COOLna

Setkala jste se už v dětství s nějakou formou antisemitismu?
Jednou, to jsem ještě ani nechodila do školy, jedna holčička venku řekla: „Nehrajte si s ní. Je to židovka a židi ukřižovali Ježíše.“ Běžela jsem domů s pláčem a ptala se maminky, proč mi to řekla, když jsem přece nikoho nezabila. To byl myslím jediný projev antisemitismu, který jsem v dětství zažila, tedy alespoň do doby, než přišel Hitler.

Vnímali jste nějaké nebezpečí už v roce 1933, kdy se Adolf Hitler dostal v Německu k moci?
Tatínek určitě ano. Byl sociální demokrat, politicky činný, takže sledoval, co se děje. Já jsem se narodila v roce 1929, takže jsem v té době tyhle věci nevnímala.

Neuvažovali rodiče o emigraci?
Nedávno jsem narazila na dokumenty, z nichž je patrné, že si tatínek žádal o cestovní pas, což mě překvapilo, protože to svědčí o tom, že o emigraci skutečně uvažoval. Ale u nás doma se o tom nikdy nemluvilo, nebo alespoň ne přede mnou. Emigrace stejně nebyla tak jednoduchá. Na přijetí židovských uprchlíků měly jednotlivé země dost omezené kvóty, čekací doba byla velice dlouhá, také se za to dost platilo a člověk potřeboval, aby se za něj někdo v cizině zaručil. My jsme však neměli dost peněz ani příbuzné venku, takže jsme zůstali.

A v prosinci 1941 už jste putovali do Terezína.
Ano. Byli jsme v jednom z prvních transportů. Nejprve totiž odjelo pět transportů do Lodže v Polsku (ty byly zahájeny v říjnu 1941) a od listopadu pak jezdily první transporty do Terezína. Nejprve šlo o takzvané Aufbaukommando, což byly transporty plné mužů, kteří byli deportováni proto, aby připravili město pro příchod dalších lidí. Pak už začaly jezdit transporty, v nichž byly celé rodiny. My jsme do Terezína dorazili 10. prosince 1941, přesně měsíc po mých dvanáctých narozeninách.

Když vám přišlo povolání do transportu, věděli jste, kam jedete a co vás čeká?
Věděli jsme, že na rozdíl od těch prvních transportů jedeme do Terezína, a že tedy budeme blízko Prahy, což nás uklidňovalo. Ale co nás tam čeká, o tom jsme neměli sebemenší tušení. Tehdy jsme byli ještě velice naivní a důvěřiví. Říkali nám, že nás odvezou do města, v němž budeme žít a pracovat, ale hned po příjezdu jsme zjistili, že je to všechno úplně jinak.

Jak probíhal transport?
Nejdřív nás nahnali do Veletržního paláce, kde jsme asi tři dny čekali ve výstavních halách. Neustále nás přepočítávali a museli jsme odevzdávat poslední cennosti, které nám ještě zbyly. Většinu majetku nám totiž zabavili dávno před transportem. Dokonce i domácí mazlíčky. Jedna moje kamarádka dodnes se slzami v očích vzpomíná na svého kanárka, kterého musela i s klecí odevzdat. My jsme žádné domácí zvíře neměli, co jsme měli, nám vzali a do transportu jsme putovali jen s padesátikilovým zavazadlem.

Podařilo se vám nějaké své osobní věci u někoho uschovat?
Povedlo. Měli jsme štěstí na velice dobré sousedy, Pěchočovy, k nimž jsme si schovali koberce, porcelán a nějaké další věci, které nám po válce vrátili. Ale spousta lidí takové štěstí jako my neměla. Po válce moc lidé tyhle uschované věci vracet nechtěli, ovšem my jsme měli opravdu štěstí na dobré přátele.

Co jste prožívala, když jste se poprvé ocitla v Terezíně?
Do Terezína v té době nevedla kolej, takže jsme vystoupili v Bohušovicích a tři kilometry jsme šli pěšky. Ačkoliv to nebylo daleko, byla to celkem náročná cesta, protože to bylo v prosinci, bylo plno sněhu, navíc jsme táhli ty kufry. Ale v Terezíně nás čekal šok. Ihned po příchodu rozdělili muže a ženy s dětmi zvlášť, což jsme vůbec nečekali.

