organismus s něčím nedokázal vypořádat. Ale skutečnost, že Saša vydržel naživu 23 dní, umožnila najít jednak stopy radiace, jednak to, že nešlo o gama záření, ale o jiné záření, a také umožnila poslat vzorky na testy. Daní za to všechno bylo 23 dní strašlivého utrpení.

Chápu, že je těžké o tom mluvit a vzpomínat…
Kdybych o tom nechtěla mluvit, nemluvila bych o tom, jako to dělá mnoho manželek. Já nikoho neodsuzuji. Chápu, když některé manželky takový boj nezačnou, protože si asi uvědomují, že to nezvládnou. Já si jen uvědomuji, že to po mně chtěl Saša. To je ta nejmenší věc, kterou pro něj mohu udělat.

Alexandr v rozhovoru s Andrejem Někrasovem prozradil, že nedisponoval žádnými tajnými informacemi a poznatky. Proč v něm tedy ruská státní moc viděla takové nebezpečí, že ho otrávila tak krutým způsobem?
My o tom mluvíme z pozice, kdy víme, že šlo o polonium. A pokud bychom to nevěděli… Byl tu například Roman Cepov, člověk, který byl z Putinova nejbližšího okolí v době jeho práce na petrohradské radnici, a zároveň člověk s velmi kontroverzní gangsterskou pověstí, který v roce 2004 zemřel na totéž. A jeho pohřbu se zúčastnili Zolotov i Kumarin (Viktor Zolotov, nyní velitel ruské národní gardy, a Vladimir Kumarin, vůdce zločineckého tambovského gangu) – to jen k tomu, co to bylo za člověka. A nikdo nedokázal říct, na co zemřel.
Ale vím jistě, protože se odkazuji na jednoho mého blízkého člověka, který tam byl, že Cepov měl úplně stejné příznaky. A umřel. Tak si uvědomili, že jde o dokonalou vraždu. Byl ještě jeden Čečenec, který zemřel se stejnými příznaky, opět bez jakýchkoli důkazů. Spekulovali, že takto možná zemřel i Jurij Ščekočichin (politik a investigativní novinář). Tam ale byly úplně jiné příznaky. Nakonec ten člověk zemřel, žádné vysvětlení neexistuje. Deset dní se v nemocnici léčil kvůli bakterii, která mu údajně narušila trávicí trakt, a nasazení antibiotik prý způsobilo zhroucení imunitního systému. A to bylo v nemocnici, nebyl doma.

A s tím oni právě počítali. To, že to stojí 30 milionů, jim bylo jedno. Ještě chci připomenout, že v té době byl šéfem Rosatomu Sergej Kirijenko.

Sedmého prosince 2006 byl Litviněnko pohřben v uzavřeném sarkofágu na londýnském hřbitově Highgate. Během svého pobytu v nemocnici přijal islám.

„Při rozhovoru o pohřbu Achmed náhle prohlásil, že by Saša měl být pohřben na muslimském hřbitově, protože před svou smrtí přijal islám. Vyšlo najevo, že 22. listopadu, krátce předtím, než Saša upadl do kómatu, Achmed do nemocnice přivedl mulláha a ten odříkal příslušnou modlitbu. Vše proběhlo podle pravidel, řekl Achmed, takže Saša zemřel jako muslim.

– ‚Achmede, chápu, proč to udělal,‘ řekl jsem (Goldfarb).
– ‚Jako Rus se cítil provinile kvůli Čečensku, bylo to gesto solidarity… Hraješ sám proti sobě, dáváš si gól do vlastní brány.‘
– ‚Já nic nehraju,‘ řekl Achmed, ‚vše proběhlo v souladu se zákonem. On je muslim.‘
Do debaty zasáhla Marina:
– ‚Ať si každý myslí o Sašovi, co chce,‘ řekla rozvážným tónem premiantky. – ‚Ty, Achmede, můžeš zorganizovat bohoslužbu v mešitě a my ji uspořádáme v chrámu.‘
Marina rozhodla, že Saša bude pohřben v sekulární části hřbitova a že na hrobě nebudou žádné náboženské symboly.“ (z knihy Smrt disidenta)

