COOLna

Francie objevila Kunderu v roce 1968. Dva měsíce po okupaci vyšel v Paříži první překlad Žertu, a tudíž tu byla silná spojitost literatury a politiky, což umocnilo zájem o knihu a autora (i když někdy z důvodů, které jej přiváděly do rozpaků). Francouzi si váží Kundery jako spisovatele, který zvolil exil ve Francii, stal se občanem této země po zbavení československého občanství Husákovým režimem a nakonec (už po šedesátce!) se rozhodl psát své romány francouzsky. Berou to jako poctu, přivlastnění si jisté kulturní tradice, ale všichni samozřejmě vědí, odkud pochází, kde strávil polovinu svého života a jak silně to souvisí s tématy jeho románů a esejí. Nikdo tu neřeší, jestli je český autor, nebo francouzský. Francouzský jako dědic Voltaira a Diderota a český, protože Směšné lásky, Žert i Kniha smíchu a zapomnění jsou nejlepší odpovědí na známou Schauerovu otázku, kterou připomněl na sjezdu spisovatelů v roce 1967, zda stojí za to psát, myslet, tvořit v češtině.

Neuvažoval o návratu do staré vlasti?
To je pro každého exulanta soukromá otázka. Škvorecký se také nevrátil. Povedených návratů je málo. Pro reflexi na téma nemožnosti návratu lze snad doporučit četbu Kunderova románu Nevědomost.

Proč se tolik bránil kontaktům s médii, jaký vztah s nimi měl ve Francii?
To přišlo postupně. Francouzská televize právě znovu odvysílala jeho poslední rozhovor z roku 1984 v tehdy sledovaném pořadu o nových knihách Apostrophe, kde ve společnosti dvou autorů debatoval nejen o své knize, ale také o Orwellovi a Kafkovi. Kundera o nich mluvil velmi zajímavě a byl tehdy, po obrovském úspěchu Nesnesitelné lehkosti bytí, na vrcholu mediální a veřejné pozornosti.

Existuje však i fotografie, kde na konci pořadu do studia vtrhli fotografové a pálili na něj nepřetržitě ze všech stran. Kundera má ruce před obličejem, snaží se bránit. Téměř fyzicky pak nesnášel fotografování. Zdrženlivost poté přešla v averzi a na vysvětlenou, proč už nedává rozhovory, Kundera odpověděl – za prvé novinář vám položí otázky zajímavé pro něj, ale ne pro vás, za druhé z vašich odpovědí použije jen ty, které mu vyhovují. A za třetí přeloží je do svého slovníku a způsobu myšlení. Rozhovor vyjde, utěšujete se, že se na to rychle zapomene. Kdepak, všude bude citováno.

Několikrát jste vyzdvihoval Kunderu jako esejistu. Čím je podle vás tato část jeho tvorby jedinečná?
Esej jako žánr má ve Francii silnou tradici, kterou založil v 16. století Montaigne a na kterou po svém navázalo osvícenství v 18. století. Je tu tradice, ke které se Kundera hlásí, vnímá její obsah a styl jako myšlenkově podnětnou a literárně zajímavou formu, ne vědecké pojednání. Ostatně esejistické „odbočky“ nalézáme i v jeho románech. Přemítání o Evropě je silné téma jeho esejí, blízké spisovatelům jako Stefan Zweig ve Světě včerejška nebo Paul Valéry v Pohledech na současný svět. Kunderova reflexe o krizi evropské kultury se prolíná s obavou o nástupu v dnešní společnosti všudypřítomného mediálního tlachu. Jistě, je to velké zjednodušení, ale je tam i čtyřicet let stará předtucha světa, ve kterém žijeme.

Zmiňoval jste také jeho esej Unesený západ, kterou napsal před 40 lety. Čím je výjimečná a jaké jsou její současné osudy, prý z ní Macron citoval v Bratislavě?
„Střední Evropa je v kulturním smyslu na Západě a v politickém na Východě, zatímco zeměpisně leží uprostřed.“ Tak před čtyřiceti lety Milan Kundera popsal postavení střední Evropy, kolísající mezi svou kulturní identitou a svým politickým vychýlením. Po roce 1989 nastala nová éra, kdy se objevila možnost konečně smířit politiku s kulturou a geografií. Esej, nikoli vědecké pojednání, obnášela třicet stránek, které vyvolaly tisíce stran reakcí, diskusí a polemik hlavně ve střední Evropě. Mnozí ho chválili, ale také zarmoutil ty, kdo mu vytýkali buď vyloučení Ruska z Evropy, nebo opomínání Německa.

