COOLna

Po miliony let naši předkové migrovali z místa na místo a nevěděli, co je to domov. Usazení na jednom místě pro ně znamenalo zásadní zlom. Vědci ho spojovali se vznikem zemědělství a tzv. neolitickou revolucí.

Archeologické objevy odhalují podstatně komplikovanější příběh.

Archeologickou lokalitu Nahal Ein Gev, ležící v severním Izraeli na dohled od Galilejského jezera, přihrála vědcům náhoda. Tamější rybář Dodi Ben Ami už jako mladík propadl vášni pro dávnou historii rodného kraje. Zajímalo ho všechno, kamenné hroty šípů i ruiny dávných staveb. V roce 1963 provázel okolím kibucu Ein Gev budoucího profesora archeologie na Harvardově univerzitě Ofera Bar-Yosefa. Společně došli až k mělkému zákopu, který tu vyhloubili izraelští vojáci střežící hranici se Sýrií. Ve stěně zákopu se jasně rýsovaly vrstvy bohatě prostoupené opracovanými kusy pazourku. Bar-Yosef určil jejich stáří na 12 000 let.

Slibná archeologická lokalita přesto zůstávala dlouho stranou zájmu odborníků. Počátkem 60. let minulého století dávali izraelští archeologové přednost výzkumu sídel z biblických časů. Nahal Ein Gev jim připadal příliš starý, a tudíž nezajímavý. S vykopávkami se tu začalo až v roce 2010, kdy Bar-Yosef upozornil na lokalitu archeoložku z Hebrejské univerzity v Jeruzalémě Leore Grosmanovou. Ta tu od té doby odhaluje jeden z nejúžasnějších příběhů dávné historie lidstva.

Nahal Ein Gev patří mezi nejstarší známé vesnice na světě. Žily tu a umíraly generace pravěkých lidí známých jako Natufiánci. Ti se sice živili sběrem rostlin a lovem zvěře, ale na rozdíl od svých současníků nemigrovali z místa na místo. Přes propast věků tak ukazují zrod naší civilizace. Po miliony let se totiž lidé živili tím, co našli a co ulovili. Dostatek potravy si tak mohla zajistit jen poměrně malá pohyblivá skupina, obvykle rozvětvenější rodina, jež se přesouvala z jedné lokality na druhou, aby nevyčerpala místní omezené zdroje. Pak ale lovce a sběrače cosi přimělo, aby se usadili. Mnozí vědci jsou přesvědčeni, že k zásadnímu obratu došlo před 10 000 roky, když lidé žijící na východě dnešního Turecka a na severu dnešní Sýrie odhalili přirozeně vzniklé mutanty planě rostoucích travin vhodné k pěstování. Člověk se tak zbavil závislosti na sběru semen planých rostlin, domestikace a chov zvířat zase lidem dovolily ustoupit od lovu.

Co se tehdy stalo? Zemědělské plodiny a hospodářská zvířata zajistily produkci potravin, která uživila početnější populaci na menším území, a uskladněné přebytky ze sklizně jim umožnily žít na jednom místě po celý rok. Za těchto podmínek začali lidé stavět trvalá sídla. Stálé obyvatelstvo bylo možné snáze organizovat při náročných sezonních pracích, jako byla sklizeň. To s sebou přineslo zásadní společenské změny: vůdčí osobnosti společných, životně důležitých akcí získávaly výsadní postavení, bohatství a moc, a stávali se z nich náčelníci a králové. Při udržování kontroly nad stále složitějším společenským systémem se uplatnil vynález písma, s tím vznikla i administrativa a úřednictvo. Zrodilo se náboženství s organizovanými kulty a rituály, rozvíjela se řemesla a obchod. Na konci tohoto vývoje stojí dnešní osmimiliardová lidská populace se všemi svými vymoženostmi a problémy. Souhrnně bývá tento proces označován jako neolitická revoluce, což navozuje představu rychlého, převratného procesu.

