COOLna

Zaznělo to v posledních dnech mnohokrát: jakýpak Barbenheimer? Vždyť ty příběhy spolu nemají nic společného! Ale mají, oba filmy se ohlížejí za dvěma židovskými pokusy o začlenění, udržení identity a zrovnoprávnění.

A i proto, že se odehrály v Americe, mají globální dosah a stálou aktuálnost. Jistě, atomová zbraň a dětská hračka jsou na zdánlivě opačných pólech důležitosti. Navíc v případě Barbie, a to i té filmové, je souvislost s dilematy její tvůrkyně potlačena, pomineme-li „biblický“ motiv odchodu panenky z Ráje. Bomba i Barbie jsou ale neoddělitelně propleteny s příběhem svých tvůrců, potomků imigrantů a příslušníků menšiny, kteří bojovali o uznání a museli mu něco obětovat. Jsou to příběhy, které i teď prožívají miliony lidí.

Je to paradoxní, ale panenka s vosím pasem dnes vyvolává větší emoce než zbraň, která by teoreticky mohla vyhladit lidstvo. Jak tvrdí panenčiny kritičky, nerealistické proporce ničí duševní i tělesné zdraví malých děvčátek, případně jim stanovují nezdravý vzor toho, o co mají v životě usilovat, totiž o zábavu a fintění. Jenže tvůrkyně panenky to viděla přesně naopak.Ruth Handlerová (1916–2002) tvrdila, že jako první dala holčičkám možnost hrát si nikoli na budoucí maminky (protože všechny panenky byly miminka), ale naopak prožívat svou vlastní dospělou budoucnost a obsadit se do hlavní role. A nejen to: Barbie byla mladá žena, která rozhoduje o svém životě, má povolání a nepotřebuje, aby ji někdo živil – přitom v roce 1959 vdaná Američanka ani nemohla mít platební kartu na své jméno. Barbie má také jen „přítele“ Kena, nikoli manžela, což znamená, že nechce-li, mít ho nemusí. Je autorkou svého vlastního osudu – tak jako sama Handlerová.

Té šlo samozřejmě o komerční úspěch, ale dosáhla ho tím, že sama určila trend, byla v předstihu před společenským vývojem. První Barbie sice vyrazila do světa v plavkách, ale první Barbie-astronautka byla uvedena už v roce 1965, dva roky po Valentině Těreškovové, ale osmnáct let před první Američankou ve vesmíru Sally Rideovou! První „prezidentská“ Barbie pochází z roku 2000 se zatím nejasným předstihem před realitou.

Týká se to i otázky postavení etnických menšin. Mnohé články tvrdí, že „první černošská Barbie vznikla až v roce 1980“. To je pravda, jenže už od roku 1968 se vyráběla „Christie, nejlepší přítelkyně Barbie“. Kolik bělošek mělo v té době za „nejlepší přítelkyni“ Afroameričanku?Tento dvojí emancipační aspekt panenky souvisí s osobností Ruth Handlerové. Narodila se roku 1916 v Americe, ale její rodiče byli přistěhovalci z ruského záboru Polska. Byli chudí a dorazili do země, kde také existoval silný antisemitismus. Ale dorazili dobrovolně a věděli, že za sebou nechali mnohem horší podmínky, byli odhodláni přičinit se o svou budoucnost. Ruth využila amerických příležitostí velmi důsledně. Začala studovat na univerzitě v Denveru a během volna se vypravila na výlet do Kalifornie. Tam se rozhodla zůstat a bydlet „sama“ (totiž „s přítelkyněmi“, podobně jako Barbie). Na živobytí si vydělala sama, sama si vybrala ženicha, a dokonce ho sama požádala o ruku.Ani v Americe té doby nic z toho nebylo standardní, nicméně bylo to možné. Ke skupinám, které nejčastěji a nejsnáze využily tyto nové okolnosti, patřili Židé, obvykle lidé, kteří žili v USA teprve v první až druhé generaci. Žili převážně ve velkých městech a nebyli nijak spojení s konzervativními zemědělskými komunitami. Mnozí Židé v americké lučavce rychle ztráceli vazby na tradiční podoby svého náboženství, případně ho museli nějak nově definovat.

