COOLna

Když v roce 1979 začaly buldozery poblíž marylandského Fredericku upravovat terén pro budoucí dálnici, narazily jejich radlice na lidské kosti. Na dávno zapomenutém hřbitově našli před staletími místo posledního odpočinku lidé z Catoctinské železárny. U zrodu hutí stál počátkem sedmdesátých let 18. století objev ložiska železné rudy v podhůří nedalekých Blue Ridge Mountains. Horské lesy nabízely dostatek dřeva na výrobu dřevěného uhlí, a tak tu bratři Johnsonové v roce 1774 rozjeli výrobu surového železa.

Catoctinské železárny záhy vstoupily do historie. Během války za nezávislost dodávaly dělové koule armádě George Washingtona. Lví podíl na tom měly stovky dělníků, většinou černých otroků nebo Afroameričanů propuštěných z otroctví, kteří za pekelných podmínek poráželi stromy, pálili dřevěné uhlí, těžili železnou rudu a dřeli do úmoru u vysokých pecí a ve slévárnách. Železárna zanikla v roce 1903 a dnes figurují její ruiny na americkém seznamu národních památek.

Ostatky sedmadvaceti lidí vyzvednuté z catoctinského hřbitova putovaly do washingtonského Smithsonova ústavu. Snahy vypátrat dnešní potomky nebožtíků vycházely naprázdno. Pokud se o otrocích vedly nějaké záznamy, pak byli evidováni jako majetek a nikoli jako lidské bytosti. O potomcích se v nich neuvádělo nic.

Vědci proto nakonec vsadili na analýzy zbytků DNA. Není to jednoduché. Za příznivých podmínek se polovina DNA v kostech rozpadne během pěti století. V teple a vlhku ale běží rozklad podstatně rychlejším tempem. Vzniklé „úlomky“ dvojité šroubovice dávných nebožtíků se navíc promísí s DNA půdních organismů. Získat z téhle „špinavé drti“ informace o lidském genomu vyžaduje skutečné mistrovství.

Tým Davida Reicha z Harvardovy univerzity dědičnou informaci těl z catoctinského hřbitova analyzoval a ve studii publikované v časopise Science z ní vyvodil řadu zajímavých závěrů. S pomocí genetické firmy 23andMe vědci dokonce vytipovali stovky žijících potomků.

Z analýz vyplynulo, že na catoctinském hřbitově leží příslušníci pěti rodin, hroby matek a jejich dětí nebo sourozenců byly vždy v těsném sousedství. S jedinou výjimkou byli všichni nebožtíci afrického původu, ale v žilách jim kolovala příměs evropské krve. Předci dělníků z železárny měli kořeny mezi africkými Wolofy a některými etniky z Konga. Příměs evropské krve patřila z valné části Britům a Irům.

Při pátrání po současných potomcích vědci spolupracovali s genetickou společností 23andMe, která provádí komerční genetické testy. V jejich databázích se nachází informace o genomech více než devíti milionů lidí, kteří souhlasili s využitím těchto údajů pro výzkumné účely.

Když vědci z Reichova týmu porovnali genomy sedmadvaceti catoctinských těl s genomy uloženými v databázi 23andMe, odhalili mezi nimi 41 799 bližších či vzdálenějších příbuzných. Mnozí z nich však nepatří k potomkům nebožtíků. Shodné úseky DNA zdědili po dávnějších předcích, jež sdíleli s catoctinskými dělníky. Tito předci žili v Africe a do Ameriky byli zavlečeni až jejich potomci. Více než pět stovek lidí nalezených v databázích 23andMe ale váže k zesnulým otrokům z Catoctinské železárny tak těsné pouto, že jsou zřejmě jejich přímými potomky.

Data poodhalují osudy otroků a jejich rodin ve druhé polovině 19. století po zrušení otroctví. Afroameričané z Catoctinské železárny odešli a personál pak tvořili takřka výhradně dělníci s evropskými kořeny. Reich a spol. našli potomky catoctinských Afroameričanů po celých Spojených státech. Část z nich zjevně zůstala v Marylandu. V jižních státech USA mohou žít potomci otroků, kteří tam byli z železáren prodáni. Asi třicet lidí z jižní Kalifornie má mezi svými předky ženu, která zemřela v Catoctinské železárně ve věku pouhých třiceti let.

Vědci tak nyní znají konkrétní potomky dělníků z Catoctinské železárny. Zatím je ale nekontaktovali. Brání jim v tom etické důvody. „Nechtěli byste dostat třeba e-mail, v kterém by stálo: Haló, našli jsme vašeho předka a tady je všechno, co jsme o něm zjistili,“ vysvětluje členka Reichova týmu Éadaoin Harneyová.

Někteří lidé si možná ani nepřejí vědět, že jejich předek dřel jako otrok v Catoctinské železárně. Další člen Reichova týmu Henry Louis Gates ale namítá: „Nikdy jsem nepotkal Afroameričana, který by nechtěl vědět co nejvíc o životě předků trpících v otroctví.“

Právo nevědět, co si neseme v DNA a co z toho pro nás vyplývá, genetici respektují. Někteří lidé si například nepřejí vědět, zda jsou nositeli genů zvyšujících náchylnost k vážným chorobám. Před pár lety tak genetici analyzovali genomy poměrně početné skupiny obyvatel Islandu a narazili u nich na mutace genů BRCA1 a BRCA2, které dramaticky zvyšují pravděpodobnost onemocnění rakovinou prsu a vaječníků.

Na základě zákonitostí dědičnosti vědci zjistili výskyt těchto genů i u žen, které svou DNA pro analýzy neposkytly. Těm by informace o poškozených genech mohla zachránit život, protože intenzivnější kontroly odhalí onemocnění včas a zvyšují naději na úspěšnou léčbu. Genetici ale nemohli tyto ženy varovat, aby neporušili jejich právo o nebezpečné genetické dispozici nevědět.

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.