Velmi zjednodušeně můžeme nahlížení na sídliště rozdělit do několika etap. První označuji za období konstruktivní kritiky. Sídliště byla kriticky hodnocena hned od počátku jejich výstavby, ale obvykle se upozorňovalo na partikulární nedostatky a obecně se tento typ bydlení a urbanismu považoval za správný a progresivní. Takový pohled vydržel v podstatě až do začátku osmdesátých let, kdy se v odborném diskursu začínají čím dál více prosazovat myšlenky postmoderny, dochází k problematizaci plánování shora, tematizuje se důležitost participace nebo vztahy mezi sídlištěm jako novým organismem a historickým městem. I v Československu kritika sídlišť v této době sílí, ale pořád tu panuje silný názor, že kolektivní bydlení je důležité a je třeba ho dál rozvíjet.
Začíná se to lámat ve druhé polovině dekády. Jedním z milníků byla výstava Urbanita 86, jež byla zaměřená právě na sídliště a odehrála se už v době, kdy se rozpadal konsenzus o socialismu jako takovém. Účastníci měli přijít s návrhy, jak sídliště vylepšit a „humanizovat“. Když se ale na Urbanitu 86 podíváme pozorně, je nemožné jednoznačně načrtnout hranici mezi použitím ironie jakožto nástroje kritiky státního socialismu a rozličnými náznaky neoliberálního cynismu. Na výstavě se objevila řada příspěvků, které ukazovaly sídliště a kolektivní bydlení jako něco, co je dokonce až proti lidské přirozenosti. Objevoval se názor, že sídliště údajně nerespektují „lidské měřítko“. Počátkem devadesátých let se tyto myšlenky stanou dominantními nejen mezi architekty a urbanisty – jejich nejznámějším příkladem je nesčetněkrát opakovaný citát Václava Havla o králíkárnách.
Od druhé poloviny osmdesátých let dochází k přechodu od fáze konstruktivní kritiky ke kritice destruktivní, která odmítá myšlenku sídliště obecně. V návaznosti na fenomén takzvané papírové, nerealizovatelné architektury se setkáváme s různými architektonicko-uměleckými návrhy nebo přímo fantaziemi o tom, jak sídliště vyhodit do povětří nebo jinak znehodnotit. Panelák se stal symbolem omezení architektonické kreativity. Toto období končí asi tak v polovině devadesátých let, kdy se ukončuje výstavba sídlišť a sídliště se vytrácejí z diskursu architektů i dalších odborníků na město. O to více se jimi ale zabývají ekonomové a inženýři, kteří razí jednak nevyhnutelnost privatizace bytového fondu a jednak téma zateplování. Situace se začíná měnit až tak kolem roku 2008, kdy – aspoň podle mé hypotézy – finanční krize a její důsledky narušily neoliberální hegemonii představ o městě a bydlení. Umožnilo to nahlédnout sídliště zase z nové perspektivy a od začátku desátých let pak přitažlivost tohoto tématu narůstá. Vznikají výstavy, katalogy či výzkumné projekty jako Husákovo 3+1, Bratislava: atlas sídlisk nebo Paneláci, které objevují sídliště jako kulturní fenomén, mluví o nich jako o kulturním dědictví a podobně.
Také iniciativy v Česku – například projekt Sídliště, jak dál? – se zabývají předzahrádkami. Často se na nich ovšem snaží dokázat, že veřejný prostor sídliště je pro lidi nesrozumitelný a že potřebuje rozčlenit do soukromých nebo polosoukromých celků. Přitom obyvatelé sídlišť s žádnou nesrozumitelností obvykle problém nemají…
Představa, že sídliště je místo, kde se lidé neorientují, má dlouhou tradici. V Československu se objevuje už ve výzkumu Jiřího Ševčíka o novém Mostu z roku 1978. Jeho autoři používali mentální mapy urbánního teoretika Kevina Lynche a různé fenomenologické teorie, aby sídliště ukázali jako prostor, který je neautentický, neumožňuje skutečný život a lidé se v něm neumějí pohybovat, což pak dávali do protikladu ke starému centru. Ale jejich hypotéza se potvrdila jen částečně a je absurdní, že stále přetrvává, aniž by pro ni existovaly nějaké důkazy. Souvisí to i s tím, jak se používá slovo orientace – nejde jen o to, kde je vpravo a vlevo, ale i o orientaci ve světě. A skrze tento fenomenologický nános heideggerovského diskursu o autenticitě se pak vytváří dojem, že sídliště neumožňuje lidem orientovat se v širším smyslu, že jim žádný smysl ani nedává.
urbanista Maroš Krivý
Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.
COOLna 
Napsat komentář