Potkala jste se tam občas se svým tatínkem?
Stýkat jsme se pochopitelně nesměli, ale posílali jsme psaníčka přes lidi, kteří v rámci služeb pronikli do jiných kasáren. Kvůli tomu se ženy často hlásily na práce v mužských kasárnách, aby své muže alespoň zahlédly. Žádné oficiální návštěvy však neexistovaly. Protože byla možnost, že se do ženské části dostane i tatínek, stávaly jsme s maminkou celé dny v průchodu a čekaly, jestli ho nezahlédneme. Asi dvakrát se nám to skutečně poštěstilo, ale bylo to takové setkání na chviličku. Nicméně alespoň jsme se viděli.

Jak to v Terezíně vypadalo?
Až do června 1942 bydleli ve městě jeho původní obyvatelé, my jsme byli ubytováni pouze v kasárnách, která už byla nějakou dobu prázdná, a nesměli jsme ven. Jednotlivé kasárenské budovy byly pojmenované po německých městech. S maminkou jsem bydlela v drážďanských kasárnách. Později však byly zřízeny dětské domovy. Chlapecký, dívčí a pro úplně malé děti. Tam na nás dohlížely vychovatelky, jimž jsme říkaly betrojerky. Učení bylo samozřejmě zakázané, ale fungovalo. Když do místnosti vtrhl nějaký Němec, předstírali jsme, že zpíváme nebo kreslíme, protože to jediné bylo dovoleno.

A tam také vznikly vaše kresby, které jsou cenným dokladem toho, jak to v Terezíně vypadalo, že?
Ano, ale má první kresba z Terezína tamní realitu ještě nezachycovala. Nakreslila jsem dvě děti, které stavějí sněhuláka, a obrázek jsem poslala tatínkovi do mužských kasáren. A ten mi na to odpověděl: „Maluj, co vidíš!“ A tak jsem začala malovat každodenní život v Terezíně. Dnes jsou mé obrázky cenným dokladem, protože žádné fotografie z Terezína neexistují. Samozřejmě jsem nebyla jediná, kdo tam kreslil. Mezi lidmi v Terezíně byla spousta umělců. Hudebníků, spisovatelů i malířů, kteří oficiálně kreslili pro Němce, ale tajně pak zobrazovali také to, co viděli. Aby se i lidé mimo Terezín dozvěděli, co se děje, snažili se je propašovat ven prostřednictvím četníků, kteří v Terezíně působili. Jedna z těch kreseb bohužel byla zachycena. Všichni umělci byli i s rodinami odvlečeni na Malou pevnost a své kresby zaplatili životem. Tehdy nikdo neočekával, že by podobné kresby mohly být i v dívčím domově.

Kresby se spolu s vaším deníkem zachovaly díky vašemu strýci, který je zazdil v Magdeburských kasárnách. Jak se mu to podařilo?
Když se někdo dozvěděl, že bude deportován, předal své osobní věci, na nichž mu záleželo, někomu, kdo v Terezíně zůstával. Jako štafetu. Můj tatínek si takto u strýce schoval svou sbírku básní Tak bolely hvězdy a já jsem mu dala do úschovy obrázky a deník. Strýc pracoval v tamní židovské samosprávě. Podařilo se mu všechny věci schovat. Naštěstí se mu povedlo v Terezíně zůstat až do konce války. Přežil a zachráněné věci mi po válce předal. Obdobně si své osobní věci schovávala velká spousta lidí. Občas se ještě dnes najde v Terezíně nějaká skrýš v podlaze nebo za trámem na půdě.

Na vašich dětských kresbách zachycujete umývárny, ubikace nebo chléb, který se vozil na pohřebních vozech. Ale nikde na nich nejsou mrtví lidé. Takže jste smrt v Terezíně neviděla?
Samozřejmě viděla. Umírající lidé a mrtvoly, které byly na ulicích převáženy, to byl náš denní pohled. Život a smrt se tam prolínaly. S tím jsme nemohli nic udělat.