Jak popsali mnozí autoři, třeba Yuri Slezkine v knize Židovské století, moderní liberální kultura i ekonomika poskytly specificky židovskému způsobu uvažování a fungování velké příležitosti. Proto je americký obchodní i intelektuální rozvoj spojen s tolika židovskými jmény. Miliony lidí vzešlých z kultury studia a systematické práce, případně hledání nových pohledů na věc – ale také vytržených z dosavadních vazeb –, náhle dostaly příležitost zrevolucionizovat své obory.Týkalo se to i boje za větší rovnoprávnost žen, který byl v prvních generacích z velké části, někdy převážně, v rukou Američanek židovského původu. Teprve v posledních desetiletích se složení protagonistek feministického hnutí změnilo, dokonce lze u některých současných aktivistek zaznamenat určitou nevůli vůči „židovským“ kořenům amerického feminismu.

Ovšem málokterá z prominentních feministek by za svou kolegyni považovala Ruth Handlerovou, autorku panenky s přeštípnutým pasem. V nějakém smyslu je to však pravda, heslem Barbie bylo a je „you can be anything“. Dnes firma už zcela programově a v souladu s trendem vytváří panenky, jež jsou výzkumnicemi v oboru přírodních věd, a některé dokonce znázorňují konkrétní vědkyně, jako je Marie Curie-Skłodowská. Zrovna ta by Robertu Oppenheimerovi mohla s konstrukcí bomby pomoci. Ken v podobě nyní překvapivě populárního Oppieho však asi do výroby nezamíří.

Byla-li Ruth Handlerová Židovka, znamená to, že Barbie jí také musí být? Jistě ne, i když Barbie se od začátku vyráběla ve dvou verzích, světlovlasé a hnědovlasé. Ta první se ale lépe prodávala a také byla více propagována.Představa, že (americká) Židovka musí být přinejmenším bruneta, je samozřejmě stereotyp, ale je pravda, že původní Barbie je spíš cosi jako „generická Američanka“. Dnes už existuje několik set kombinací desítek barev pleti, očí, vlasů a tvarů obličeje, nehledě na již upravené tělesné proporce. Lze koupit Barbie černošskou, arabskou i indonéskou, ale kupodivu nikoli židovskou. Když Britka Jen Taylor Friedmanová tuto mezeru zaplnila tím, že v roce 2006 nafotila sérii snímků Barbie s židovskými modlitebními řemínky a šálem, vyvolala na toto téma velkou debatu. Žádná oficiální Barbie slavící třeba šabat však ani poté nevznikla, nicméně si lze koupit neoficiální doplňky.

Tímto směrem nešla ani sama Handlerová v době svého ředitelování firmy. I to má možná kořeny v jejím pojetí emancipace, založeném na hledání nějaké rovnovážné polohy mezi identitou a zapadnutím. Už její otec si změnil příjmení Moskowicz na méně nápadné Mosko. Ona sama pak přiměla svého nastávajícího Isidora Handlera, aby si změnil jméno na „američtější“ Elliot. Oba pracovali ve 30. letech v Hollywoodu a kupodivu i tam narazili na silný antisemitismus. A jejich hlavním cílem bylo postavit se ekonomicky na vlastní nohy.

Své děti nazvali Barbara a Kenneth, nikoli třeba Ida nebo Jacob, jak se jmenovali její rodiče. Byla to doba, kdy (jak se kdosi vyjádřil) „američtí Židé dávali svým synům jména skotských králů“, a odtud pocházejí všichni ti Haroldové, Malcolmové nebo Leonardové. Někteří chtěli nechat své židovství za Atlantikem, jiní se jen snažili o nějakou novou, hybridní identitu. Nicméně Handlerová se nikdy nepřestala k židovství hlásit a spolu s manželem finančně podporovali různé židovské aktivity.

Současně ale vedle toho hledali způsob, jak být také stoprocentními Američany. Tento proces se často ilustruje na deseti nejoblíbenějších amerických vánočních písní. Autory téměř všech totiž byli Židé – například Irving Berlin, který napsal Bílé Vánoce, se pod jménem Israel Beilin narodil se v ruské Ťumeni a v dětství Vánoce skoro určitě neslavil.

Nejpodobnější by Handlerové mohla být třeba ve stejnou dobu narozená Josephine Esther Mentzerová, jejíž židovští předkové pocházeli z Uher a Čech. Že ji neznáte? Ale ovšemže ano, jen pod jménem Estée Lauderová jako zakladatelku stejnojmenného kosmetického impéria.

