COOLna

Je překvapivé, kolik spolků, všelijakých organizací a středisek Rusové v Praze měli.

Myslím, že ruská emigrantská komunita si tu ve dvacátých a třicátých letech 20. století prožila své národní obrození. Něco podobného jako my ve druhé polovině 19. století, kdy v Čechách vznikaly kulturní, sportovní a společenské spolky, umělecké soubory od Sokola po Hlahol. To v Rusku nikdy nebylo, ani za cara ne. Tolik spolků a center, tolik novin a časopisů.

Rusům, žijícím po bolševickém převratu v ČR, poskytlo Československo pomoc a podporu. Avšak i oni sami pak přispěli k rozvoji našeho státu, svou prací přinesli významné hodnoty v mnoha oblastech.

Skoro nikdo dnes neví, kolik tu působilo ruských lékařů a inženýrů všech oborů, kolik jich bylo zaměstnáno v exportních podnicích zaměřených na zbrojní výrobu či zemědělství. Položili tu základy klasické baletní školy, působili jako překladatelé, stali se prvními poválečnými učitelé ruského jazyka…

V jakých oborech se Rusové tady uplatnili nejvíc?
Hlavně to byli technici, inženýři, směřovali k praktickým oborům. To mělo zvláštní důvod: chtěli tu totiž vystudovat to, co by se hodilo, až se vrátí zpátky domů. Všichni se přece chtěli vrátit, alespoň tomu věřili. Předpokládali, a zdejší úřady také, že přijedou do Československa, vystudují tady a pak s dobrou kvalifikací odjedou zpátky. Budou znát současnou techniku, kterou pak v Rusku mohou zavádět.

Věřili, že bolševický režim padne a budou se moct vrátit?

Jistě, zprvu byli přesvědčeni, že ten režim nevydrží. Byli to většinou mladí hoši, příslušníci dobrovolnické armády, odsunutí sem z jihu Ruska, když „bílí“ prohráli občanskou válku. Zprvu také udržovali velmi těsné spojení s rodinami v Rusku.

Bolševický režim však nepadl, přesto se řada Rusů vracela. Copak nevěděli, do čeho se jdou?

Mnozí nevěděli. Zvláště část z nich. Měli bychom si vysvětlit, že tady byly vlastně dvě skupiny Rusů, které si vzájemně příliš nerozuměly. Jednak ti, co v Rusku prožili období po revoluci a občanskou válku, druhou velkou skupinu pak tvořili ruští váleční zajatci, kteří celou občanskou válku prožili tady v zajateckých táborech. Ti vůbec netušili, jak to tam vypadá. A právě mezi nimi pořádali Sověti nábor. Po roce 1920 sem přijela sovětská delegace a snažila se je dostat zpátky do Ruska. Po občanské válce, která to tam všechno vymlátila, potřebovali hlavně mladé muže jako pracovní síly. Proto chtěli dostat své zajatce domů. Takže rozdíl mezi těmi, kteří v Rusku zažili občanskou válku, a zajatci, kteří ta léta prožili v relativně bezpečném zajetí, byl veliký, spočíval v prožitých zkušenostech. Nemohli si rozumět. Zajatcům bylo zbytečné vyprávět, že domy, které jim kdysi patřily, možná už ani nestojí nebo už nejsou jejich. Nevěřili tomu, netušili, co je třídní boj. Vraceli se ale i někteří Rusové, kteří se v cizině cítili vytržení z rodných kořenů a neunesli to.

A pak doma byl často jejich život nesmírně těžký, jako třeba osud Mariny Cvetajevové.
Ta se ovšem vracela kvůli rodině, všichni členové její rodiny chtěli zpátky domů. Ona sama věděla, že když se vrátí, bude to velká tragédie.

Touha po domově má zřejmě velkou sílu…
A tím se vracím k vaší dřívější otázce: Řekla bych, že právě tohle jsou obecné rysy, kvůli kterým je téma emigrace zajímavé pořád. Stojí za to poučit se i z historie, jak nesmírně náročné je pro přistěhovalce, natož uprchlíka, zvykat si na jiné prostředí, na odlišný styl života a normy, i na jiné zacházení.

Když skončila druhá světová válka, československé úřady nečinně přihlížely, že řadu ruských emigrantů, přitom československých občanů, odvlekla sovětská vojenská rozvědka SMERŠ do sovětských kriminálů a lágrů. Mimo jiné i vašeho dědečka. Mohlo tehdy, v roce 1945, Československo, zasáhnout a zabránit tomu?
Po skončení války bylo vedení ČSR paralyzováno politickou situací, ale přesto do roku 1948 existovala určitá snaha odvlečeným Rusům pomoci, vždyť už většina z nich měla československé občanství! Jenže po 1948 byly všechny snahy úředně zakázané.
Nechápu, proč se aspoň veřejně, třeba v médiích, důrazněji nekritizovalo, že československý stát vydal ruské emigranty agentům SMERŠ a nechal je odvléci do sovětských kriminálů. A hlavně, proč to naše státní orgány dopustily. A to byl jen rok 1945.
Právě že to bylo v roce 1945! V té době bylo nepřípustné psát negativně o Sovětském svazu. Navíc panovalo všeobecní nadšení z osvobození a osvoboditelů, zdejší mladá inteligence byla silně levicová! Pak ji to přešlo, ale tehdy vládla euforie z osvobození.

