COOLna

Jak se stalo, že „naši neolitici“ měli v době kamenné doma větší pohodlí než osídlenci v 10. století?
Ten rozdíl můžeme pochopit, když navštívíme muzeum původní slovanské kultury v Modré u Velehradu a vstoupíme (spíš vlezeme) do obytné polozemnice. Nebo když se podíváme, jak vypadaly domy dávných zemědělců v Bylanech u Kutné Hory (zdejší neolitické sídliště je modelovým příkladem dlouhodobě obývaného místa, na němž se studuje společnost prvních zemědělců, na sedmi hektarech půdy bylo objeveno téměř 150 domů, pozn. red.). Ukazuje se, že za vznikem neolitické kultury nebyl nějaký hon za potravinovými zdroji, dokonce ani žádná ideologie, ale normální postup rolníků. Přišli, vymýtili kus lesa, naseli ječmen a pšenici, k tomu trochu hrachu s čočkou a postavili si domy dlouhé sedm až dvanáct metrů; dobytek a prasata nechali pást v lese. Žili z toho, co sklidili.

Jak se složením DNA lišíme od Poláků a Němců a co se z toho dá zpětně vyvodit pro osídlování Česka?
Genetická analýza vzorků DNA dnešních obyvatel, které pocházejí od 23 různých evropských populací, již jsem uvedl ve své práci Ekonomie přírodních národů z roku 2008, ukazuje na různé genetické příbuznosti evropských národů; naše populace vykazuje v mužské linii výraznou příbuznost s Maďary, částečně s Rumuny a s podunajskými Němci; ze slovanských národů jsou to Poláci. V době poledové, kdy k nám od jihu přišli první lidé se zemědělskou kulturou, pak genetický základ naší populace tvořily z 80 procent rodiny lovců a sběračů a pouze z 15 procent šlo o rodiny zemědělské, jejichž původ byl na Blízkém východě.

Když jsme z 80 % lovci a sběrači a z 15 % rolníci – co z toho vyplývá pro náš další vývoj?
S pravděpodobností blížící se jistotě můžeme říci, že jsme z velké části potomci lidí žijících v Evropě už před poslední dobou ledovou. Ale byli to lidé, kteří se před dobou ledovou ukryli v nějakém klimatickém „závětří“ a objevili se u nás v příhodný čas, aby začali pěstovat přinesené rostliny a chovat přivedené domácí zvířectvo.

Jak určoval naši minulost dovoz alpské soli?
Dovoz soli byl nezbytný pro stravování, konzervování, někde byla sůl i platidlem. Protože sůl hrála velkou úlohu v běžném životě obyvatel země (nejen v gastronomii, ale též v mnoha řemeslech), měl na dovoz soli obvykle monopol stát. Víme, že solné stezky sehrály svou roli v době plánování železničních tratí, protože napovídaly, kudy bude ekonomicky výhodné plánovat jejich výstavbu.

Laika překvapí středověká kolonizace, jež připomíná osídlování Divokého západu v Americe. Jaké měla naše kolonizace příčiny a kde jsou v dnešním Česku viditelné její důsledky?
Ač je to k nevíře, i ve středověké Evropě přibývalo lidí. A tak se hledala místa, kam by se ti „přebyteční“ lidé přestěhovali. Většinou přicházeli ze západu, který měl vyšší přírůstky obyvatel než střední, neřku-li východní Evropa. Dnes už bychom stěží nacházeli vesnice, jež takto začínaly, protože mnohé z nich opět pohltil les. Ale třeba na Drahanské vrchovině na střední Moravě bychom ještě některé zašlé vesnice našli.

Popisujete, jak předci testovali „své“ plodiny. Chováme se podobně – pokus/ omyl? Co z jejich životního stylu platí dodnes?
Pro dnešní svět z toho neplatí vůbec nic: jsme jedinci utopení v globální společnosti.

Co všechno potok a řeka příchozím nabízí a jak určuje podobu osídlení?
Voda je při zakládání nové osady asi nejdůležitější věc, je to priorita. Je však pravda, že se stavěly obytné domy i dost daleko od vodního zdroje: například na Levém Hradci (v oblasti dnešních Roztok u Prahy) se muselo chodit k nějakému vzdálenějšímu vývěru. V Úněticích byl alespoň potok, i když nebyl také zrovna při ruce od statku.

Proč se Češi ke zdejší krajině chovají jinak od nástupu křesťanství?
Přijetí křesťanství znamenalo obrovský dějinný předěl v každé evropské zemi. A to nejen po stránce náboženské, ale rovněž praktické. Za ideální křesťanské sídlo byl považován klášter, jehož ideální plán představuje benediktinské opatství v St. Gallen v dnešním Švýcarsku. V klášteře byly totiž nejen stavby sakrální, ale i hospodářské: mniši ani návštěvníci nežili jen modlitbami, ale měli také potřeby ryze fyzické, takže takový svatý stánek měl také svou řekněme hospodářskou část, dokonce včetně pivnic. A odtud už je jen krůček k tomu, že se přizpůsobily klášterní plány výstavbě nových vesnic. Čehož se využilo při zušlechťování přírodní divočiny, kdy se začaly zakládat nové vesnice v dosavadní divočině, jakou byla třeba Drahanská vrchovina na Moravě. A aby měla taková vesnice veškeré funkce: sídelní, hospodářskou, obrannou i sakrální, zakládání vesnic probíhalo – ač se nám to bude zdát trochu přitažené za vlasy – podle „práva“, či chcete-li, podle plánu.

