COOLna

Z debat kolem prohřešků soudců ze starých časů je dobře vidět, jak nás i po bezmála pětatřiceti letech komunistická minulost dohání a jak na ni neustále narážíme, a to takřka ve všech oborech lidské činnosti. Neuměli jsme se s ní vyrovnat a stanovit jasná pravidla, a tak zřejmě donekonečna budeme poslouchat vytáčky lidí, kteří si ani sobě neumí přiznat, že morálně selhali.

Robert Fremr, jenž nakonec sám odstoupil z kandidatury na ústavního soudce, mluví pouze o tlaku, který nebyl k vydržení, ale ani teď nepřizná, že by chyboval.

Jedním z nejabsurdnějších vysvětlení, proč nám nemá vadit, když soudci za minulého režimu posílali do vězení nevinné, je, že soudili podle platných zákonů, a co jim tedy jiného zbývalo. Podle této smělé teze byl provaz pro doktorku Horákovou v pořádku, protože byla odsouzena podle stávající legislativy.

Vždyť i ten Urválek vřeštěl podle zákona, že? A další tisíce politických vězňů, britských letců, zoufalců, kteří utíkali z nesvobodné země a padli do nastražených pastí, byly tedy odsouzení právoplatně. Vždyť to byli lidé, jejichž vina byla sprostě vykonstruovaná, a při soudech s nimi byla pravda ohýbaná podle potřeby moci. Ano, soudruzi si na to udělali zákony a mohli se jimi ohánět, ale nebylo to nic jiného než svinstvo staré jak lidstvo samo. V člověku se vážně vaří krev, když je s takovou drzostí konfrontovaný.

Nemravný režim má přece nemravné zákony a člověk, který ctí morálku, je nemůže přijmout. Věc je velmi prostá: za komunistů dělat soudce mohl jen člověk, kterému tohle všechno bylo jedno, protože bylo víc než jasné, že se v takové funkci dřív nebo později dostane do situace, z níž nemůže vyjít čistý. Buď to tedy byl fanatik sloužící zlu, anebo oportunista, a v 80. letech myslím šlo z drtivé většiny o druhý případ. A oportunista nikdy nehodí flintu do žita, prosmýkne se dál za nových poměrů na lepší posty.
I Němci měli dlouho po válce potíže s nacisty, ještě v padesátých, ba i šedesátých letech byli čas od času usvědčeni bývalí nacisté v důležitých funkcích a pod kdejakým politikem se kvůli tomu hýbala židle. A to Německo přece jen prošlo dosti důslednou denacifikací a jejich demokracie už fungovala vcelku spolehlivě. U nás se dnes u tak důležité funkce, jako je soudce, který by zvlášť měl být čistý jako lilium, nikdo neobtěžuje důkladně prošetřit fakta z jeho minulosti. A to opravdu nemáme po tolika letech po pádu komunismu právníky, kteří by si s ním nezadali? Tomu lze jen stěží uvěřit, ale přitom nás neustále někdo staví před volbu mezi jedním a druhým komunistou.

Můj dědeček byl právník, advokát. Když komunisti uchvátili moc, advokátní kancelář zavřel a zlikvidoval a pravil, že pro ně pracovat nebude, věděl dobře, jak logicky musí jeho obor dopadnout, že právo dostane značně „na zadek“. Taky si myslel, že to bude přechodné, že to nějak s babičkou překlepou, že budou žít z domu, který si koupil, a občas něco prodají. A odmítal jakékoliv nabídky, i podnikového právníka v průmyslovém podniku, kde by nejspíš opravdu nemusel lavírovat. Barák mu rychle sebrali soudruzi a on z té beznaděje a nečinnosti – byl zvyklý celý život pracovat – umřel sotva v šedesáti letech.
Nemyslím si, že byl hrdina, to byli jiní mnohem víc. Tisíce lidí bylo pronásledovaných za nic, zavíraných do kriminálů, propuštěných jako trosky. A nebylo málo těch , kteří se zvůli postavili. Každý nemůže být hrdina, tak si těch skutečných važme. Ale může být slušný člověk, který se nezpronevěří svému krédu a uchová si etiku navzdory všemu. A tuto volbu má každý člověk.

Jana Machalická

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.