COOLna

O Putinově dětství toho, koneckonců, není moc známo, dokonce existují spekulace, že byl adoptovaný. Vladimir Putin se narodil v roce 1952 v Leningradu, pouhých osm let po skončení jeho obléhání nacisty. Jeho rodiče, kteří zažili válečný hlad, bídu a zoufalství, na potomka dlouho čekali a malý Vladimir byl jejich jediné přeživší dítě. Jako malý byl Voloďa spíš pěkný sígr než vzorný pionýr, ale během dospívání se pevně rozhodl vstoupit do KGB a stát se špionem.

Do řad přebujelé, byrokracií prolezlé KGB se skutečně dostal, jeho sen o špio­nážní kariéře však zhatilo umístění do východoněmeckých Drážďan, kde žil se svou ženou a později oběma dětmi v paneláku plném dalších kágébáků a protistátní živly mohl sledovat maximálně v novinách. Po pěti letech drážďanské plytkosti se Putin vrátil v roce 1990 do Petrohradu. Domů si rodina vezla akorát pračku z druhé ruky a dost peněz na nejlepší vůz sovětské výroby. Na vlastní žádost odešel z KGB a nastoupil na petrohradskou radnici, kde to dotáhl na chráněnce starosty Anatolije Sobčaka. Ten se stal díky blízkému vztahu s Borisem Jelcinem Putinovou propustkou do nejvyšších pater ruské politiky, i když podle Gessenové si ho v klíčovém okamžiku šedá eminence Kremlu Boris Berezovskij vytáhl z potenciálních kandidátů na Jelcinova nástupce v podstatě náhodně.

A Putin Rusy nadchl. Byl pravým opakem Jelcina, vzezřením i vystupováním. Byl protijedem na nejistotu a ponížení první postsovětské dekády, obzvlášť po sérii bombových útoků na civilní budovy, k nimž na podzim 1999 došlo a které byly připisovány čečenským separatistům. Putin se tehdy typicky zemitým, až vulgárním stylem zapřísahal: „Kde je najdeme, tam je zničíme. I kdyby se schovávali na hajzlíku. Odkráglujeme je třeba na latríně.“

Krátce před volbami pověřil Berezovskij trojici novinářů, aby sepsali Putinův životopis. Byla mezi nimi i Natalija Gevorkjanová. „‚Berezovskij mi pořád volal a ptal se: »Není do prdele úžasnej?«‘ řekla. ‚Odpověděla jsem mu: »Borjo, s tebou je ta potíž, že neznáš žádného kágébáckého plukovníka. On není do prdele úžasnej. On je dokonale obyčejnej«.‘“ Přesto vznikla Putinova mytologie. Úkolem týmu nebylo Putina zkoumat, měli o něm napsat legendu.

Po svém zvolení provedl Putin důkladný a rychlý útok na rodící se ruskou demokracii. Začal tiskem a zastrašováním opozice. V několika krocích se postaral o to, aby v parlamentu nezůstal nikdo, kdo by mu nešel na ruku, a to samé následovalo se soudnictvím. Zmocnil se vlády nad televizním zpravodajstvím a přinutil oligarchy srazit podpatky.

Je nesmysl se ptát, kdo Putin je. To nám řekl už dávno. Řekl nám i to, v jakém vesmíru žije. „Je to vesmír, v němž od chvíle rozpadu Sovětského svazu, události, kterou Putin nazval ‚největší geopolitickou katastrofou naší doby‘, bylo Rusko neustále ponižováno… Ve svém vlastním vesmíru je Putin více než konzistentní“, sdělila Gessenová.

Horor je to proto, že to všechno skutečné je. „‚Jistě znáš starořeckou legendu o Harpyjích,‘ řekla mi Galina Starovojtovová. ‚Jsou to stíny, které mohou ožít, pokud se napijí lidské krve… Pokud se někomu podaří podílet se na utváření budoucnosti, třeba jen malého kousku budoucnosti – a právě o tom politika je – je to, jako když se ten stín probudí k životu. Musí ale pít krev, dokonce i svoji vlastní‘“.

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.