Líčíte mikroregion Ouběnice ve středních Čechách na Benešovsku – od prvních benediktinů až po JZD. O čem konkrétně taková sonda vypovídá a co je pro ni „obecně česky příznačné“?
Celá historie Ouběnic je ojedinělá už proto, že byla sepsána manžely Petráňovými, kteří byli oba významní historici. „Obecně české“ je pro ni to, že jde o sídlo nepříliš daleko od Prahy, kde se navíc odehrály známé historické události: za husitské revolty, třicetileté války i za druhé světové války. Obrazně řečeno: prošly tudy několikrát události významné pro české dějiny. Šlo o návrat lidí druhu Homo sapiens zpět do míst, kde lidé žili již před poslední dobou ledovou.

Všechny principy zakládání nových osad na „zelené louce“ byly soustředěny ve spise Sachsenspiegel z let 1220 až 1235. („Saské zrcadlo“ je nejvýznamnější a jedna z nejstarších právních knih německého středověku. Její první část se týká zemského práva a věnuje se např. dědictví, manželství, dělení majetku, druhá je o právu lenním a usměrňuje vztahy mezi jednotlivými společenskými skupinami v zemi – zabývá se například volbou králů a císařů. Autorem je rytíř Eike von Repgow, soudce z lidu, jenž na přelomu 12. a 13. století působil na hraběcích soudech především v Anhaltsku. Z vlastní iniciativy sepsal saské právo latinsky a na žádost hraběte Hoyera von Falkenstein knihu také přeložil do dolnoněmčiny. Jde o první prozaické dílo sepsané v dolnoněmčině.)

Daně se tehdy vyměřovaly podle úrodnosti kraje. Kdy se od toho upustilo?
Výběrčí daní hodnotili kdysi celý kraj jako něco mezi nížinou a horami, přestože jde vlastně o lesnatou pahorkatinu: ta nebyla ani úplně chudá, ale ani neoplývala mimořádnou úrodností. Vzhledem k její geografické poloze šlo spíše o jakousi „vnitřní“ periferii, kam ostatně i „středověká“ kolonizace dorazila až někdy v 16. století. Daně se dlouho vybíraly podle libovůle vrchnosti. Přesná pravidla v tom začala platit až po zrušení nevolnictví, kdy se daně platily státní správě.

Snažím se dívat na všechna sociální a ekonomická pravidla jako na jednotlivá sociální řešení; například uzavírání sňatků v každé společnosti, a to včetně otázky: Jak to, že v některých společnostech platí nějaká pravidla uzavírání sňatků a v jiných zase naprosto odlišná?

A jak vznikla rodina třeba v naší oblasti?
V našich původně křesťanských pravidlech platilo, že muž a žena tvoří manželství a v případě narození dítěte nebo dětí se vytváří rodina. Nesezdaní jedinci byli u nás bráni jako podivíni a obvykle se jim tykalo jako malým dětem. V mé knize Ekonomie přírodních národů najdete celou řadů příkladů, které popisují různě složitá pravidla uzavírání sňatků. Vždy platilo obecné pravidlo, že nikdo ve skupině osob nemůže zůstat z ekonomických důvodů osamělý, každému je nalezen jeho životní partner. Byla-li skupina nepříliš početná, přicházelo v úvahu pravidlo mnohoženství či mnohomužství. Odedávna měli lidé různá pravidla uzavírání sňatků, jež se dodržovala, protože jinak by uzavřená manželství byla neplatná. Proto každá společnost určovala, jak vzniká rodina, případně o kolika členech může být. Důvod? Ekonomický. Nikdo nesmí zůstat sám. V každé společnosti totiž musí platit nějaká pravidla, neexistuje společnost bez pravidel. I v každé společnosti přírodních národů taková pravidla musela vždy platit. Pro ně to byl ekonomický i sociální imperativ, stejně jako dříve u nás.

Ústřední motiv vaší ekonomie, alespoň prvního svazku, je soužití člověka s krajinou. Kdy se ten vztah v českém případě nevratně změnil v devastaci?
Každá válka, kdy se rolníci museli schovávat v lesích před jakýmikoliv vojáky, znamenala hospodářský rozvrat. Nemusíme ani počítat. Šokující je, že nejslušnější byli vojáci wehrmachtu: v neděli přišli do kostela, pak šli do hospody, měli rádi vařená vejce, dali si pivo a šli pryč. Mnohem hůř se chovali Maďaři… Pak se udělal mezi Vltavou a Sázavou výcvikový prostor SS s dočasným táborem pro Židy a ze statků byly zemědělské dvory SS. Od té doby se už nic nazpět nevrátilo. Za posledních třicet let se počet lidí, kteří ve vesnici žili ještě v roce 1991, „vyšplhal“ alespoň na polovinu.

kulturní a ekonomický antropolog Zdeněk Justoň

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.