„Myšlenka, že můžete převzít kontrolu nad přírodou a donutit ji, aby pro vás pracovala, znamenala zásadní změnu v náhledu lidí na svět,“ říká emeritní profesor archeologie na univerzitě v Tel Avivu Avi Gopher.

Jenže příběh, který před vědci vystupuje z hlubin historie na vykopávkách v Nahal Ein Gev, s touto představou příliš neladí. V době, kdy byla tahle pravěká vesnice na vrcholu svého rozvoje, zbývaly do domestikace plodin a zvířat plná dvě tisíciletí! Zdá se, že tu Natufiánci předběhli svou dobu.

Natufiánská kultura vznikla v Levantě před 15 000 lety na území dnešního Izraele, Libanonu, Sýrie, Jordánska a Palestiny. Jsou pro ni typické malé pazourkové hroty a čepele poloměsíčitého tvaru. Velké oblibě se u Natufiánců těšily šperky vyráběné ze schránek mlžů kelnatek nebo z korálků vyřezaných z gazelích kostí. Výjimečně velké množství těchto šperků nalezených v Nahal Ein Gev dávají archeologové do souvislosti s tím, že ves neobývala rozvětvenější rodina podobná tlupě lovců a sběračů. Žili tu v jednom společenství lidé, které nevázalo těsnější příbuzenské pouto. Ti se pak snažili od svých sousedů odlišit právě ozdobami a šperky. O tom, jak důležité byly pro obyvatele Nahal Ein Gev ozdoby, svědčí um, s jakým vrtali otvory do kostí a schránek kelnatek, aby je mohli navlékat na šňůrky. Obyvatelům vesnice nechybělo ani umělecké cítění: vědci tu našli kamennou plastiku lidské tváře s elegantně načrtnutými rysy nebo dokonale vyhlazenou lidskou figurku, která se vešla do dlaně a jejíž význam a účel obestírá tajemství. Z tělesných znaků byla pro Natufiánce typická absence zubů moudrosti.

Nálezy z Nahal Ein Gev svědčí o tom, že obyvatelé vesnice živil lov gazel, zajíců a další zvěře. V nedalekém potoce lovili ryby a nedílnou součást jídelníčku tvořila i semena travin, z nichž později vznikly první obiloviny. Natufiánci žnuli jejich stébla ostřím srpovitě tvarovaných pazourkových čepelí a sklizeň pak ukládali do jam vyložených kameny. Pro přípravu jídla drtili semena na plochém žulovém balvanu. Rozsáhlý a objemný „nemovitý inventář“ svědčí o tom, že lidé žili ve vsi trvale. Permanentní přítomnost Natufiánců v Nahal Ein Gev se dá vyčíst i z jejich úlovků: kosti mladých gazel pocházejí z jarních lovů, kosti ryb pak hlavně z lovů v zimních měsících. Izotopové složení zubů gazel prozradilo, že ulovená zvířata strávila většinu života v okolí vsi. Znamená to, že se Natufiánci na svých loveckých výpravách omezili na poměrně malé území a nevydávali se například na nedalekou náhorní plošinu Golanských výšin, i když by jim k tomu stačilo vystoupat pár set metrů úbočím vrchů tyčících se nad Galilejským jezerem.

Ve prospěch usedlého života v Nahal Ein Gev svědčí i zbytky domů, z nichž se dochovaly solidní základy z vápence a čediče. Nešlo o dočasná útočiště, protože jejich zbudování si vyžádalo spoustu času a námahy: domy měly jednotný plán s kruhovým půdorysem a vstupní „verandou“, kameny ve zdech byly poskládány tak, aby do nitra domu nevyčnívaly ostré hrany. A další důkaz trvalého osídlení Nahal Ein Gev přinesl také objev pohřebiště, jež patří k nejstarším na světě. Natufiánci sice někdy ukládali těla nebožtíků do zdí domů, na břehu Galilejského jezera ale vytvořili zajímavý pohřební rituál.