Měli jste už v Terezíně hlad?
Měli, ale byl samozřejmě nesrovnatelný s tím, který přišel později. V Terezíně to ještě nějak šlo. Ráno jsme dostávali černou vodu, jíž se říkalo káva, v poledne jsme mívali něco, čemu se říkalo čočková polévka, ale s čočkou to nemělo nic společného, a pak jsme dostávali poloshnilé brambory a tuřín. K tomu jakousi omáčku. Jednou týdně jsme dostali i kousíček masa a taky kynutý knedlík politý tmavou sladkou hmotou, do níž hodili jakýsi margarín, takže se to srazilo a vznikla z toho taková kropenatá hnědá omáčka. To byla delikatesa. Pak jsme ještě na dva dny fasovali asi třicet deka chleba a lžičku margarínu a jednou týdně ještě nějakou malou paštiku nebo kolečko salámu. Moc toho nebylo, hlad jsme měli, ale to jsme ještě vůbec netušili, co dalšího nás čeká.

Posílali vám známí do Terezína balíčky na přilepšenou?
Ono to nebylo tak jednoduché. Balíčky mohli posílat pouze židé, takže ti naši hodní sousedé, Pěchočovi, je oficiálně poslat nemohli a příbuzní, kteří ještě zůstávali v Praze, měli sami co dělat, aby se nějak uživili. Přesto nám Pěchočovi několik balíčků poslali. U nás v domě žil totiž ve smíšeném manželství pan Stein, který měl za manželku árijku, takže nám několik balíčků poslali přes něj. Dost nám to pomohlo, ačkoliv nešlo o žádné velké zázraky. Balíček se mohl poslat asi jednou za tři měsíce a směl mít tuším maximálně tři kila. To do něj moc věcí nedáte. Víte, kolikrát mě napadlo, jak by balíčky vypadaly, kdyby už tenkrát existovalo tolik jídel v prášku… To by byly hody!

V říjnu 1944 jste byli zařazeni do transportu do Osvětimi. Měli jste alespoň nějaké tušení, kam jedete?
O Osvětimi jsme tehdy nevěděli vůbec nic. Bylo nám řečeno, že je Terezín plný a že musíme pryč. Ale už jsme tomu nevěřili a měli jsme strach.

Váš tatínek byl v transportu s vámi?
Ne, ten odjížděl dva dny před námi. Tehdy nám řekli, že se bude stavět nové ghetto, a že tedy první odjedou, stejně jako kdysi do Terezína, mužské transporty, které jej vybudují. Ženy se k nim mohly hlásit dobrovolně a některé to skutečně udělaly, protože chtěly zůstat se svými muži. Maminka chtěla jít taky, ale musela zůstat se mnou. Navíc nám bylo slíbeno, že rodiny těchto mužů zůstanou v Terezíně, tedy v relativním bezpečí. Tatínek alespoň odjížděl se slabou nadějí, že s maminkou v Terezíně zůstaneme. Za dva dny jsme však odjížděly v transportu i my. Tatínka jsme už nikdy neviděly.

Směly jste se s ním před odjezdem rozloučit?
Jak jsem vám říkala, zpočátku nebylo v Terezíně žádné nádraží, ale během let tam vybudovali spojku a koleje vedly přímo do ghetta. Lidé pak nastupovali přímo z vrat kasáren do vagonu. Dodnes před sebou vidím tatínka, jak stojí na schůdkách, mává a snaží se usmát, ale z toho pokusu o smích vzešla jen jakási nepodařená grimasa. Takhle jsem jej viděla naposledy.