Ruth Handlerová věřila, že jí k úspěchu pomohla „židovská etika“, ale jistě i podnikavý duch Ameriky 20. století a pravděpodobně i mentalita imigranta nebo potomka imigrantů – což bývají velmi motivovaní lidé, kteří jsou ochotní více riskovat i více pracovat a kteří myslí jinak než většina. Od časů Handlerové veslo nejtypičtějších úspěšných přistěhovalců mezitím v USA převzaly jiné skupiny, ať už z Latinské Ameriky, Afriky, anebo zejména z Asie, včetně Číny – a velmi často i z Indie. Nakonec příští prezidentkou USA může být Američanka indického původu a jejich panenky jsou už možná připravené: budou se jmenovat třeba Kamala nebo Nikki.

Inovativní panenku mohl v Americe začít vyrábět i někdo jiný než americká Židovka z polské rodiny, i když zrovna příběh Ruth Handlerové má svou logiku. Ovšem hlavní osobou příběhu o sestavení první jaderné zbraně skoro nemohl být nikdo jiný než „židovský“ fyzik, i kdyby to nebyl J. Robert Oppenheimer.

Šest z osmi vedoucích oddělení projektu Manhattan totiž byli v nějakém smyslu Židé – jedním z nich byl rovněž brněnský rodák Georg Placzek. Dopis, který prezidenta F. D. Roosevelta v létě 1939 vyzval k úvahám o výrobě jaderné zbraně, koncipoval maďarský židovský fyzik Leo Szilárd a svým jménem ho zaštítil Albert Einstein. Silné zastoupení Židů mezi fyziky má podobnou zákonitost jako v případě feministického hnutí.

Zaprvé Židy z nějakého důvodu fyzika přitahovala. Snad je to vliv po staletí pěstované záliby v abstrakci a spekulaci, často odtržené od přímého uplatnění. Pro mnoho Židů se ve 20. století stala věda jakýmsi náhradním náboženstvím. Podobně nadproporční podíl židovských fyziků bychom totiž našli i v případě sovětského jaderného projektu. Spojené státy i Sovětský svaz měly samozřejmě společné i to, že se jednalo o velké země s velkými hospodářskými zdroji a ambicemi. V obou zemích žila početná židovská komunita a obě zažily v první půli 20. století velký příliv židovských studentů na své univerzity.

Třetí zemí, která o sobě něco takového mohla říci, bylo Německo, kde byla teoretická fyzika nejrozvinutější. Němečtí Židé představovali asi jedno procento obyvatel a rovněž rychle zalidňovali akademické instituce. I mladičký Oppenheimer šel ve 20. letech studovat do Göttingenu. Nicméně nástupem nacistů k moci se však cesty německé a americké fyziky rozcházejí.

Německo se v roce 1933 rasovou i politickou perzekucí zbavilo velké části nejlepších mozků v řadě oborů a současně mnozí z nich pak hledali uplatnění a útočiště za oceánem. Německo tak samo sebe oslabilo a současně posílilo budoucího nepřítele. Navíc mu poslalo lidi nejen vysoce kvalifikované, ale také vysoce motivované dát Americe tu nejsilnější zbraň.

V Los Alamos se sešlo mnoho Židů, a Nolanův snímek je tak i o různých podobách židovství nebo řešení dilemat s ním spojených. Robert Oppenheimer (1904–1967) nikdy nechodil do synagogy, nevzal si za ženu Židovku, jeho kulturní reference – třeba pojmenování pokusného výbuchu Trinity nebo asociace výbuchu s Bhagavadgítou – ilustrují jeho verzi světoobčanství. Ovšem i mnohý křesťanský fyzik by si vzpomněl třeba na zničení Sodomy, jehož biblický popis dost odpovídá výbuchu jaderné zbraně.

Oficiálně se Oppie jmenoval J. Robert Oppenheimer, přičemž J. znamenalo Julius, jméno jeho otce. I když nebylo hebrejské, ale „římské“, bylo v Americe neobvyklé a jasně naznačovalo jeho cizost. Proto odpovídal, že „to J. neznamená nic“. Jakoby tím říkal, že nepochází z ničeho, nepředchází mu žádná tradice. Takový byl i jeho životní program, a byť mluvil osmi jazyky, o hebrejštinu se nikdy nepokusil, jidiš coby lidový jazyk neznal. „Na naší straně parku se jidiš nikdy nemluvilo,“ říkal. Jako syn ze zámožné „německé“ rodiny, aspirující na členství v horních vrstvách newyorské společnosti, se necítil být na jedné lodi s potomky chudých Židů z východní Evropy. Nebo lidí, jako byli rodiče Ruth Handlerové, kteří se usadili až v Coloradu.

