COOLna

Film Christophera Nolana Oppenheimer přiměl lidstvo ohlédnout se za historií titulní postavy, ale především za prvním testem atomové bomby, která proměnila naši civilizaci.

Za testem Trinity (Svatá trojice) z 16. července 1945 v americkém státu Nové Mexiko se ohlédli také vědci z Princetonské univerzity, kteří zkoumali jeho radioaktivní dosah. Z jejich nové studie, publikované ve vědecké databázi arXiv, vyplývá, že byl překvapivě velký.

Pomocí sofistikovaného modelovacího softwaru a nově upřesněných dat o počasí zjistili, že radioaktivní spad z testu atomové bomby se dostal do 46 amerických států, a dokonce do částí Kanady a Mexika.

„Byli si vědomi, že existuje radioaktivní nebezpečí, ale uvažovali o pouze o riziku v oblastech kolem bezprostředního místa detonace. Vůbec nepřemýšleli o účincích nízkých dávek na velké skupiny obyvatel, což je přesně to, co je problémem spadu,“ sdělil historik Alex Wellerstein, který se zabývá dějinami jaderných zbraní.
Wellerstein studii četl a označil ji za pozoruhodnou a alarmující.

Výzkumníci však ve studii analyzovali nejen Trinity, spočítali atmosférický přenos, rozptyl a usazování radioaktivního spadu ze všech 94 atmosférických testů, které se uskutečnily v Novém Mexiku a Nevadě v letech 1945 až 1962.

Použili k tomu vládní údaje o místě, čase a výtěžnosti testů, model atmosférického transportu a rozptylu amerického Národního úřadu pro oceán a atmosféru (NOAA) a soubor dat s vysokým prostorovým a časovým rozlišením historických meteorologických polí vytvořený Evropským střediskem pro střednědobé předpovědi počasí pro období od roku 1940.

(Hodnoty, ke kterým vědci dospěli, jsou uvedeny v becquerelech na metr čtvereční. Becquerel je odvozená jednotka definovaná jako aktivita radioaktivní látky, při níž nastane jedna přeměna atomového jádra za sekundu.)

Nový pohled na rozsáhlý spad z testů jaderných zbraní by mohl zajímat především „downwinders“, tedy ty, kteří žili „po větru“ od jaderných výbuchů. Někteří z nich se celé generace potýkali s vážnými zdravotními problémy od srdečních chorob po leukémii v důsledku atmosférických jaderných testů, které v Nevadě pokračovaly až do roku 1962.
Většina z nich se nedočkala žádného vládního odškodnění nebo omluvy.

Nová studie přitom naznačuje, že důsledky zkoušek mohly mít na veřejné zdraví a životní prostředí horší dopady, než se dosud předpokládalo.

Bomba tvořená několika kilogramy plutonia a konvenční trhavinou byla v poušti odpálena nad ránem. Následovalo to, co do té doby žádný člověk nespatřil. Vyšlehly plameny a ze země začala stoupat ohnivá koule ozařující okolí, která postupně měnila tvar na hřib. Jeho barva pomalu přecházela ze zelené na nachovou.

„Bylo to silnější než tisíc Sluncí,“ popsal výbuch hlavní konstruktér bomby Robert Oppenheimer, který pozoroval explozi ekvivalentní dvaceti kilotunám trinitrotoluenu z bezpečí jedenácti kilometrů vzdáleného bunkru.

Ještě 190 kilometrů od exploze rozbíjela tlaková vlna okna domů. Vojáci to lidem vysvětlili výbuchem v muničním skladu.