Co se vám honilo hlavou, když jste přijeli do Osvětimi a vylezli z vagonů na osvětlenou rampu?
Šok! Bylo to něco strašného. Nevěděli jsme, kde jsme, a vůbec jsme nechápali, co se to děje. Když otevřeli vagon, viděli jsme to obrovské prostranství, baráky obehnané ostnatým drátem, mezi nimiž se pohybovaly vyhublé postavy v pruhovaných pyžamech. Tehdy jsem si myslela, že jsou to pyžama, ale byl to pochopitelně vězeňský mundúr. Vzadu jsme viděli kouřící komíny, které jsme považovali za továrnu. Byl to strašný pohled. Nejhorší chvíle v mém životě. Pořád na nás řvali a oddělili muže a ženy. Postavy v pruhovaných šatech nám rychle dávaly šeptem instrukce: „Všichni jste zdraví, všichni jste práceschopní, není vám méně než osmnáct let.“ Když jsme přijeli do Osvětimi, nebylo mi ani patnáct, takže jsem od svého data narození rychle odečetla tři roky, pro případ, že by se neptali na věk, ale na datum narození. Mamince bylo v té době třicet sedm let, takže se zase udělala mladší. Ale měly jsme štěstí. Nikdo se nás na nic nezeptal a mávnutím ruky jsme obě byly poslány na stranu práceschopných vězňů.

Co se dělo dál?
Ačkoliv jsem nebyla nábožensky vychovaná a v postýlce před spaním jsem odříkávala jen „Andělíčku, můj strážníčku“, začala jsem se tam modlit: „Bože, jestli musím zahynout, nedopusť, abych zahynula později než maminka, nenech mě tady samotnou.“

Za jak dlouho jste se s maminkou dozvěděly, k čemu komíny slouží?
To nám řekli ostatní vězni hned, jakmile jsme se dostaly do lágru. Já vám něco řeknu: To, co jsme tam viděly, nelze popsat. To bylo něco tak příšerného. Život a smrt byly vedle sebe a my všichni jsme si zvykli po boku smrti žít.

Jak to na ubikacích vypadalo?
Tamní podmínky byly děsivé. V Terezíně jsme spali zpočátku na zemi, až později postavili třípatrové kavalce, aby se nás tam vešlo víc. Životní prostor se smrskl na metr osmdesát na osobu. Čtyři jsme spali na pryčnách, na nichž byl slamník. Nebylo to pohodlné, ale proti Osvětimi to byl přepych. Tam nás na jedné takové pryčně pro čtyři spalo deset. Neměli jsme slamník ani deku a byli jsme na sebe namačkaní jako sardinky, všichni otočeni na jednu stranu. Deset lidí dostalo dohromady jedinou misku, do níž nám občas něco nalili. Byla to strašná šlichta, ani neumím říct, z čeho ji vařili. Tu jsme jako zvířata z té misky srkali.

Na jaké práce vás v Osvětimi nasadili?
Měly jsme s maminkou štěstí, protože jsme tam byly jen krátce. Asi deset dní. Celou tu dobu jsme se držely za ruce a procházely jednou selekcí za druhou, až nás nakonec zařadili do transportu, který mířil do Freibergu, kde byla továrna na letadla.

Nepřišlo vám tehdy absurdní, že jste byly odvezeny do Freibergu, tedy města, které se v překladu jmenuje svobodná hora?
Vidíte. Nikdy mě ani nenapadlo, že to má co dělat se svobodou.

Byly tam snesitelnější podmínky?
Byly tam mnohem snesitelnější podmínky než v Osvětimi, ale nepopsatelně horší než v Terezíně. Zpočátku jsme dokonce bydleli přímo v továrně, takže tam bylo alespoň teplo, což zase bylo vyvážené děsivým počtem štěnic, které se v tom teple množily a žraly nás. Později nás přestěhovali o několik kilometrů dál, do nově vystavěných baráků. Byly hrozně vlhké, tekla tam voda a byla v nich neskutečná zima. Jídla bylo strašně málo a pracovali jsme dvanáct až čtrnáct hodin denně. Lidé tam umírali každý den. Hladem a vyčerpáním.

Jak dlouho jste tam byla?
Do začátku dubna. Blížil se konec války a došel materiál, takže továrnu zavřeli. V tu chvíli nám také přestali dávat i tu trošku jídla, kterou jsme měli. Byli jsme tak hladoví, že jsme se chodili pást. Vykopávali jsme kořínky, jedli trávu, abychom do žaludku dostali alespoň něco.