Je pravda, že Oppenheimer byl stejně tak i vychováván. Rodiče se nepřipojili k některé ze synagog (a tedy obcí), ale k „Hnutí etické kultury“. To sice založil Felix Adler, původně reformní rabín, jenž se od judaismu hodně vzdálil. Jeho cílem bylo vybudovat univerzální etické učení, vlastně jakési židovství bez židovství, víry, rituálu a asi i bez boha. Malý Robert absolvoval školu provozovanou tímto hnutím a je příznačné, že mezi učiteli i žáky stejně bylo vysoké procento Židů, ovšem takových, kteří se chtěli svého židovství nějak zbavit, respektive ponechat si z něj jen hrozinky.

Tak se Robert Oppenheimer stal svobodomyslnou a tvůrčí osobností, ale bez jasného zakotvení a bez silného vědomí své židovské identity. Někteří jeho současníci, například Felix Bloch, rovněž židovský nobelista, tvrdili, že Oppenheimer svou lhostejnost jen předstíral, protože se chtěl hlavně začlenit do širší společnosti a nikdy se údajně nezbavil pocitu, že se musí v očích Ameriky nějak ospravedlnit svou prací. V tom mu nepomohly ani otcovy peníze, charisma a genialita.

Oppenheimer narazil na realitu nejpozději v okamžiku nástupu na Harvardovu univerzitu v roce 1922. Tato ctihodná instituce právě zavedla směrná čísla omezující počet židovských studentů, aby jich nebylo příliš mnoho (podobný problém mají dnešní americké univerzity s motivovanými uchazeči z Asie). Oppenheimer sice prošel, ale zjistil, že se mu téměř nedaří navázat kontakty s nežidovskými studenty, kteří se ho stranili. Byl tak nedobrovolně odkázán na své židovské spolužáky, i když nevyrůstali v domě s Renoirovými oleji na zdech.

Když po čase žádal o doporučující dopis pro studium na Cambridgi, jeho profesor v něm neváhal zdůraznit jeho židovský původ. Kolegu za oceánem ovšem ubezpečil, že mladík se od jiných Židů liší, a pochválil ho za snahu o maximální asimilaci. A když se Oppenheimer po návratu z Evropy pokusil zajistit místo na Kalifornské univerzitě v Berkeley i pro svého kolegu Roberta Serbera, dostal odpověď, že jeden Žid na katedře je až dost. Už za pár let však mezi těmi, kdo pro Ameriku vyrobili jadernou bombu, figurovalo i jméno odmítnutého Serbera, jenž později dostal také Nobelovu cenu.

Oppenheimerovi životopisci ale zdůrazňují, že se Oppie od židovského prostředí nikdy zcela nedistancoval. Ve 30. letech se podílel na pomoci vědcům prchajícím z Německa, což byli většinou Židé, po válce mluvil o tom, že ho k účasti na projektu Manhattan motivovala naléhavá potřeba udělat něco proti nacistům v době, kdy většině Američanů byla Evropa i Hitler ukradení. Snad tedy Oppenheimer zažil jakýsi Mojžíšův moment, sounáležitost s lidmi, s nimiž sdílel původ, ale nikoli dosavadní osud.

Film o projektu Manhattan je tedy přirozeně zalidněn řadou židovských postav. Dobrý příběh potřebuje výrazného protihráče. Stal se jím Lewis Strauss, který se zasadil o to, že Oppenheimer navzdory svým zásluhám v roce 1954 ztratil bezpečnostní prověrku. Vzniká tím jakýsi mozartovsko-salieriovský efekt: proti sympatickému géniovi ve filmu nestojí jiný génius, ale průměrný závistivec.

Filmový Strauss nemůže zapomenout Oppenheimerovi přezíravé chování z minulosti, jenže skutečnost je možná opět složitější. Strauss mohl mít různé motivy i svou část pravdy. Na vrcholu studené války skutečně navzdory jeho zásluhám existovaly důvody pro opatrnost vůči Oppenheimerovi. Jeho kontakty byly podezřelé, navíc Strausse dráždil Oppenheimerův odpor proti dalšímu vývoji jaderných zbraní.

