COOLna

….dědictví času a kultury…


Přiznání ďábla

„Kdybychom zabili 10,3 milionu Židů, s uspokojením bych si řekl: Dobře, zničili jsme nepřítele. Pak bychom splnili své poslání. K mé lítosti nám to však nebylo dopřáno,“ říká vykonavatel holokaustu na ztracených nahrávkách.

V argentinském pohodlí svůj pohled vysvětluje nacistickému novináři Willemu Sassenovi. Postupně se k jejich sezením přidali i další uprchlí zločinci Hitlerova režimu. A někteří prý nemohli uvěřit svým uším. Neměli ponětí, co systém, jehož byli součástí, ve skutečnosti napáchal – a v jakém rozsahu.

Eichmann si byl vědom, jak citlivé informace spřízněnému novináři předává. I na nahrávkách mu proto vštěpoval, že je může zveřejnit až po jeho smrti a že se mohou použít jen pro vědecké účely. K některým pasážím z asi sedmi set stran přepisů také vlastnoručně připsal své postřehy.

Desítky hodin rozhovorů, které novinář pořídil během zhruba šesti měsíců, ukázaly, že se přední nacista za své „dílo“ rozhodně nestyděl, na vyhlazování Židů byl hrdý, a kdyby mohl, sprovodil by ze světa kompletně celou židovskou populaci v Evropě. Ta měla zhruba zmíněných deset milionů členů. Eichmann litoval, že stihl „jen“ šest milionů z nich.

O čtyři roky později Eichmanna dopadl izraelský Mosad a Sassen svůj úlovek prodal americkému časopisu Time. Ten pak článek vydal s titulkem Převážel jsem je k řezníkovi a podepsal pod něj Eichmanna. Právě toto vydání spolu s přepisy nahrávek posloužily izraelským vyšetřovatelům, kteří Eichmanna postavili před soud.

Vrchní žalobce Gideon Hausner však neměl k dispozici samotné nahrávky, ale pouze přepisy. Paradoxně mohl jako důkaz použít jen ty pasáže, které Eichmann sám okomentoval. Obžalovaný je ovšem popřel s tím, že je potřeba poslechnout si celý kontext, ve kterém údajné věty řekl.

Když se jej nicméně Hausner při křížovém výslechu zeptal, zda se považuje za vinného za vraždu milionů Židů, Eichmann odpověděl: „Právně ne, z lidského hlediska… ano. Odpovídal jsem za jejich deportace.“ Tvrdil, že byl jen malé kolečko v nacistickém soukolí a nebyl odpovědný za finální rozkaz vraždit Židy a další skupiny obyvatel v plynových komorách.

Nejspíš dobře věděl, že je záznam jeho chvástání dobře ukrytý. Sassen ho zakopal na tajném místě a až později předal Eichmannově rodině.

Poté nahrávky skončily v německém národním archivu v Koblenzi.

Žalobcova dcera Tami Revah Hausnerová nyní říká, že si otec „velmi přál se k nim dostat“. „Kdyby je byl měl, jeho práce by byla mnohem snazší,“ dodala. I tak Eichmanna v roce 1961 uznali vinným a o rok později, 31. května 1962, nakonec oběsili.

Nedali ani na jeho žádost o milost a odvolání, podle nějž jen plnil rozkazy, odmítli s tím, že Eichmann „žádné vyšší rozkazy nedostával, byl sám sobě šéfem a sám rozkazy vydával. … Myšlenka konečného řešení by nikdy nenabyla tak pekelných forem, nebýt fanatické horlivosti a nenasytné krvežíznivosti odvolatele a jeho kompliců“.

Soud s tehdy pětapadesátiletým nacistou přitáhl celosvětovou pozornost a arabské listy z Egypta, Sýrie či Jordánska nijak neskrývaly sympatie s Eichmannem, dokonce ani lítost nad tím, že „svou práci nestihl dokončit“. Během procesu svědčilo proti Eichmannovi mnoho lidí, kteří holokaust přežili a kteří dokazovali jeho vinu při transportech Židů do vyhlazovacích táborů.

Eichmann byl obžalován v patnácti bodech, které zahrnovaly zločiny proti židovskému národu, zločiny proti lidskosti a členství ve zločineckých organizacích. Obžaloba se opírala o zákon o potírání nacistů a kolaborantů z roku 1950. Na všechny body Eichmann ze své kabiny z neprůstřelného skla odpověděl: „Nevinen.“

Sassenovy rozhovory se teď znovu dostaly na veřejnost díky filmařům, kteří natočili snímek Přiznání ďábla: Ztracené Eichmannovy nahrávky. Hlavní roli zpovídaného nacisty hraje herec Eli Gorenstein. Jeho hlas však ve filmu nezazní. „Předaboval“ ho sám Eichmann.

„Vůbec poprvé Eichmanna v plné barvě konfrontujeme se sebou samým a odhalíme skryté faktory a motivy, díky kterým se podařilo tyto nahrávky schovat,“ říkají tvůrci filmu.

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.



krematorium