Jak jste s maminkou vypadaly?
No asi hrozně. Škoda, že jsem se nenechala po návratu vyfotografovat. Když jsme spolu šly po návratu na lékařskou prohlídku, doktor nás ani nezvážil a od oka nám do papírů napsal, že vážíme 35 kilogramů. Tak si to asi dokážete představit.

A v tomhle stavu vás čekal pochod smrti z Freibergu do Mauthausenu?
Ano, ale opět jsme měly neskutečné štěstí. Za to, že jsem dnes tady a všechno vám to vyprávím, vděčím jen souhře šťastných náhod. 27. ledna se slaví den obětí holokaustu, protože je to den, kdy byla osvobozena Osvětim. Ale v té době už tam téměř žádní vězni nebyli, protože je buď zplynovali, nebo poslali do jiných lágrů. Některé byly pracovní, jako třeba ten náš ve Freibergu, a protože tam nebyly žádné plynové komory, byli lidé posíláni do koncentračních táborů, kde by je zplynovat mohli. Do nich se šlo většinou pěšky. V zimě, ve sněhu, v hadrech, bosí a bez jídla, takže lidé cestou padali jako hrušky a umírali. Nás s maminkou však naložili do otevřeného vagonu na uhlí, takže jsme jely. Ale protože se blížil konec války, vlak neustále někde zastavoval a cesta nakonec trvala šestnáct dní! Bylo to šestnáct dní bez jídla. Jen jednou nám vykopali nějaké shnilé brambory, takže každý dostal jednu a pak jsme ještě dostali hrneček vody. Jednu půlku jsme s maminkou vypily a druhou jsme se umyly.

Utekl během té cesty někdo?
Ano, pár lidí to udělalo. I já jsem o tom uvažovala, ale maminka už byla velice slabá. Nemohla by utíkat a já bych bez ní jít nemohla. Po celou dobu jsme si byly neskutečnou oporou, nemohla jsem ji opustit. A tak jsme dorazily až do Mauthausenu, kde nás měli zplynovat.

A tam jste měly opět štěstí?
Neskutečné. Jen dva dny před naším příjezdem totiž přestala fungovat plynová komora. Kdyby tedy cesta netrvala tak dlouho, dnes se spolu nebavíme.

Co se dělo v Mauthausenu?
Nahnali nás do velkého baráku a tam už jsem skutečně myslela, že je konec. Na jednom slamníku leželi čtyři lidé. Byli jsme vyčerpaní a k smrti hladoví. Občas nám přivezli jen nějakou vodu, které říkali polévka. Všichni už jsme měli na krajíčku. Ale po pěti dnech nás naštěstí osvobodila americká armáda, takže jsme s maminkou i tuhle poslední hrůzu přežily.

Myslíte, že byste tam vydržely ještě o několik dní déle?
Maminka už ne. Ta skutečně mlela z posledního. U ní už nerozhodovaly dny, ale spíš hodiny.

Váš tatínek vám kdysi do památníku napsal: „Snad bude i hůř, a snad zas líp v tom světě tak nelidsky štvaném, dnes dejme si pouze věrný slib, být lidmi že nepřestanem.“ Šlo si v takových podmínkách uchovat lidství?
Snažili jsme se. Museli jsme. Ale bylo to těžké. Museli jsme najít vůli přežít a je pravda, že ji někteří na té dlouhé a trýznivé cestě ztratili.

Vás nikdy nenapadlo, že tohle utrpení raději sama skončíte?
Nad tím jsem skutečně nikdy nepřemýšlela. Ale jak říkám, na rozdíl od jiných jsem měla štěstí. V Osvětimi jsem nebyla dlouho a hlavně jsem u sebe měla maminku. Vzájemně jsme se držely při životě.

V roce 2020 vám vyšla kniha Nikdo nás nečekal. Opravdu jste po návratu z Mauthausenu měla ten pocit?
Kdo nás měl čekat? Když jsme se vraceli domů, byli tam s námi i političtí vězni. Ti šli za svými rodinami. Ale my jsme neměly kam jít. Neměly jsme domov. Naštěstí jsme měly Pěchočovy. Hned nám rozestlali postele a postarali se o nás. Pak jsme však s maminkou onemocněly, a protože to vypadalo na tyfus, musely jsme do nemocnice. Po dlouhých peripetiích jsme se nakonec vrátily do našeho bytu.

