COOLna

Podle socioložky a bioložky Hany Librové z Katedry environmentálních studií Masarykovy univerzity v Brně sice životní způsob jednotlivců na zmírňování klimatické krize jistý dopad má, řešení však leží v radikální proměně ekonomického a politického rozhodování. „Vliv individuální spotřeby na zmírňování klimatického rozvratu považuji za minimální,“ míní Librová.

Je kolem páté po poledni. Auta a autobusy v již tradiční každodenní zácpě velkoměst přehřívají své motory a cyklisti jdou raději pěšky vedle kol po chodnících. Krátkovlasý muž sedící v modré sedmimístné dodávce z okna odklepává popel z cigarety a vyfukuje hustý dým. Jako mnoho dalších si čas ve špičce krátí čtením sdělení na billboardech a reklamních poutačích. Jiní z dlouhé chvíle túrují motor, řidič autobusu přepíná stanice v rádiu. Lidi plní restaurace, bary, menší obchody i velké supermarkety. Někteří v práci skončili, jiní tam teprve míří. Všudypřítomná reklama mění jednobarevné fasády domů na katalogy značek a produktů. Centra zahlcují svítící tabule, blikající poutače nebo barevné loga různých velikostí, které vybízejí k návštěvě či lákají na slevy.

Lidé, kteří chtějí žít environmentálně šetrněji, musí odolávat těžkému soupeři: firmám, které investují nemalé finanční prostředky do reklamy a nutí je k neustálému konzumu. Jenom v málo případech stojí proti těmto firmám hráz v podobě státních nebo obecních regulací, které tlačí na kvalitu a trvanlivost zboží nebo zabraňují nadměrnému zanesení veřejného prostoru nánosy reklam. Konzumace, která by ve své podstatě mohla zahrnovat naplňování základních lidských potřeb se zohledněním etických preferencí člověka, se stává hlavním prostředkem k dosažení společenského uznání, vázaného na materiální vlastnictví.

To, že člověk spotřebovává čím dál víc, však nemusí nutně znamenat, že je v životě šťastnějším. Ekonom Richard Easterlin na datech z různých zemí, včetně Spojených států a Číny, dokazuje, že růst HDP nevede k nárůstu spokojenosti obyvatel. To samé platí i pro vliv reklamy ve veřejném prostoru: nedávný výzkum, realizovaný mezi lety 1980 a 2011 na vzorku téměř milionu Evropanů ukázal, že čím vyšší jsou v jednotlivých státech výdaje na reklamu, tím klesá spokojenost se životem jejich obyvatel.

„Celá jednostranná orientace ekonomiky na produkci spojená s takzvaným volným obchodem vede k tomu, že se firmy zvětšují a neúměrně tak roste moc korporátu,“ domnívá se ekologická ekonomka Naďa Johanisová z brněnské Masarykovy univerzity. Orientace na růst zisku firem vede podle ní k neustálému tlaku na zvyšování výroby, s nímž je spjat nápor na přírodní zdroje, včetně spotřeby fosilních paliv. A to je příčinou klimatického rozvratu.

„Vládám se proti těmto trendům nedaří přijímat opatření chránící přírodu a klima i proto, že se bojí, že nás zavalí zboží z jiných zemí. Tomu se říká závod ke dnu. Domnívám se, že bychom měli rozvinout nejen diskusi o ekonomickém růstu a jeho škodlivosti, ale i o globálním obchodu, který může paralyzovat některé veřejné politiky,“ vysvětluje.

„O škodlivosti trvalého růstu ekonomiky se už začíná v některých kruzích mluvit. Produkce nemůže trvale růst na konečné planetě, to už leckdo začíná chápat. Ale dodneška málokdy natrefíte na kultivovanou debatu o limitech a rizikách takzvaného volného obchodu. Možná je to proto, že to slovo ,volný‘ zní tak pěkně a svobodně. Ale jeho rubem je ekologický a sociální dumping, s nímž je velmi nesnadné se vyrovnat. A samozřejmě je tu i skrytá cena, kterou platíme v podobě spotřeby energie při přemísťování zboží. Takže je důležité začít přemýšlet o systémových příčinách klimatické změny. Jak ji posiluje nekritická víra v ekonomický růst a volný obchod? A jak ji posiluje současný finanční systém, založený na dluhu, úrocích a maximalizaci zisku z investic? To jsou otázky, které vyžadují naléhavou veřejnou debatu,“ doplňuje Johanisová.

Švédský výzkumník Andreas Malm nazývá ve své knize Fossil Capital (Fosilní kapitál, 2015) ekonomický systém, který od 19. století postupně získává celosvětovou převahu, fosilním kapitalismem. Definuje ho jako ekonomiku neustálého růstu spojeného se zvyšující se spotřebou fosilních paliv a nárůstem emisí oxidu uhličitého. Ukazuje, jak je ekonomický růst s těžbou a využíváním fosilních paliv úzce propojený a jak již od počátku průmyslové revoluce souvisejí vysoké emise oxidu uhličitého s pracovním vykořisťováním. Cesta z klimatické krize proto podle něj není možná bez zrušení závislosti na fosilních zdrojích. To je vzhledem k obrovské moci fosilního průmyslu a jeho lobbingu nesmírně složitý úkol. A proto by se právě do tohoto bodu mělo podle mnohých environmentalistů koncentrovat snažení klimatických aktivistů.

Fosilní kapitalismus neklade nároky jenom na náš konzumní životní styl, ale i na systém práce. Sociolog Michael Mayerfeld Bell ve své knize An Invitation to Environmental Sociology (Úvod do environmentální sociologie, 2004) mluví o tomto vztahu jako o cyklu „práce a utrácení“. Lidé tráví na pracovišti hodně času, protože se zvyšuje tlak na konkurenceschopnost a tím rostou obavy ze ztráty zaměstnání. I v České republice je zažitou mantrou vysoká produktivita – Češi v rámci EU odpracují nadprůměrný počet hodin.

