COOLna

Vězeňská služba sestavila seznam 69 popravených a zemřelých politických vězňů, jejichž zpopelněné ostatky byly rozsypány v 60. letech minulého století na bývalém popravišti pankrácké věznice. Figuruje na něm třeba Záviš Kalandra popravený ve vykonstruovaném procesu s političkou Miladou Horákovou či členové odbojové skupiny bratří Mašínů Zbyněk Janata a Václav Švéda. Mezi nimi najdeme i jméno Vladivoje Tomka, jehož příběh je rovněž pozoruhodný.

Podle vedoucího Kabinetu dokumentace a historie Vězeňské služby ČR Aleše Kýra šlo o nelidský a nekulturní přístup tehdejšího režimu k vězňům, ale také k jejich příbuzným a ostatkům samotným. „Chtěli je zadupat do země a největší zadostiučinění je, že se jim to nepodařilo,“ sdělil Kýr.

Vězeňská služba hodlá uspořádat ekumenický obřad na společném pohřebišti, kam by ráda pozvala pozůstalé popravených a osob, které ve vězení zemřely. Žádá je proto, aby se přihlásili. Podle Kýra tak již někteří činí.

Jedním z pozůstalých je i publicista Michal Bystrov. Vladivoj Tomek, bratranec Michalova otce Vladimíra Bystrova, byl posledním popraveným politickým vězněm vůbec. K výkonu trestu došlo 17. listopadu 1960 v poledne.
„Je to velmi osobní záležitost. Můj otec po ostatcích pátral, protože vnímal hloubku celé té tragédie. Sestra jeho matky, Růžena Volfová, matka Vladivoje, se nervově zhroutila, když zjistila, že její syn obdržel trest smrti. Otec to popisoval tak, že zešílela. Kvůli absenci ostatků se do konce svého života domnívala, že její syn žije, spekulovalo se třeba o USA. Svými parametry to připomínalo až antickou tragédii, přičemž táta to cítil jako křivdu a bol,“ řekl Michal Bystrov. Strach v rodině tehdy prý měli všichni, neboť Vladimír Bystrov například pomáhal popravenému roznášet letáky.

Celá iniciativa podle historika Kýra běží od 90. let. „Kdyby se současné události děly ještě před deseti, ale nejlépe před dvaceti lety, hlásili by se určitě synové a dcery obětí. Bohužel dneska už to jsou jejich vnuci, pravnuci či nejbližší přátelé. Nicméně jsem velmi rád, že můžeme těmto lidem říct, kde skutečně spočinuly ostatky jejich rodinných příslušníků nebo přátel,“ osvětlil historik.

Vladimír Bystrov, manžel bývalé vedoucí kulturní rubriky Lidovek Marty Švagrové (v médiích vystupovala pod dívčím jménem), zemřel v roce 2010. „Nedopadlo to, nedozvěděl se, kde ostatky spočívají. Je to tedy pro nás nyní velká satisfakce a vzpomínáme mimo jiné na otcovo úsilí, který pro připomenutí tohoto příběhu udělal maximum,“ sdělil Michal Bystrov. Také uvedl, že by si přál, aby Tomek nebyl nahlížen jako terorista, ale jako bojovník na frontě občanské války, kterou vyvolali komunisté. Bystrov otcova zjištění souhrně publikoval v knize Neučesané vzpomínky Vladimíra Bystrova, kde Tomkův příběh tvoří jednu z kapitol.

Matka Vladivoje Tomka Růžena Volfová byla vdova po legionáři Janu Volfovi. Jediné dítě se jí narodilo až po manželově smrti a bylo rodinným tajemstvím, že otcem Vladivoje je její švagr Vojtěch Volf. Byl už ženatý, jeho nemanželský syn neměl nárok ani na otcovo příjmení. Vladivoj směl nosit jméno své matky za svobodna. Právě nemanželský původ byl Tomkovi později v soudních spisech neustále vyčítán.

Tomek vyrůstal v nuzných poměrech v pavlačovém domě č. 15 v ulici Dukelských hrdinů, nicméně navštěvoval elitní La Guardiovo gymnasium na Strossmayerově náměstí. Právě zde se kolem něj vytvořil okruh spolužáků a přátel, kteří sdíleli společnou nenávist ke komunistickému režimu. Ten jim mimo jiné například pozatýkal jejich skautské vedoucí a odsoudil je k mnohaletým trestům. „Jejich klubovnu na kraji Letenských sadů dokonce horliví svazáci jedné noci vypálili,“ uvedl Bystrov. Jádro party kromě Tomka – kterého pro vůdčí pozici předurčilo jeho charisma – tvořili Vladimír Straka, Ivo Klempíř a Ladislav Balík. Později se přidal Ladislav Tonar. Už v osmačtyřicátém jako patnáctiletí kluci chtěli někteří dát najevo, že s režimem nesouhlasí a sepisovali protirežimní letáky. Zde Tomek uplatnil výtvarné nadání, malovat bylo jeho velkou vášní.