Ano, Kunderova střední Evropa je habsburská říše rozšířená o Polsko. Text zaznamenal značný ohlas v intelektuální i politické debatě po celé Evropě, v osmdesátých letech srovnatelný s ohlasem, jaký v letech devadesátých vyvolala Fukuyamova esej o „konci dějin“ nebo ta Huntingtonova o „střetu civilizací“. Kundera nejen pomohl znovuobjevení středoevropského kulturního prostoru, ale zároveň kladl nepříjemné otázky. Jak vysvětlit, že západní část kontinentu nepocítila rozdělení Evropy jako zmrzačení? Byl tu nejprve tehdy převládající slovník, tzv. lidové demokracie východní Evropy. Tři slova, tři lži. Nebyly to demokracie, ale diktatury, byly lidem nenáviděné a nebyly ve východní, ale střední Evropě. Špatně pojmenovat věci přidává neštěstí světa, psal Camus, Kunderův oblíbený autor. Snažil se ve své eseji věci pojmenovat, a tím významně přispěl k proměně mentální mapy Evropy na západě před rokem 1989.

V čem tedy tkvěla příčina toho, že západní Evropa necítila pravý stav věcí?
Hlavní důvod byl následující: západní Evropa nepostihla skutečný dosah zmizení střední Evropy (“uneseného západu“), protože už se nevnímá ve své kulturní dimenzi. Ve středověku bylo společným jmenovatelem Evropy křesťanství. V 18. století, s osvícenstvím, kultura nahradila náboženství. A dnes, psal Kundera, kultura ustoupila, stala se rozptýlením. Je nahrazena ale čím? Technickým pokrokem, právní normou, ekonomikou? Evropan je ten, který cítí stesk po Evropě, píše Kundera v Umění románu.

Proč právě teď vzbudila Kunderova esej takový zájem? Jaký byl jeho názor na Rusko?
Je tu kontext války na Ukrajině a návrat „ruské otázky“. Válka na Ukrajině vrátila na pořad dne Kunderovo téma „nesamozřejmosti malých národů“, jejichž existence přímo souvisí se svébytností jejich kultury. To není otázka množství: milion Estonců, deset milionů Čechů či čtyřicet milionů Ukrajinců, všichni znají nebo znovu objevují, každý po svém, pocit zranitelnosti a „nesamozřejmosti malých národů“. Ukrajina se dnes cítí v situaci „uneseného západu“ a tím se přiklání ke střední Evropě, která, opět ironie dějin, se tím pádem rozšiřuje na východ. To je hlavní důvod, proč francouzský prezident nedávno citoval Kunderův článek ve svém bratislavském projevu. Válka také vrátila starou otázku Rusko a Evropa, abych použil titulu Masarykovy knihy z roku 1913. Ostatně Macron má ke Kunderovi vztah už od mladých let, v roce 1992 se jako student jezuitského lycea v Amiensu objevil v hlavní roli v jeho hře Jakub a jeho pán, inspirované Diderotem. Šlo o inscenaci školního divadla, kterou nastudovala jeho učitelka Brigitte, dnes první francouzská dáma…

Vida, to je zajímavé, ale pojďme ještě zpět k Rusku a Evropě. Chtěl Kundera vylučovat Rusko z Evropy?
O to mu vůbec nešlo, i když to někteří kritici psali, a potom, Rusko se dnes vylučuje samo a hlasitě. Jen trval na tom, že je to „jiná civilizace“. Vedle konfliktu demokracie a totality a s ním souvisejícího boje za lidská práva Kundera kladl důraz na jinou, „civilizační“ dimenzi problému. Nejde tedy ani o kulturní determinismus, ani o hierarchii civilizací, ale o zásadní postřeh, že v ruských dějinách spočívajících na splynutí panovníka a státu, světské a náboženské moci není prostor ani pro občanskou společnost, ani pro autonomii kultury, bez nichž je evropské pojetí svobody ducha nemyslitelné. Je komunistický režim zlomem, nebo pokračováním ruských dějin? Kundera se přiklání ke kontinuitě a viděl sovětské Rusko jako pokračovatele ruského impéria. Putinovo Rusko je splynutím tohoto podvojného dědictví.