Kostry nebožtíků tu totiž kryje čtyřicet centimetrů silná vrstva bílé hmoty. Analýzy potvrdily, že jde o vápennou omítku vyráběnou poměrně komplikovaným způsobem. Natufiánci nejprve přeměnili za vysokých teplot vápenec na pálené vápno, které pak smíchali s vodou a vyrobili hašené vápno. V Levantě se našly ještě starší zbytky hašeného vápna, ale vždy jen ve velmi malém množství. Lidé z Nahal Ein Gev ho však při pohřbech používali ve velkém a k jeho výrobě musela spojit síly většina obyvatel vsi. Detailní postup pohřebního rituálu vědci zatím neznají, přepokládají však, že těla nebožtíků mohla být zasypána čerstvě připraveným, dosud horkým páleným vápnem a k hašení docházelo po jeho smíchání s pískem a přidání vody přímo v hrobě. Pro lidi, kteří neznali keramické nádoby, musela být manipulace s vápnem poměrně náročná. Obyvatelé Nahal Ein Gev si s ní ale zjevně poradili.
O tom, že Natufiánci z Nahal Ein Gev byli skutečnými inovátory, svědčí také nález rudohnědé hmoty v jednom z domů. Analýzy prokázaly, že jejím základem byl jíl. Je proto možné, že obyvatelé vsi vyráběli keramiku? Pokud by se tato domněnka potvrdila, bude nutné posunout počátky výroby keramiky v této oblasti o plná čtyři tisíciletí do minulosti. Schránky kelnatek používané k výrobě ozdob pocházely buď z Rudého, nebo Středozemního moře a to zase dokazuje, že obyvatelé Nahal Ein Gev byli zdatní obchodníci se vzdálenými oblastmi.

V Nahal Ein Gev vědci nacházejí důkazy o mnoha zásadních společenských změnách připisovaných neolitické revoluci odstartované vznikem zemědělství. To, že se tu Natufiánci natrvalo usadili, znamenalo jednu z největších změn nejen jejich hmotného, ale také duchovního světa. Byl to moment, kdy člověk poprvé nalezl na světě místo, které považoval za své a které se mu stalo tím, čemu dnes jednoduše říkáme domov. Někteří vědci proto odmítali datování vesnice Nahal Ein Gev do doby před dvanácti tisíciletími a připisovali jí podstatně nižší stáří. Tím by ves zapadla do obvyklého schématu, podle něhož se lidé usadili, až když se z nich stali zemědělci. Tým vedený Leore Grosmanovou ale podložil datování vesnice pádnými důkazy. Podle izraelských archeologů tak mnohé ze změn přičítaných neolitické revoluci probíhaly ve společnosti, jež se živila lovem a sběrem. Nedošlo k nim v „jednorázové“ revoluci, ale postupným vývojem.

Podle Grosmanové byli Natufiánci z Nahal Ein Gev rozkročeni mezi dvěma epochami lidské civilizace. Způsobem obživy zůstávali společenstvím lovců a sběračů, jinými aspekty života už však měli nakročeno do civilizace prvních zemědělců. Podle Leore Grosmanové vytvořily právě tyto změny podmínky pro vznik zemědělství. Zemědělství tak proměnu lidské společnosti neodstartovalo, ale završilo.

Výjimečnost Nahal Ein Gev dokládá i fakt, že k usedlejšímu životu inklinovala i jiná natufiánská společenství. Většina to ale vydržela jen po přechodnou dobu. Když se v období před 12 900 až 11 700 lety ochladilo a zavládlo sušší podnebí v důsledku klimatické změny označované jako mladší dryas, nedokázali se tito lidé uživit na jednom místě a rychle se vrátili ke kočovnému životnímu stylu tradičních lovců a sběračů. Lidé z Nahal Ein Gev ale vydrželi ve své vsi celá dvě staletí. Odborníci na změny pravěkého klimatu se domnívají, že v oblasti Galilejského jezera se mladší dryas neprojevil plnou silou a Natufiánci si tu s tím poradili. Důvod, proč sídlo nakonec opustili, zůstává nejasný.

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.