Přesto – stát má své občany chránit, ne je vydat cizí rozvědce!
Bylo to složitější. Jde totiž o to, že Sovětský svaz v roce 1938 vydal zákon o sovětském občanství. A ten stanovil, že sovětským občanem je každý, kdo se narodil na území Ruska před 7. listopadem 1917, tedy před Říjnovou revolucí, a to nezávisle na tom, jestli žije v Sovětském svazu, nebo mimo něj a jestli získal nějaké jiné občanství.

Ale tady přece neplatilo sovětské zákonodárství.
Jenže Sověti považovali ruské emigranty za své občany a podle toho se řídili. Vladimír Bystrov kdysi našel v různých dokumentech, že naše úřady odpovídaly na stížnosti proti zatčení těch lidí argumentem: „Sověti tvrdí, že jde o jejich občany.“ Setkala jsem se s tím i v deníku známého lékaře Josefa Charváta z roku 1945 – je tam zmínka, že Rusové tvrdí, že děti z legionářských rodin, kde je matka Ruska a otec český legionář, jsou sovětské děti. A že matky jsou vlastizrádkyně Sovětského svazu.

Ten deník obsahuje vůbec pozoruhodné poznatky o chování sovětských vojáků na našem území. Jak kradli, znásilňovali… Prostě jak ostudně se chovali na spřáteleném území.
Řadovým vojákům bylo úplně jedno, jestli je to spřátelený stát, nebo ne. Pro ně to byl zdroj kořisti. Vzpomněla jsem si na to, když jsem slyšela, jak si ruští vojáci vozí z Ukrajiny ledničky a jiné spotřebiče. V pětačtyřicátém roce to dělali v českých městech stejně. Z hlediska Rusů bylo „trofejnoje“ vlastně všechno, co leželo na území Říše. Známe to třeba z českého pohraničí, které po Mnichovu bylo jako Sudety připojeno k Říši. Pro Rusy to bylo dobyté území nepřítele. Vyřezávaly se tam koleje, stěhovalo se zařízení fabrik. Prostě to pro ně nebylo Československo, ale Říše. Stejně tak pro ně platilo, že emigranti z Ruska nejsou žádní českoslovenští občané, ale „jejich“ Rusové.

Na osudu odvlečených ruských emigrantů, mimo jiné i vašeho dědečka, který hned na počátku deportace umřel, se podepsala i slabost prezidenta Beneše. Možná byl už hodně nemocný, možná se bál nebo věřil v možnou „kultivaci“ Stalina a demokratický vývoj SSSR. Ale toho, co přehlédl nebo dopustil, bylo přece jen příliš mnoho.
Ano, ale on patřil do jiné, evropské školy, kde platily zákony a dohody. Věřil, že co se dohodne a podepíše, platí. A věřil i v nějaké mravní principy. Jenže co se podepsalo se sovětským Ruskem, to bohužel neplatilo.

Žijí tu skupiny, jimž se říká se „noví Rusové“. Zbohatli tu, vlastní nebo vlastnili spoustu nemovitostí. Ovšem ty se teď, kdy se kvůli mezinárodním sankčním seznamům revidují ruské majetky, těžko dohledávají. Nelze vypátrat, kdo je majitel…
Pokud jde o ty nemovitosti – vždyť jim to Češi umožnili! Já si myslím, že karlovarští radní by teď měli nastoupit a říct, komu co prodali, kdo byl skutečný vlastník, který ty domy a hotely získal, a kdo pouze fiktivní. Protože – vzpomeňte si, vždyť ze začátku se nemovitosti nesměly prodávat cizincům. Ale zařídilo se to, našli se bílí koně, přes které ty prodeje šly. A teď, když se mluví o nápravě, najedou se neví, komu který hotel patří.

Je mi moc líto, a taky nechápu, že Rusové doma ve své většině podporují válku.
Neřekla bych, že podporují, spíš je nezajímá. Nezajímá je, co ta pitomá Moskva vyvádí. To je pro lidi, co žijí třeba někde na Urale, moc daleko. Nehledě na to, že když v televizi i v novinách stále vyprávějí o fašistech na Ukrajině, co si mají myslet? Rozbitá ukrajinská města a mrtvoly Rusům v Rusku vůbec neukazují! Takže myslím, že národ – kromě matek mrtvých vojáků – je k tomu všemu víceméně lhostejný. I když by neměl být.

Anastazie Kopřivová,historička

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.