COOLna

Po většinu doby, co je člověk člověkem, se musel něčím fyzicky zaobírat, vyvíjet nějakou aktivitu, aby mohl být vůbec živ. To až v pár posledních staletích se nám tady rozmohl takový nešvar – sedavá zaměstnání. Dokonce jsem četl, že nás neohrožuje ani tak pandemie obezity, jak je v módě říkat, ale pandemie špatného sezení. S tím souvisejí nesprávné návyky, které nemizí, když po celodenním špatném sezení u počítače vstaneme, ale naopak se přenášejí i do toho, jak stojíme a chodíme. Podle toho se pak i cítíme a vypadáme. Ne že bychom vypadali špatně v estetickém slova smyslu, i když tam se to nejspíš nějak projevuje taky, ale rozhodně naše hrbení a pokroucenost neuniknou pozornému oku zkušeného fyzioterapeuta.

Čas u počítače sice střídám se zaměstnáním, které má stání přímo v názvu – Na stojáka, ale po zralé úvaze docházím k tomu, že když nesprávně sedím, s tím stáním to taky nebude úplná hitparáda.

Fyzioterapeutka se ptá, zda jsem neměl zlomenou nohu a jestli levou.

„Měl, v osmé třídě. To je tolik let, že se mi to už dávno zahojilo,“ utěšuju ji a zároveň i trochu sebe, protože mě obchází nepříjemné tušení, že si nesu nějaké následky, o nichž jsem nevěděl, ale které se na mně přesto nějak neblaze projevují. „Myslím, že už to nemůže být nějak patrné,“ snažím se to usmlouvat.

„To byste se divil, jak se to až doteď projevuje,“ slyším a opravdu se vzápětí divím.

Teď si řekněme, jak fyzioterapeutka ke své diagnóze dospěla. Vůbec to, jak dokázala bádat v mém těle, mi připomínalo práci archeologa, který taky zjistí na základě vykopávek, co se na nějakém místě stalo před léty. S tím rozdílem, že tentokrát jsem ta vykopávka já. Na levou nohu, kterou jsem měl ke konci osmé třídy zlomenou, a strávil jsem tak prázdniny o berlích, se stavím jinak než na pravou, kterou nikdy nic takového nepostihlo. Levá je zkrátka vytočenější než pravá, z čehož jsem nyní vytočený i já a nejspíš i Vendula Jelínková, která se na mě zaměřila.

Nejprve zkoumala moje nohy od kotníků níž. Pak přeskočila kalhoty a pokračuje s průzkumem v oblasti břicha. Mám ho skřípnuté jako vosa, zvěstuje mi.

Kdybych byl žena, zaraduju se. Naštěstí jsem muž, takže se nenechám omámit představou vosího pasu, jaký ani věru nemám, a začnu se pídit po tom, co tento vosí pas, nad nímž se chmuří paní fyzioterapeutka, vlastně obnáší.

„Zevní rotace levé nohy je větší než u pravé,“ dozvídám se. „Nějaká ta rotace má být, ale ne tak velká. Navíc by rotace u obou nohou měla být shodná. To se přenáší do asymetrie pánve. Každé tělo je asymetrické, ale tohle konkrétně jsme odhalili u vás. Levou část pánve máte nahoru a trochu jste skřípnutý v pravém boku. Nesprávná poloha páteře poněkud vyklápí hrudník dopředu. Břicho byste měl mít vyplněné souměrněji. Po stranách bych vám tam mohla vložit pěst, což je nesprávné a způsobuje to právě vosí pas,“ vysvětluje paní Jelínková.

„Dále je to asymetrie v oblasti břišní stěny, kde je víc naskočený přímý břišní sval nahoře vlevo. Vpadliny – konkavity v oblasti šikmých břišních svalů,“ vyjmenovává fyzioterapeutka.

Konkávní znamená prohloubený, dutý. Sice jsem dutý taky, pokud jde o tyto vědomosti, ale zase jsem si je prohloubil návštěvou kliniky celostní terapie a sportu.

Kdyby nešlo přímo o mě, tak by se snad na výše řečené vztahovalo lékařské tajemství, tak moc zdevastovaný si po důkladném vyšetření erudovanou fyzioterapeutkou připadám.

Protože hned taky rozebíráme různé důsledky, které to má na můj život, připojím i jeden postřeh, s nímž jsem se paní Jelínkové svěřil. Občas si jdu zaběhat. Někdy je to příjemné, třebaže nejde snad ani o amatérský sport, ale prostě si jen zaklušu a pocítím únavu, z níž mám dobrý pocit, neboť je důkazem toho, že jsem pro sebe něco zdravého udělal.