Vyšetřování
Vyšetřovatelé Scotland Yardu dospěli k závěru, že Litviněnka otrávil jeho starý známý, někdejší důstojník ruské Federální ochranné služby Andrej Lugovoj, který mu při schůzce v baru londýnského hotelu nasypal do čaje polonium, a to vše za součinnosti ruského podnikatele Dmitrije Kovtuna. V roce 2007 Londýn požádal Moskvu o vydání Lugového, ale Rusko to odmítlo s vysvětlením, že vydávání vlastních občanů zakazuje ústava. To vyústilo v diplomatický konflikt, v jehož důsledku si Spojené království a Rusko vzájemně vypověděly čtyři diplomaty. V lednu 2016 byly v Londýně oznámeny výsledky veřejného vyšetřování otravy Alexandra Litviněnka. Otrávení podle něj „pravděpodobně schválili“ ruský prezident Putin a tehdejší ředitel FSB Nikolaj Patrušev.

Kreml, který jakoukoli účast na zločinu popřel, označil britské vyšetřování za „neprofesionální“ a „povrchní“. V září 2021 Evropský soud pro lidská práva vyhověl žalobě Mariny Litviněnko, přiznal jí odškodnění ve výši 100 000 eur a konstatoval, že za zločin je odpovědná Moskva. Jedním z hlavních argumentů ve prospěch této verze bylo, že polonium-210 je velmi vzácná látka, jejíž získání je bez zapojení státních orgánů prakticky nemožné. „Naplánovaná a složitá operace k získání vzácného smrtícího jedu, cesty dvou lidí a opakované a vytrvalé pokusy o otravu naznačují, že Litviněnko byl cílem operace,“ uvedl soud. Dmitrij Kovtun zemřel 4. června 2022, příčinou úmrtí byl covid-19. Andrej Lugovoj zůstává poslancem Státní dumy za Liberálně-demokratickou stranu Ruska.

Ve vaší knize se píše, že se Alexandr s Lugovým před otravou setkal nejméně desetkrát a že za vámi Lugovoj dokonce přišel domů. Proč v něm Alexandr neviděl hrozbu? A jaký dojem na vás Lugovoj udělal při vašem prvním setkání?
Byla to hra kočky s myší. Možná to bylo méně než desetkrát… Domů k nám přišel v době, kdy jsem tam nebyla. Lugovoj tehdy uvažoval o podnikání v Londýně. A Sašovi podle mě bylo jasné, že jeho prostřednictvím může zjistit nějaké další informace a možná ho i nějak využít. Sašu samozřejmě nemohlo napadnout, že přinese radioaktivní polonium. Nikdy vás nenapadne, že vás někdo otráví radioaktivním materiálem. Nebyl to jeho přítel, setkání byla postavena na vzájemném zájmu. Ale vím jistě, že jeden z lidí, Brit, Sašův a můj velmi blízký přítel, Lugového okamžitě vyškrtl a řekl, že je to velmi nepoctivý člověk a že by s ním obchodovat nechtěl.

V novém britském seriálu Litviněnko se objevily záběry, jak vám Lugovoj po smrti vašeho manžela volá. Je to pravda? Pokoušel se vás kontaktovat?
Tento seriál je pozoruhodný tím, že je z 99,9 procenta pravdivý. Můj telefon byl samozřejmě vypnutý. A když jsem ho znovu zapnula, byla tam spousta zpráv a jedna z nich byla od Lugového. Psal: „Nevím, co se děje, ale udělám všechno pro to, aby se to vysvětlilo.“

Na samém konci dokumentárního filmu Andreje Někrasova Vzpoura. Případ Litviněnko jste řekla: „Jaké politické provokace? Jen mi vysvětlete, odkud se vzalo polonium-210, a to stačí.“ Dostala jste na svou otázku odpověď?
Dostala jsem ji v rámci maximální pravděpodobnosti. Dokud nedostaneme materiály a nějakou podporu ze strany Ruska, nemůžeme nic říct na sto procent. Anglické vyšetřování ale není jenom nějaký úředník, který sedí a něco vypisuje, byli to vědci, odborníci na jedernou energii, lékaři… Byla tam vzájemná spolupráce. Je jasné, kdo polonium vyrábí, v jakých reaktorech, v jakém množství, jaké stopy po něm zůstaly a jak se to všechno vyšetřovalo.
Podle mě je tato otázka stále otevřená. Proběhla totiž uzavřená část jednání, které jsme se já ani moji právníci nemohli kvůli utajení zúčastnit. Šla jsem ale cestou veřejného vyšetřování, protože bez souhlasu s veřejným slyšením a s tím, že se tím bude zabývat pouze soudce, bychom nedostali tento verdikt, že za vším stojí ruský stát a že to s největší pravděpodobností zorganizovali Putin a Patrušev. Myslím si, že je obrovský úspěch, že jména těchto lidí už jsou zapsána v oficiálních materiálech. Nemyslím si, že můj případ může být hlavní, ale je to dílek skládačky, jako u malajsijského boeingu a u všech dalších případů, které mají oficiální výstup. V tomto případě proti putinismu.