Do školy chodili se synem Rudolfa Slánského a proto věděli, kde tento prominentní komunistický politik bydlí – poblíž dnešní ruské ambasády –, plánovali na něj atentát. K jeho uskutečnění ale nedošlo. Slánský byl jedním z hlavních tvůrců teroru po převratu 1948, jehož ale čekal rychlý pád, neboť byl svými soudruhy donucen k přiznání ze špionáže, velezrady a sabotáže a následně v roce 1952 popraven. Právě tehdy, jen o zhruba čtrnáct dnů později, skupina podnikla svůj největší počin, neboť od plánu došlo k činům: zkusila odzbrojit čtyři vojáky. „Atmosféra ve společnosti byla tehdy velmi vypjatá,“ uvedl historik Petr Blažek, který se Tomkem dlouhodobě zabývá a s přeživšími členy skupiny vedl desítky rozhovorů.

K přepadení s cílem ukořistit zbraně došlo u Olšanských hřbitovů, konkrétně u části Nových židovských hřbitovů, kde se na jedné straně nachází za zdí hrob Franze Kafky a na straně druhé v současnosti centrála rádia Svobodná Evropa. Právě ta podle historika Blažka byla jedním z největších ideových zdrojů Tomka.

Kluci maskovaní tak, aby vypadali starší, vyčkali na výměnu stráží u strašnického vysílače a následně odchozí přepadli. Dva vojáci zbraně vydali, nicméně dva odmítli. Zde se projevila nezkušenost Tomkovy party, která nebyla ochotna rozpoutat násilí. K tomu ale stejně došlo, neboť vojáci se pokusili využít situace a útočníky zpacifikovat. Vojín Rudolf Šmatlava byl v následné zmatené vřavě zabit a další voják postřelen. Vyšetřovateli nebylo zjištěno, zda zabil Tomek či Balík.

„Padlo přes sto padesát výstřelů. Proslýchalo se, že to byla největší přestřelka v Praze od druhé světové války. Město bylo hermeticky uzavřené,“ líčí Blažek. Skupina kolem Tomka měla štěstí, že střet přežila, bylo to nicméně dáno zřejmě faktem, že nejvíc ran vypálil postřelený voják. Dalším štěstím bylo, že parta nebyla dopadena a ani je nikdo neudal. „Kdyby je chytili tehdy, bylo by popravených daleko více. Nejenom Tomek,“ domnívá se Blažek.
Sami hoši si toto prý silně uvědomovali. Podle Blažka tehdejší vyšetřovatelé přičítali poté, co se skupině bratří Mašínů podařilo dostat do západního Berlína, přepadení právě jim, neboť zde byla časová korelace. Ačkoliv podobnost mezi oběma skupina je dána snahou získat zbraně, podle Blažka jsou jinak spíše odlišné. „Mašínové byli daleko víc uvědomělí, připravení a lépe vycvičení. Měli za sebou druhou světovou válku. Okruh, ve kterém se pohybovali, byli lidé, kteří za sebou měli službu v armádě nebo zkušenosti třeba z vojenského rozvědky,“ sdělil.
Po peripetii s přepadením se skupina stala neaktivní, ačkoliv myšlenky na odboj je neopouštěly. Tomek odchází na vojnu, další členové na vysoké školy, jiní – starší – pokračují v práci. Aktivitu opět vyvíjí v roce 1956, nicméně plány jsou opět trochu nadnesené: například dobýt Československý rozhlas. Skupina také plánovala pomocí výbušnin odpálit Ústřední výbor Komunistické strany Československa, který tehdy sídlil poblíž Prašné brány v ulici na Příkopě. Dnes se zde nachází Komerční banka. Chodili sice obhlížet komíny, do kterých chtěli vhodit výbušniny, nicméně i z této akce sešlo. V plánu bylo také narušit průvod na 1. máje v roce 1958.

Tomek se ještě 8. října 1959 oženil s Giselou Kloužkovou, nicméně již 18. prosince byl zatčen. Jako prvního vyšetřovatelé sebrali Balíka, který v domnění, že StB již vše ví, začal sám mluvit. Udán byl někým z jeho pracoviště, protože se až nápadně zajímal o přenos obrazu bankovek na kov. Členové skupiny se totiž snažili řešit špatnou finanční odbojovou situaci paděláním peněz. Jiné zdroje ovšem uvádí, že Balík měl být udán za běžnou krádež součástek.

Soud se skupinou Vladivoje Tomka se konal na Pankráci shodou okolností ve dnech, kdy byl Alexander Dubček zvolen do sekretariátu ÚV KSČ. „Upíři a paraziti socialistické vlasti“ byli obviněni z velezrady, vraždy a padělání platidel. Prokurátor navrhl tresty 16. června 1960, o měsíc později byl vynesen rozsudek. Zatímco Tomek dostal trest smrti, Balík „vyvázl“ s pětadvaceti lety žaláře. Šestnáct let pro Tonara snížil odvolací soud na čtrnáct, Klempíř dostal dvanáct let, Straka osm.

Tomkovi byla na podzim zamítnuta žádost o milost a 17. listopadu byl popraven. Ten den komunistický parlament schválil nový státní znak: český lev tak nově měl nad hlavou rudou pěticípou hvězdu. Kde leží Tomkovy zpopelněné ostatky nebylo dlouho známo.

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.