Mnoho času stráveného v zaměstnání se pak promítá i do konzumního životního stylu: lidé potřebují auta, aby se do práce dostali, vhodné oblečení, jídlo, které si nestihnou doma uvařit sami. Jejich volný čas se podle Bella plní nakupováním a ztrácí se prostor pro trávení chvil s rodinou nebo přáteli, dobrovolničením a – dodejme – nicneděláním.

Tlak na maximalizaci výroby způsobuje zaměstnancům neustálý stres a nedůstojné pracovní podmínky, což potvrzuje i realita zaměstnanců ve firmách u nás. Příkladem je i šestadvacetiletá Nikola Tulisová, která už během školy pracovala ve dvou výrobnách.

„Když jsem před dvěma lety potřebovala peníze, šla jsem pracovat do Vodňanského kuřete. Každý den od sedmi jsem stála za pásem, v ruce střídala plastové vaničky, které jsem plnila kuřecími stehny a posílala je po pásu dál. Zatímco se mi na druhém pásu nad hlavou nepřetržitě točila kuřata bez hlavy, dodávky přivážely živá. Slepice v děsivém stavu, natlačené v malých klecích. Chodila jsem kolem nich a koukala, kolik jich jen je. Měla jsem pocit, že jsou všude. Pracovala jsem tam jen tři týdny, lezlo mi to už na mozek. Neumím si představit dělat takovou práci celý život,“ popisuje Nikola Tulisová své zkušenosti z fabriky v brněnských Modřicích.

„Byla tam zima a strašný smrad, ale nebyla to práce náročná fyzicky, nýbrž psychicky. Když jsem si pak kvůli škole nemohla dovolit pracovat celý týden, chodila jsem na brigádu balit strojky na holení. To bylo horší. Dvanáct hodin stojíš za pásem, chytíš žiletku, něco k tomu, dáš to do obalu, zabalíš a pošleš dál. Někdy nebyl čas ani na pauzu. Když jsem ji chtěla, musela jsem křičet na kolegy, ať mě zastoupí, a pak utíkat abych byla hned zpátky. Nejtěžší bylo, že musíš valit, i když tě bolí záda a nemůžeš,“ vzpomíná Tulisová.

„Děláš tak za pásem a myslíš na to, kolik odpadů se každý den vyhodí, kolik zvířat trpí proto, aby pak polovina skončila v kontejneru. Až tam jsem si uvědomila, co to ve skutečnosti znamená koupit si tyto věci v supermarketu,“ dodává Tulisová.

Vícero studií se shoduje na tom, že ke zmírnění klimatické krize napomůže výrazné zkrácení pracovní doby. Andre Spicer, profesor organizačního chování na Londýnské univerzitě, ve svém komentáři pro Guardian popisuje, že méně práce nemá pozitivní efekt na klima jen tím, že klesá výroba a ubývají služby zatěžující přírodu, ale narušením zmíněného cyklu práce a utrácení.

Nejde však jen o to, nabídnout lidem kratší pracovní dobu. Podle Spicera to totiž negarantuje, že lidé svůj volný čas nebudou trávit na luxusních dovolených – i když se ukazuje, že po zavedení 35hodinového pracovního týdne začali Francouzi skutečně více času trávit s rodinou, odpočinkem, sportem nebo kulturou. Veřejné politiky by podle něj měly vytvářet systém veřejných služeb a zařízení pro dostupné, komunitní a přírodu nezatěžující trávení volného času. Takovouto infrastrukturou mohou být podle Spicera například parky, knihovny, sportovní hřiště nebo cyklostezky.

K tomu je nutné přidat i potřebu kvalitního dostupného bydlení. Jedině to může odstranit dnešní tlak na mnoho rodin a jednotlivců, aby pracovali co nejvíc, protože jen tak si budou schopni bydlení zajistit. Zjednodušeně se dá mluvit o nutnosti zavádět opatření propojující právo na město, zkracování pracovní doby a snižování produkce. Je potřeba posilovat spolurozhodování obyvatel a umožnit jim sdílení zdrojů. Družstevní energetika, sdílené bydlení, místa pro nekomerční trávení volného času, komunitní zahrady, sdílení věcí nebo bezplatná veřejná doprava jsou ukázky takového fungování.

Vyprostit se ze spárů konzumní společnosti lze i nezávisle na státní politice, i když to není jednoduché. „Důležité je, aby konzument nezůstal před tlakem velkých firem osamocen. Může například budovat komunity, které budou tvořit ekonomickou alternativu. Nejde jen o to, nakupovat míň, ale také hledat lokální dodavatele, začít se pohybovat v nepeněžní ekonomice,“ vysvětluje Naďa Johanisová. K mnohým formám alternativní ekonomiky podle ní máme vztah nebo je nějakým způsobem nevědomě praktikujeme, například ke kutilství nebo zahrádkaření. Tyto formy též umožňují částečný odklon od námezdní práce, protože nabízí způsoby, jak své potřeby plnit nepeněžně. „Co má podle mě smysl, je pěstovat si zázemí přátel a sítě směny. Takovéto sítě staví jiná kritéria uznání, než jsou ta, která dominují v mainstreamové společnosti. Mizí zde tlak na vlastnění věcí, které člověk nepotřebuje, ale reklama nebo společenský narativ ho tlačí k nákupu. Je to dobrý způsob, jak budovat sítě spolupráce mimo mainstream, které navíc mohou vést i k větší odolnosti, když mainstream selže,“ domnívá se Johanisová.

Barbora Bakošová, Karolína Poláčková