Udělaly podle vašeho názoru policie a orgány Spojeného království při vyšetřování případu vašeho manžela maximum? Uvědomovali jste si jako ruští rodáci od samého počátku, že Lugovoj nebude vydán? Proč si v Británii dělali naděje, že objednavatel vydá pachatele? Nebylo to příliš naivní?
Nejde tak úplně o naivitu. Jsem britské vládě vděčná až do určitého okamžiku, kdy probíhalo vyšetřování a ministrem zahraničí byl David Miliband. Dvakrát jsme se setkali, bylo to před rokem 2008. On Rusku věřil a nebyla to otázka naivity, byla to otázka víry. On upřímně věřil v Rusko a říkal mi, že teď budou volby do Dumy… Věřil ve volby, věřil, že Putin má poslední funkční období a přijde nový prezident, věřil, že lidé přece nebudou chtít celý ten vývoj zastavit. Já jsem s ním mluvila a on tomu upřímně věřil.
Pokud jde o samotný proces, samozřejmě nechci, aby některé věci vyzněly tvrdě. Když si každý hraje na svém písečku a myslí si, že přijde o dodávky ropy nebo plynu, pak to vše vede k válce na Ukrajině. A kdybyste o tom rozhodli před rokem 2006, v roce 2003, kdy byl Putin na konci svého prvního funkčního období, ani nemluvím o roce 1998, kdy už ukázal, že není tou řiditelnou šedou myší, což už Britové viděli… Kdyby se prováděla jiná hospodářská politika, nikdy nemuselo dojít k válečné politice. Byla jsem v podcastu s Alastairem Campbellem, který byl tiskovým mluvčím Tonyho Blaira, a ten mi rovněž řekl: „Proč jsme tak naivní?“ Odpověděla jsem, že být naivní je ta lepší varianta. Když jste ale zkorumpovaní a každý hraje svou vlastní hru o peníze, tedy když existuje tolik osobních zájmů, tolik lobbistů za zájmy Ruska, už se dá říct, že naivní nejste.

Sedmého prosince 2006 byl Litviněnko pohřben v uzavřeném sarkofágu na londýnském hřbitově Highgate. Během svého pobytu v nemocnici přijal islám.

„Při rozhovoru o pohřbu Achmed náhle prohlásil, že by Saša měl být pohřben na muslimském hřbitově, protože před svou smrtí přijal islám. Vyšlo najevo, že 22. listopadu, krátce předtím, než Saša upadl do kómatu, Achmed do nemocnice přivedl mulláha a ten odříkal příslušnou modlitbu. Vše proběhlo podle pravidel, řekl Achmed, takže Saša zemřel jako muslim.
– ‚Achmede, chápu, proč to udělal,‘ řekl jsem (Goldfarb).
– ‚Jako Rus se cítil provinile kvůli Čečensku, bylo to gesto solidarity… Hraješ sám proti sobě, dáváš si gól do vlastní brány.‘
– ‚Já nic nehraju,‘ řekl Achmed, ‚vše proběhlo v souladu se zákonem. On je muslim.‘
Do debaty zasáhla Marina:
– ‚Ať si každý myslí o Sašovi, co chce,‘ řekla rozvážným tónem premiantky. – ‚Ty, Achmede, můžeš zorganizovat bohoslužbu v mešitě a my ji uspořádáme v chrámu.‘
Marina rozhodla, že Saša bude pohřben v sekulární části hřbitova a že na hrobě nebudou žádné náboženské symboly.“ (z knihy Smrt disidenta)

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.