COOLna

Hygiena se ve středověkých městech od doby jejich vzniku ve 13. století samozřejmě pozvolna zlepšovala, ale kulturní kvality někdejších antických sídel začala dosahovat až v průběhu 17., spíše však 18. století, kdy byla zahájena výstavba prvních kanalizačních stok. 

Ve většině našich měst docházelo zejména v prvním století po jejich založení k divokému navyšování terénu. Povrch byl neustále zasypáván a zvyšován odpady a rumem ze zaniklé okolní dřevohliněné zástavby, která byla trpělivě obnovována po častých požárech či povodních. Teprve kamenné domy, vyrůstající od závěru 13. století ve větším počtu nejprve při náměstích a hlavních ulicích a postupně i jinde, přinesly ustálení úrovně ulic a jejich dláždění. Přímým důsledkem bylo zlepšení údržby povrchů městských komunikací spojené s počátkem snah o pravidelný odvoz hnoje, fekálií a jiného odpadu a s vykazováním „špinavých“ řemesel za městské hradby.

Regulace vybízející k odvozu odpadu ale nebyly často dodržovány a nevěnovala se jim dostatečná pozornost, neboť ve společnosti převládalo přesvědčení, že se nemoci přenášejí vzduchem. I proto byl zejména zápach z latrín předmětem častých sousedských sporů o jejich umístění. Z dnešního pohledu nedostatečná opatření nedokázala zamezit prosakování a bezprostřednímu kontaktu odpadu s užitkovou vodou, což vedlo k její kontaminaci a zdravotním problémům, jakými byly pravidelně se opakující lokální epidemie tyfových a střevních chorob. Povědomí souvislosti mezi stavem okolního prostředí a zdravím měšťanů se začalo rozšiřovat až od konce 15. století.

Patrně nejtíživějším hygienickým problémem nejen v českých a moravských středověkých městech bylo nakládání s lidskými výkaly. Průměrný jedinec ve středověku denně vyprodukoval asi jeden a půl až tři litry moči a přibližně půl kila exkrementů. Pro střední město o lidnatosti asi 3 000 osob to ročně vytvářelo problém o úctyhodném rozsahu 550 tun výkalů a 16 000 až 32 000 kubíků moči. Pro srovnání uveďme, že pražské čtyřměstí v předhusitské době mělo jakožto největší město za Alpami podle odhadů historiků kolem 40 000 obyvatel! V odklízení odpadů a fekálií zde hrála od počátku významnou roli řeka Vltava, do které byla velká část splašků odklízena.

Jiná situace panovala na hradech s nepočetnou osádkou, kde byly budovány kamenné prevéty posazené na krakorcích vystupujících z obvodových zdí, jež ústily do hradních příkopů. Jedním z nejstarších dokladů svého druhu u nás je prevét na románském hradě Přimda v západních Čechách. Na vsi zase chodili lidé běžně na hnůj či na pole, pohodlí jim podle etnologických analogií patrně zajišťovaly přenosné dřevěné kadibudky.

V nově zakládaných klášterech cisterciáků na odlehlých místech venkova pak byly budovány latríny s ústím nad vodní hladinou bočních ramen blízkých řek či usměrněných mlýnských náhonů. Nejkomplikovanější situace se zbavováním se výkalů byla tedy právě v místech s největší koncentrací obyvatel sevřených hradbami.

Ve 13. století ve městech ještě žilo méně lidí, což nabízelo více volného prostoru. Obyvatelé povětšinou přízemních dřevohliněných domků s jednou či dvěma místnostmi se chodili vyprazdňovat převážně na dvůr. Je to patrně také jeden z důvodů, proč nemáme z tohoto období dochovány zvláštní keramické nádoby určené k provádění potřeby. Již tehdy se ale začaly v řadě měst hloubit jámy kruhového či obdélného tvaru, které sloužily jako latríny a v archeologické terminologii se jim běžně říká odpadní jímky. Známe je například z Brna, Opavy, Jihlavy, Chrudimi, Chebu a jiných lokalit.

Jejich velikost a hloubka byla rozmanitá a závisela na geologickém podloží daného místa. Sprašové hlíny v Brně například umožňovaly hloubit jímky až do hloubky 10 metrů. V Jihlavě nebo Táboře zase byly vytesány několikametrové jámy do skály. Zdá se, že některé z nejstarších jímek v Brně byly určeny k jednorázovému použití, oproti tomu většina ostatních byla vybedněna deskami a rozepřena trámy, některé měly proutěnou konstrukci a jiné podobu sudu.

Jímky vznikaly často v těsné blízkosti studní, s nimiž se později vzájemně narušovaly. Latríny se povětšinou nacházely v zadních částech či po stranách parcel. Z brněnských městských knih víme, že se upravovala vzdálenost žump od plotu nebo zdi na tři a půl stopy, přičemž nesměly zasahovat pod pozemek souseda. Nad jámami byly postaveny přístřešky či zástěny – z těchto konstrukcí se čas od času najdou i zbytky prkýnek s kruhovým otvorem. Jeden takový nález z 15. století byl učiněn při výzkumu domu na náměstí Svobody 9 v Brně.

Jímky se využívaly opakovaně a byly čištěny. Na nárazově prováděné vybírání fekálií se najímala zpravidla městská chudina, protože šlo o práci obecně považovanou za ponižující, která mohla být ukládána také jako trest. V rejstřících brněnské městské sbírky je sice uveden vývozce fekálií (latinsky quatfurer) Franěk z Kozí ulice, ten však práci nejspíše pouze organizoval.

Od 14. století se pak postupně prosazovaly méně hluboké zděné jímky, které měly delší životnost a od pozdního středověku byly stále častěji přimknuty k zadním traktům domů. Kromě latrín do nich mohly ústit například i dřevěné roury z kuchyní. Jak víme z ikonografických pramenů, fekálie se ve středověkých městech nadále běžně vylévaly na ulici, dvůr, do žlabů a soudek (proluk) mezi domy, ale též do nejrůznějších odvodňovacích kanálů, které se častěji budovaly v pohusitském období. Města se však snažila tyto nešvary aktivně omezovat a už roku 1407 konšelé Nového Města pražského zakázali vylévání „nečistých hrnců“ z oken.

Dnes představují odpadní jímky pro archeology doslova studnicí poznání o každodenním životě obyvatel středověkých aglomerací. Kromě střepů keramických nádob, kamen a nejrůznějšího stavebního a jiného odpadu v nich lze díky botanickým rozborům a analýze zvířecích kostí najít třeba informace o skladbě potravy. Parazitologické analýzy zase prokázaly hojnou přítomnost škrkavky dětské, hlístice či tasemnice, které dokázaly potrápit nejednoho z tehdejších měšťanů. A konečně bohaté nálezy mechu připomínají, co lidé používali namísto toaletního papíru.