Ne vždy mi to však zdravé připadá. Někdy i při vynaložení minimální námahy cítím hned na samotném začátku pálení na hrudi a vůbec nepříjemné pocity, o nichž se domnívám, že je zažívá někdo, koho právě postihl infarkt.

„Vypadnou vám šikmé břišní svaly,“ ví hned paní fyzioterapeutka. „Nefunguje pak cylindr jako celek,“ řekne, jako kdybych vybíhal s touto starobylou pokrývkou hlavy. K vysvětlení, jak to myslela, se ještě dostaneme. „Tím pádem nefungují hlavní dýchací svaly a o to víc se přetěžují ty pomocné v oblasti prsou a krku. To se projevuje zvedáním ramen a prohýbáním v bedrech. Pálí vás v hrudníku, protože se neaktivují svaly, které mají. Když budete mít nataženou šlachu v noze a vyběhnete, bude vás zase bolet noha. Pokud budete už před běháním nesprávně dýchat, pocítíte diskomfort právě v této oblasti. A tím cylindrem se myslí bránice a dechový sloupec pod ní. Ten má být rovný a stabilní.“

Fyzioterapeutka mě měla doslova na lopatkách. Ano, ležel jsem zrovna na lehátku na zádech, když mi tohle všechno vysvětlovala. Snažila se zrovna narovnat můj cylindr, což nyní už nemusím vysvětlovat. Ten nemá být zakřiven, nýbrž zarovnán, o což jsme se taky pokoušeli, přičemž jsem jí dýchal do dlaní, které mi dala do spodní části hrudníku.

Přiznávám, že do těchto míst a navíc tak silně, aby to její dlaně pocítily, nejsem úplně zvyklý dýchat. Taky bych spíš čekal, že před kondičním vyběhnutím bych měl spíš procvičit rozsah pohybu nohou. To, že nějak budu při běhu dýchat, jsem považoval vždycky spíš za samozřejmost, nad níž není potřeba se pozastavovat.

Přitom sám dobře vím, jak může bolest na hrudi běh poznamenat. Vůbec jsem si to se samotným dechem nespojil, a přitom kde jinde se dýchá než v hrudním koši, že ano. Domníval jsem se, že jde jen o momentální nedostatek energie.

Asi to svědčí jen o tom, jak hodně jsme se my lidé od dob, kdy jsme přijali svá fyzicky nenamáhavá povolání, od těla odpojili. Nezbývá než doufat, že nemám taky něco s hlavou, když jsem si tuhle, přitom tak zřejmou, souvislost neuvědomil sám od sebe. Navíc jak jednoduché a jasné mi to připadá, když mi to vysvětlí odborník.

Proto se teď zaměříme na rozcvičení dechu a uvolnění hrudníku, jaké bych mohl provozovat právě před běháním. K dispozici mám měkkou podložku a dutý válec. Lehnu si na něj v oblasti ramena pomalu se po něm budu posouvat, dokud se mi nedostane do oblasti beder.

„Ten válec vás unese, jsou lidé, co váží třeba sto dvacet kilo, a ti by ho rozlehli,“ říká mi paní Jelínková. Po tom, jak mě do mrtě rozebrala, to beru jako pochvalu a povzbuzení. Aspoň nějaký problém se mě netýká, říkám si. Ležím tedy na válci. Pomalu se po něm posunuju.

Když se po válci posouvám obratel po obratli, občas to křupne – ve mně, nikoli ve válci – nejspíš v místech, která to nejvíc potřebovala. Přitom musím vědomě dýchat. To plním a dělám nejen vědomě, nýbrž i usilovně. Zejména tehdy, kdy mě tlačí místo, na něž právě nalehnu. Nepochybně právě v něm je nějaký problém, který hned prodýchávám jaksi sám od sebe, aniž je třeba mě úkolovat, protože dýchání eliminuje nepříjemné pocity. Po prodýchání se to hned taky zlepší. Vida, že ten dech přece jenom k něčemu je.

Samozřejmě je k tomu, aby nás okysličoval, ale to všichni víme. Já rychle přicházím na to, že má i blahodárný vliv na jakousi, jak bych to nazval, vnitřní rovnováhu a tělesnou harmonii. Nechť mi odpustí ti, co se v tom vyznají a mají pro to náležitě odborné výrazy, ale takhle jsem si na to přišel a pojmenoval to na základě prvního dojmu.