Když už jsme u politiky, jak to bylo v roce 1984 s Nobelovou cenou pro Milana Kunderu? Údajně byl Václav Havel proti a měl v tomto směru vyvíjet aktivitu. Jak to bylo doopravdy?
O Nobelově ceně rozhoduje porota ve Stockholmu, ne doporučení z ciziny. Často její udělení vyvolávají diskusi. V tomto případě kolují ničím nepodložené spekulace o roli Václava Havla. Ano, přicházeli každý odjinud, ano, byla tu polemika z roku 1968 o smyslu pražského jara a jeho porážky, ano, jeden se stal vůdčí osobností disentu, druhý slavným spisovatelem v exilu, ale to vůbec neznamená, že vše, co přicházelo z prostředí disentu, bylo jaksi pod taktovkou Havla. Milan Jungmann napsal svoji známou přísnou kritiku Kunderova díla, na kterou básník Petr Král trefně a vtipně odpověděl v možná méně známém článku Obrození proti přirození. Někteří z disentu reagovali na to, že Kundera odmítal nálepku „disidentský autor“, přidejte špetku závisti, a radovali se nejen, že cenu dostal Seifert, ale možná také, že ji nedostal Kundera. Havel mezi ně nepatřil.

Pro mne je pozoruhodné, že cenu nedostali dva spisovatelé, kteří by si ji zasloužili: Philip Roth a Milan Kundera. A tuším z podobných důvodů: jejich pohled na ženy a politicky nekorektní postřehy o dnešní společnosti a kultuře.

Kundera vlastně nebyl součástí disentu. Jaký byl jeho názor na něj?
Je tu staré nedorozumění. Odmítal literaturu ve službách něčeho, byť „dobré věci“ (o tom věděl své). Na otázku jednoho novináře – jste disident – odpověděl ne, spisovatel. A český spisovatel, kterého nejvíce obdivoval, byl Hrabal, tedy jeho pravý opak co do pojetí literatury, ale ne co do literatury ve službách. Z exilových spisovatelů se velmi přátelil s Josefem Škvoreckým. Jedno ze silných témat Kunderova díla je rozčarování z politické iluze, je v něm skepse ke kolektivnímu dobrodružství a ironie vůči soukromému dobrodružství. Ale to neznamená, že se nezajímal o osud země a těch, kteří se doma snažili vzdorovat. A měl v disentu řadu přátel: Milana Uhdeho, Klementa Lukeše, jednoho z organizátorů samizdatu, Jiřího Dienstbiera a několik dalších.

Proč je podle vás Kundera doma pořád tak kádrovaný, zatímco ve světě je považovaný za absolutní jedničku?
Nedovedu si vysvětlit, proč více než třicet let po pádu komunismu se při dotazu na autora občas setkáte s postojem patřícím do kategorie „vstanou noví kádrováci“. Říká se tomu (pozdní) vyrovnávání se s minulostí. Nejsem literární kritik ani odborník na srovnávací literaturu. Jsou na to povolanější.

Ale to, že je Milan Kundera už čtyřicet let nejpřekládanější český autor ve světě, nesouvisí tolik s podrobnostmi jeho životního příběhu, ale především s jeho uměním románu, se schopností propojit lidské příběhy s hlubší meditací o naší existenci, o krizi kultury ve společnosti, která, jak nedávno napsal Jiří Přibáň, „dává přednost soudům před myšlením“. Ve světě, kde vládnou obrazovky a sociální média, je Kunderovo pojetí románu jistou formou vzdoru.

Komu Kundera patří – Čechům, nebo Francouzům?
Patří Čechům i Francouzům, musíme se o něj podělit. A to není jen přání pražského Francouze či francouzského Pražáka. Kundera je ztělesněním francouzsko-české kulturní sounáležitosti, která tolik znamenala v minulém století. Věra Linhartová, která jako řada českých spisovatelů, básníků, a umělců zvolila po roce 1968 exil ve Francii, píše o „osvobozujícím exilu“ a dodává, že „autor není zajatcem žádného jazyka“. Kundera sdílel oba postřehy: „Když Linhartová píše francouzsky, je ještě českou spisovatelkou? Ne. Stává se francouzskou spisovatelkou? Také ne. Je jinde. Jako kdysi Chopin, Nabokov, Becket, Gombrowicz…“ Jako oni i Milan Kundera je jinde.

Jacques Rupnik, politolog a historik

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.