COOLna

Postupem času mizí mnohé stránky, skupiny, chatová vlákna i jednotliví uživatelé, a vyhledávání nejen v případě fotek moc nefunguje. Mění se také pravidla soukromí, a obavy o něj daly vzniknout mizejícím funkcím typu Snaps a Instagram Stories. Dříve či později ze sítě zmizí i celé platformy – stačí si vzpomenout třeba na Vine nebo ještě hlouběji v propadlišti dějin Spolužáky, MySpace či Geocities. O moc lepší to není ani mimo sociální sítě, protože takzvané hnilobě odkazů (link rot) podléhá celý internet – velká část deset a více let starých linků je nefunkční.

Je tedy internet černou dírou pro digitální vzpomínky, nebo naopak neúnavným dozorcem, který má navždy v paměti všechny detaily našeho života? Stejně jako v mnoha jiných otázkách okolo současného digitálního světa, i tady platí, že pravdou může být obojí najednou – internet totiž zároveň posiluje tendenci k mizení vzpomínek i k jejich lepšímu uchovávání.

Obavy z všemocných zaznamenávacích mašin se kromě oblasti ochrany soukromí a digitální bezpečnosti mnohdy objevují i v kultuře. Často je v této souvislosti zmiňována esej britského filozofa Marka Fishera o tom, že schopnost okamžitého digitálního vyvolání vzpomínek nás připravuje i o terapeutickou možnost ztráty a zapomnění.

Současná populární kultura se skutečně zacyklila, kina a streamovací platformy jsou plné nekonečných sequelů a stokrát vyvařovaných franšíz. Obrovské kulturní archivy jsou okamžitě dostupné a někteří tak docházejí až ke konstatování, že kvůli tomu už ani nemůžeme cítit opravdovou nostalgii, protože nic doopravdy nemizí.


Proč ale mohu snadno vyhledat dříve nedostupné filmy či knihy, kdežto s fotkami z dovolené před patnácti lety mám na online platformách mnohem víc práce? Jádro problému tkví ve způsobech a kritériích, podle kterých sociální sítě určité věci ukládají a jiné nechávají mizet.

Zatímco v dobách před nástupem internetu bychom mohli úbytek vzpomínek vnímat jako plynulý a postupný proces, kdy se během let v paměti objevují stále větší díry a nejasnosti, současné online prostředí vedle sebe buduje dva světy – sféru digitálního zapomnění a vedle ní sféru neustálé přítomnosti.

Mnohé internetové trendy a fenomény také postrádají jasné časové ukotvení, opakovaně se vynořují a tím vytvářejí onen magický dojem neustálé přítomnosti, ve které je tu vše stále s námi a příliš to nestárne. Nutno dodat, že se to stává i s lidmi, a obavy z nemožnosti zapomenout se často vztahují nikoliv k samotným vzpomínkám, ale k otravnému způsobu, jakým nás Facebook nutí do udržování dávno vyvanulých známostí.

Vedle této permanentní přítomnosti stojí ona propast digitálního zapomnění. Výše popsané potíže spojené s rozkladem platforem a nefukčními odkazy způsobují, že mnoho věcí prostě digitálně zaznamenáno vůbec není nebo časem zmizí. O moc lépe než sociální sítě na tom není ani domácí uchovávání na záložních discích nebo v cloudu, kde také informace podléhají rozkladu. To ještě ale neposkytuje plnou odpověď na otázku, proč je občas něco tak těžké dohledat.

Odpověď se dá najít na celkem nečekaném místě, v povídce The Truth of Fact, the Truth of Feeling z oceňované sbírky Exhalation od amerického sci-fi spisovatele Teda Chianga. Ten v ní popisuje celkem pravděpodobný scénář z blízké budoucnosti, kdy jsou lidé vybaveni „lifelogy“, přístroji, které pořizují nepřetržitý videozáznam jejich života. Překvapivě se pak ale nepouští do oblíbených varování před dystopickou sledovací totalitou.

V jeho vizi budoucnosti jsou totiž tato zařízení celkem nanic, protože v tak obrovském objemu dat se dá jen obtížně smysluplně vyhledávat a lidé to dělají jen ve výjimečných případech a velmi klopotně, přesně jako já v úvodu tohoto textu. Situaci radikálně změní až nástup nové umělé inteligence, která okamžité vyhledávání vzpomínek zvládne a otevře tím zcela nové možnosti a rizika.

Taková technologie je ale dnes stále záležitostí sci-fi, a tak se nacházíme spíše ve výchozí situaci z Chiangovy povídky. Černá internetová díra zapomnění je vytvořena především skutečností, že sociální sítě a internet obecně je sice skvělý špion, ale naprosto mizerný a zmatený archivář.

Facebook i další platformy z mnoha technologických i komerčních důvodů nepomáhají k přehlednému označování a třídění příspěvků, ani k tomu své uživatele nijak zvlášť nenavádí – veškeré automatické tagování lidí a míst je sice užitečné pro algoritmus sítě a její inzertní využití, ale pro samotné uživatele zdaleka takovou pomůckou není.

Chiang v této souvislosti podotýká, že máme dvě oblasti dlouhodobé paměti. Zjednodušeně řečeno jde o tzv. sémantickou paměť, která uchovává fakta a pojmy, a paměť epizodickou, která zaznamenává prožité události. V debatách o vlivu internetu na paměť se často řeší první zmiňovaná kategorie. Pak jsou samozřejmě namístě diskuze o tom, jak správně nastavovat vyhledávače a platformy, aby se z nich údaje neztrácely.

V případě osobních vzpomínek je to ale mnohem složitější problém, při jehož řešení je potřeba myslet i na specifické způsoby, kterými s osobními vzpomínkami nakládáme.


Jisté věci bychom pochopitelně nejradši zapomněli úplně, jiné si postupem let upravujeme, posouváme a malujeme na růžovo, a jen některé z nich si chceme uchovat v paměti přesně. Je to stejné dnes i v dobách předinternetových, ale přece jen je tu možná jeden podstatný rozdíl. Když už člověk chtěl dříve nějakou vzpomínku dokumentovat a zachovat, musel se doslova zvednout z gauče a něco pro to aktivně udělat – zapsat si to do deníku, natočit na video nebo vyfotit, vyvolat a archivovat fotku.

Nástup sociálních sítí a dalších digitálních platforem toto zaznamenávání v mnohém usnadnil, ale tím také vyvolal dojem, že se to všechno děje jaksi samo a automaticky. Když přece pravidelně přispívám na Instagram a sítě nás tak nějak sledují pořád, nemusím věnovat práci a pozornost popisování a přehlednému archivování.

Realita je ovšem taková, že to za nás žádná platforma neudělá, alespoň do doby, než se objeví nějaký geniální vynález, jaký popisuje Chiang.

Své vzpomínky si tak musíme (byť s pomocí užitečných digitálních nástrojů) archivovat zodpovědně sami.

Jinak se nám může stát, že tu s námi budou zdánlivě navždy a pak se nepozorovaně rozplynou v chaotickou změť střípků, které nějaký pochybný algoritmus před lety bůhvíproč považoval za důležité. Všechno bude navždy, dokud to najednou nebude vůbec.