Na zemi ještě zůstaneme. Je dobré vrátit se k pohybům, které jsme dělali jako děti, dokud jsme ještě nezačali být zatíženi civilizačními návyky. Děti jsou totiž nepopsanými listy a dělají všechno správně.

Cvik, do nějž se dávám, odpovídá tomu, co šestiměsíční dítě zvládne jako nic a lépe než dospělý, například já. Naštěstí nejsem náchylný se čímkoli, co nese známky kritiky, nechat úplně zdeprimovat. Jinak by mě informace, že něco nezvládám tak, jak to dokáže šestiměsíční dítě, mohla dost zdrtit. Lehl jsem si po vzoru nemluvněte na zem a chytil se… pardon, snažil se chytit rukama za vnitřní stranu chodidel.

Pokouším se o to nejdřív oběma rukama současně, a když shledávám, že to tak jednoduché není, dohmatávám každou rukou zvlášť. Nakonec do kýžené polohy dospěju, a i když chodidla držím sveřepě, řekl bych až křečovitě, přesto se přetáčím na bok. To sice žádoucí není, ale pokud upřednostním hlavní část zadání, tak s tím přetáčením už nic nenadělám. Při tom všem usilovně dýchám. Ne nějak naschvál a příkladně, ale prostě ani nemůžu jinak. To je ovšem dobře, protože aniž si to uvědomuju, jak tlačím stehny do břicha, prodýchávám si právě spodní část břišní stěny, kterou v běžném životě zanedbávám.

Tomu tedy říkám návrat ke kořenům, pokud dostávám za úkol pohybovat se na úrovni šestiměsíčního dítěte.

Paní fyzioterapeutka mi chválí chození s hůlkami nordic walking, které už praktikuju. Aniž bych si tu souvislost uvědomil, tak opíraje se o ně při chůzi chodím vlastně po všech čtyřech, třebaže u horních končetin je ten pohyb poněkud zprostředkovaný hůlkami. Byť se při této chůzi neopírám přímo o dlaně, i tak se tento typ chůze podobá pohybu dítěte, tentokrát ve věku od osmi měsíců výše.

Vendula Jelínková mě upozorňuje, že kdybych dál kráčel životem takhle asymetricky, mohl bych si po pár desítkách let vyjít výrůstek na kyčli. Potom bych si mohl stěžovat slovy: „Já z toho výrůstku vyrostu,“ ale na prevenci by už bylo pozdě.

Ale nepravidelnost mého dýchání se týká nejen levé a pravé strany hrudníku, nýbrž jsem jí postižen i z pohledu zepředu dozadu, protože hrudník mám vyklopený směrem vpřed. Fyzioterapeutka používá příměr k cylindru. Ten si snadno představím v okamžiku, kdy ho gentleman smekne a někomu kyne. Mám-li cylindr důsledně využít jako symbol hrudního koše, kolemjdoucí by do smeknutého cylindru správně neměl vidět. Tento by se nad zemí měl pohybovat ve vodorovné poloze.

Pokoutně si říkám, že pokud slabší povahy navštíví paní Jelínkovou a ta jim vyjmenuje všechny jejich asymetrie, musejí z toho dostat menší depresi, která je donutí vyhledat psychologa.

A hle, jak se od Šárky Strachové dozvídám, právě psychologovy služby nabízí klinika celostní terapie a sportu klientům taky. Ovšem ne kvůli tomu, že by je natolik zdrtil důkladný rozbor někoho ze zdejšího týmu fyzioterapeutů. Tělo a psychika jsou spojené nádoby, takže leckterý problém, který se objeví v psýše, najde svoji odezvu v těle.

„Vše to k sobě patří. Proto na naší klinice propojujeme jednotlivé obory a nabízíme klientům podporu a zázemí v komplexním přístupu k jejich zdraví. Fyzioterapii doplňuje funkční medicína a klinická naturopatie. Ta obnáší například biorezonanci, homeopatii, dietetiku, testy potravinové intolerance, kam chodí klienti, kteří řeší chronické obtíže, například ekzémy, alergie nebo obtíže se zažíváním a další nerovnováhy organismu. A samozřejmě, když je potřeba, zapojuje se i psychoterapie,“ vysvětluje mi Šárka Strachová ve chvíli, kdy se ze své lekce s fyzioterapeutkou příslovečně vydýchávám.

Petr Vydra

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.