Byl to do značné míry rozdíl v hodnocení situace, Oppenheimer se domníval, že je čas situaci deeskalovat, Strauss naopak věřil, že Amerika musí mít před Sověty předstih, a odmítání této cesty chápal jako nahrávání sovětským zájmům. V tom byl zajedno s Edwardem Tellerem, pro změnu židovským přistěhovalcem z Maďarska, spoluautorem atomové a později i hlavním autorem vodíkové bomby.

Teller, společně s bývalým nacistickým odborníkem Wernherem von Braunem, je považován za předobraz postavy dr. Divnovlásky ze známého Kubrickova filmu. Jenže předobrazem mohli být ještě další dva muži, shodou okolností také američtí Židé, Herbert Kahn a John von Neumann (ten dorazil z Maďarska), autoři teorie o „vzájemně zaručeném zničení“, jež má v posledku zajistit bezpečnost. Tato nauka znovu prochází testem právě v těchto měsících.

Antagonismus mezi Oppenheimerem a Straussem tedy nemusel spočívat v tom, že jeden byl arogantní génius a druhý zapšklý trpaslík. Reprezentovali též dva jiné lidské příběhy a odlišné podoby amerického židovství. Strauss pocházel z chudé rodiny ze Západní Virginie, a i když byl nejnadanějším žákem ročníku a snil o studiu fyziky na vysoké škole, musel se živit jako obchodní cestující – to mu pak arogantní Oppenheimer veřejně připomene.

Jenže Strauss nebyl žádný ztroskotanec, stal se významným finančníkem a člověkem, který se – pro Žida v té době velmi netypicky – angažoval ve vysoké politice, navíc v republikánských kruzích. Na rozdíl od levicového Oppenheimera byl silným antikomunistou. A je tu ještě jiný rozdíl: nikdy se nestyděl za své židovství, byl zbožný, léta byl také dobrovolným předsedou své synagogy a podílel se na řadě dobročinných aktivit. Strauss sloužil své obci a vlasti, Oppenheimer se staral o lidstvo.
Ve filmu je Oppenheimer postaven do kontrastu s jinými židovskými postavami, zejména jeho přítelem Isidorem Rabim, pro změnu uprchlíkem z Polska. Jeho vztah k vlastnímu původu je nekomplikovaný, mluví anglicky i jidiš, ví, kam patří, v tom se paradoxně podobá spíš Straussovi. Newyorská recenzentka Gabriella Geisingerová upozornila na drobné, ale charakteristické gesto: když chce Rabi přítele utěšit po prohraném slyšení před jadernou komisí, místo chlácholení mu dá dílek pomeranče, prostě sousto jídla. Tak by to udělala každá „jidiše mame“, ale takovou maminku Oppenheimer na Upper East Side možná neměl.

Skutečný Isidor Rabi po přítelově smrti konstatoval, že Oppenheimer trpěl duchovní nezakotveností i nemožností cítit se mezi nějakou skupinou lidí zcela volně. Pokud by prý dokázal vyřešit otázku své identity, byl by lepším fyzikem i šťastnějším člověkem. Takto se stal alespoň „americkým Prometheem“, jak Oppieho nazval jeden ze životopisců.

Oppenheimera si budeme pamatovat jako člověka, který po zbytek života pochyboval o svém dílu. To Ruth Handlerová zřejmě neznala, ani podle vzpomínek současníků netrpěla vůbec žádnými pochybnostmi. Když kvůli rakovině přišla o ňadra a zjistila stav na trhu protetik, vyvinula vlastní náhražky, založila firmu Nearly Me, a pomohla tím sobě i milionům žen. Přesně jak zní heslo Barbie – můžeš být, čím chceš.

Oba byli současníky a stali se součástí amerických a světových dějin, i když ona ve zdánlivě triviálním oboru a on v tom nejzávažnějším. Jak vidno, obě témata zůstávají celosvětově aktuální, přestože (nebo právě proto) panenky i bomby žijí už vlastním životem.

Barbie už dnes nechodí v plavkách a může být třeba jadernou vědkyní. A fyzik Oppenheimer filmovou hvězdou.

Jan Fingerland

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.