COOLna

Česká města bojují o vodu. Tepelné ostrovy způsobují méně srážek nad souvislou zástavbou a neumožňují ochlazování v noci. Bezvětří v centrech znamená hromadění znečišťujících látek v ovzduší a aktivaci karcinogenního přízemního ozonu. „To vše špatně působí na životní komfort nás všech. A nemluvím jen o nespavosti nebo únavě, ale i závažných zdravotních problémech, jako jsou například srdeční selhání,“ vysvětluje Tereza Rumanová, proč je potřeba životní prostředí ve městech řešit a proč by mělo zajímat každého, kdo v nich žije.

Sama je z Vysočiny, v Ostravě vystudovala a posléze začala učit environmentální geografii. Vztah k industriální metropoli si budovala dlouho, ostatně plánovala, že po skončení studia odtud zase odejde. „Pak se ale objevila příležitost spolupracovat s vedením města, a když se snažíte nějaké místo vylepšovat, začne vám na něm záležet. Reptat na to, kde žijete, může člověk pořád, ale taky může začít něco pro jeho zlepšení aktivně dělat,“ zdůrazňuje Rumanová.

Bohužel se i v Ostravě stalo to, co ukázala už dříve moje dizertační práce, tedy fakt, že lidé v Česku berou strategické dokumenty jen jako papír, kterému z principu moc nedůvěřují. Závěry, i když založené na odborné argumentaci a sofistikovaných datech, se tak nepřepíší dál do územních plánů a nevyústí v konkrétní aktivity a soustavné změny v pojímání městského plánování. Vlastně to pak celé vůbec nefunguje a jde pouze o mrhání veřejnými prostředky.

Největší překážkou je bagatelizace strategického plánování a pak samozřejmě chybějící politická vůle zavázat se k realizaci konkrétních opatření skrze územní a následně investiční plány měst. Ono je to celé především o změně našeho uvažování. Přesun od kvantity, tedy ekonomického profitu z územního rozvoje, ke kvalitě, tedy vytváření atraktivního prostoru pro život.

Z jakého důvodu chybí politická vůle? Je téma klimatické změny stále tabu?
To už není takový problém. Jde spíš o to, že se v případě téměř jakékoliv strategie naráží na délku volebního období a snahu politiků o znovuzvolení. Snaží se proto dělat hlavně věci, které jsou vidět. Na nastavení změny rozhodovacích procesů, nemluvě o změnách legislativy, nemají čas a mnohdy ani vliv. Takže se rekonstruují parky, podél silnic se vysazují kytičky, ale to nemá s adaptací na změnu klimatu nic společného. Ta skutečně efektivní opatření mnohdy nejsou „hezká pro oko“ nebo nejsou vidět vůbec, například oddílné kanalizační systémy a zasakovací průlehy… Jsou finančně i časově nákladná, a proto pro ně často chybí podpora. Objektivní komplikace pak působí majetkoprávní vztahy a ochota obou stran se dohodnout na konkrétních opatřeních. Nicméně, kde je silný politik, který ví, co chce, a dobře komunikuje s občany, tam se daří dělat funkční opatření, která reflektují jak dopady změny klimatu, tak kvalitu života ve městě. Jako příklad může sloužit městská část Brno – Nový Lískovec, kde se podařilo svést dešťovou vodu ze střech panelových domů a vytvořit jezírko, kolem kterého je velký veřejný prostor se zelení a sportovišti, známý jako park pod Plachtami.

Bavíme se o adaptaci měst na měnící se klima. Co je tedy hlavním problémem městské zástavby?
Česká města bojují o vodu, kterou je potřeba na jejich území zadržet a zpětně vypařovat. Městské tepelné ostrovy způsobují, že je méně srážek nad souvislou zástavbou (naopak v zázemí měst se mohou vyskytovat vydatné přívalové srážky a povodně), a neumožňují ochlazování povrchů během nočních hodin. Situaci zhoršuje i relativní bezvětří v centrech měst, které umožňuje hromadění znečišťujících látek v ovzduší a aktivaci karcinogenního přízemního ozonu. To vše negativně působí na životní komfort (tepelný stres, nespavost, nižší efektivita práce) nás všech, ale může se projevit i závažnými zdravotními problémy, jako jsou například srdeční selhání.

Jak konkrétně zadržování vody ve městech pomáhá?
Jedná se o základní fyzikální jev. Přeměna vody na páru, ať už způsobená výparem, nebo dýcháním, spotřebovává nahromaděnou tepelnou energii, která se uvolňuje ze zpevněných městských povrchů. Tím se okolí ochlazuje. Vodní pára na sebe také dokáže vázat prach a další škodlivé látky z ovzduší, usnadňuje dýchání jak lidem, tak rostlinám. Pára vytváří kondenzační jádra, která umožňují rozptyl slunečního záření, a tedy jeho menší zpětnou absorpci povrchem. Ve městech ale voda chybí, jelikož zde nejsou dostatečně zastoupené povrchy, které by ji dokázaly efektivně zadržovat. Chybí vodní plochy, z nichž by se voda mohla postupně odpařovat. Voda je ve městech vnímána jako nepřítel číslo jedna. Proto je nutné ji okamžitě svést do kanalizace a odvést z města pryč. V důsledku toho chřadne i městská zeleň, která tak přestává plnit své zásadní klimatické funkce při zadržování vody a ochlazování měst. K tomu nepřispívá ani přístup většiny technických služeb, které bez ohledu na počasí sečou trávu až na substrát a opět tím narušují výše popsaný malý koloběh vody.

Co se s tím dá dělat?
Zásadní je změna myšlení! Je potřeba si stanovit priority a cíle v oblasti kvality životního prostředí, za nimi jít a do nich investovat stejnou měrou jako dostatních oblastí městského rozvoje – kulturně-sociálního a ekonomického. Pokud mám být konkrétní, jedná se o zavedení principů takzvané modro-zelené infrastruktury, tedy koncepčně a účelně vytvářet propojené vodní a vegetační prvky, a to především v oblastech, které jsou dopadům změny klimatu nejvíce vystavené a kde žije nejvíce obyvatel. Pokud je to jen trochu možné, nechme vodu, která na dané místo dopadne nejčastěji v podobě srážek, v tom daném místě také vypařit. Toho docílíme například zasakovacími průlehy podél parkovišť a cest, oddílnou kanalizací, ze které bude dešťová voda účelově svedená do odpařovacích retenčních nádrží, případně do podzemních nádrží, a využívaná k pozdějším závlahám vegetace, včetně trávníků, na které zapomínáme.

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.