Kámoš, kterému jsem si postěžovala na invazi růžovosti, si dělá starosti o jedince s chromozomem Y. „Copak v té školce nemají chlapečky? Co si tam, chudáci, počnou?“
Chlapečci si, pokud to dovedu posoudit, spokojeně hrají na růžovém pískovišti a přetahují se s růžovými holčičkami o růžové tříkolky. Nezdá se, že by z toho měli trauma.
Ostatně, v historických dobách byla růžová barvou spíš mužů než žen. Růžový kavalír v komické opeře Richarda Strausse nebyl rozmarný výmysl jejích tvůrců. V dobách rokoka po světě chodila spousta růžových kavalírů. Růžová barva oděvu byla dlouho oblíbená mezi bohatými lidmi obou pohlaví. Tahle móda se podle všeho rozšířila díky madame de Pompadour, ta s tím prý začala.
Chodit v růžové bylo jistě zdravější než móda, která byla v oblibě zhruba o století dřív: tenkrát si lidé, kteří chtěli být „in“, nechávali vyhnít přední zuby anebo si je černili, aby dali světu na odiv, že mají na to, jíst drahý importovaný cukr z cukrové třtiny, o kterém už se vědělo, že zuby ničí.
V 19. století bylo běžné oblékat děti do modré a růžové, ale na pohlaví se přitom nehledělo. Teprve ve 40. letech 20. století byly barvy striktně rozděleny a do nás se hluboko zapsalo, jak je to „správně“.
A co holčička, které se někdo zeptá, jestli je miminko holka, nebo kluk? Ještě začátkem 20. století by rozmotala zavinovačku, chvíli pátrala, zas dítě zavinula a pak řekla: „Je to chlapeček. Má růžový čepeček.“
Iva Pekárková
Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.
COOLna 
Napsat komentář