V jakém byl stavu?
Co myslíte? Byl kompletně vyrabovaný. Po nás v něm bydlel jakýsi Němec, který samozřejmě na konci války utekl a byt nechal tak, jak si ho zařídil. Dokonce byl prý tak slušný, že odevzdal domovnici klíče. Pak se do něj podvodem nastěhoval člověk, co se vydával za partyzána, a když zmizel i ten, lidé z bytu odnesli, co mohli. Nezbyla tam ani lžíce, takže se nám vrátil v hrozném stavu, ale alespoň jsme měly střechu nad hlavou.

Zajímali se lidé, co jste s maminkou během války zažily?
Vůbec se neptali, a i kdyby, stejně by to nedokázali pochopit. Jejich zážitky z války nám v porovnání s těmi našimi přišly směšné. Jedna paní nám třeba vyprávěla, jak zrovna vařila knedlíky, když se rozezněly sirény, a ona je musela nechat na plotně a schovat se do krytu. Ale měla štěstí, nálet se zase odhoukal a knedlíky se jí nerozvařily. Raději jsme tedy lidem nic nevyprávěly, naše zkušenosti byly nesrovnatelné.

Přímých svědků, kteří přežili holokaust, už moc není. Nebojíte se, že až nebudou žádní, lidé na všechno to utrpení zapomenou?
Nebojím, ale zapomenou. Nás, kdo ještě žijeme, už je skutečně jen hrstka. Dnes už své známé, kteří holokaust zažili, spočítám na prstech jedné ruky. Lidé si neumějí představit, co jsme prožívali, a zcela jistě zapomenou. Uvědomte si, kolik nenávisti k jiným etnikům tady je. A to už vůbec nechci mluvit o Ukrajině. To je něco strašného. A covid? Víte, velmi se mě dotýká, jak si mladí lidé připadají perzekvovaní kvůli covidovým restrikcím, které jsme tady měli. Někteří si dokonce na oděv připíchli žlutou Davidovu hvězdu a srovnávali to s perzekucí, jíž jsme byli vystaveni my. Ale to je přece nesrovnatelné! Vážím si života a toho, co mám. Dodnes nevyhodím jedinou kůrku suchého chleba. Když si večer lehnu do postele, jsem šťastná, že mám střechu nad hlavou a neprší na mě. Že mám svoji postel a ledničku plnou jídla. Lidé si toho neváží a vymýšlejí hlouposti. A to mě mrzí.

Vaše kamarádka Francka vám v Terezíně do památníku napsala následující slova: „Hodiny utrpení zapomeň, ale čemu tě naučily, nikdy.“ Povedlo se vám na něco zapomenout?
To se nedá zapomenout. Když vám to všechno vyprávím, vidím to živě před sebou, jako by to bylo teď.

A dokázala jste odpustit Němcům?
Proč? Proč bych jim měla něco odpouštět? Mně se nikdo z nich nikdy neomluvil. To až jejich vnuci. My pamětníci jezdíme vyprávět o tom, co jsme zažili, i do německých škol. Po jedné mé přednášce za mnou přišel student a řekl mi, že se mi omlouvá za svého dědečka, jenž byl členem SS. Ale on za nic nemůže, a proto všem, kteří za mnou s něčím takovým přijdou, píšu do jejich památníků větu Elieho Weisela: „Nejste vinni za minulost, ale jste odpovědni za svou budoucnost.“

Celý váš život byl propojen s uměním. Malujete ještě dnes?
Už příliš ne. Nedávno jsem namalovala svůj poslední obraz. Nazvala jsem jej Světlo na konci tunelu.

A je světlo na konci každého tunelu?
Snad ano. Musíme v to věřit, protože kdybychom nevěřili, pak bychom snad ani nemohli existovat. Doufám, že světlo na konci tunelu existuje!

Helga Hošková-Weissová