COOLna

Ve své knížce Jak svět skutečně funguje se zabýváte vnímáním rizika. Jak vysoké je pro nás riziko plynoucí z klimatické změny? Má „klimatický žal“ mladé generace racionální důvod?

Lidi neumí mnoho věcí a ze všeho nejméně vyhodnocovat riziko. Zeptejte se jich, jaké je riziko, že během příštích 20 let mladý člověk umře na klimatickou změnu, a jaké je riziko, že umře na drogy? V Americe dnes nejvíc mladých lidí zemře na předávkování fentanylem. Donedávna byly v USA nejčastější příčinou úmrtí mladých autonehody, dnes je pro ně celosvětově hlavním nebezpečím fentanyl. Přitom z Číny a Mexika do světa proudí tuny fentanylu a společnost to moc nevzrušuje. Zato se bojí, že když do roku 2040 stoupne globální teplota, každý umře.

Jenomže klimatická změna je přece také reálné riziko, ne?

Samozřejmě, o tom není pochyb. Projeví se za několik desítek let. Náš problém je, že nevíme dost, abychom mohli udělat tu správnou akci, která tomu zabrání. A pak je tu problém, že mluvíme o globální průměrné teplotě. Ale to je nesmysl. Průměr má smysl v biologii: víme, že průměrná výška mladých Čechů je vyšší než mladých lidí v Kambodži. To je regulérní údaj. Co řekne informace o průměrném výdělku na ostrově, kde žije tisíc lidí s příjmem 20 tisíc a jeden člověk, který má příjem miliardu? Průměrný nesmysl. A co znamená růst globální teploty o 1,5 stupně Celsia? Že někde bude tepleji o sedm stupňů a někde nebude žádná změna. Arktida se už oteplila o čtyři stupně, ale v té části Kanady, kde já žiju, se neoteplilo ani o tři čtvrtě stupně. Planeta je veliká, všechno je na ní nerovnoměrně rozmístěno.

Napsal jste, že zpravodajství o klimatické krizi je od počátku „plné špatně komunikovaných faktů, pochybných interpretací a hrozivých predikcí“, že má hysterický až apokalyptický ráz. Chcete říct, že tolik klimatologů, dalších vědců a politiků straší nereálnou chimérou?

Když řekne generální tajemník OSN, že svět skončí, pokud do roku 2030 nesnížíme emise a neudržíme oteplování pod hranicí 1,5 stupně, co si o tom myslet? (António Guterres loni komentoval Šestou hodnotící zprávu Mezivládního panelu pro změnu klimatu IPCC slovy: „Lidstvo se pohybuje na velmi tenkém ledě a ten rychle taje. Naše planeta se blíží klimatickým milníkům, které způsobí nezvratný klimatický chaos. Jsme na cestě do klimatického pekla.“ Ke „zneškodnění klimatické bomby“ má podle něj pomoci společný postup států, přičemž země OECD mají ukončit spalování uhlí do roku 2030.)

Samozřejmě, že svět neskončí kvůli klimatické změně. Může skončit kvůli Rusku, Číně nebo Americe. Klimatická změna nepostupuje tak, aby se tu za pár let všechno zhroutilo. Když někdo tvrdí, že svět kvůli oteplování skončí kolem roku 2030, jak to nazvat jinak než hysterií?

Politici i klimatičtí aktivisté se odvolávají na vědu. Chcete říct, že věda při zkoumání klimatické krize selhává?
Jsem z toho už unavený. Sleduju tuto problematiku skoro 50 let, psal jsem o klimatických změnách už v 70. letech, to nás bylo asi tak 10, kdo o tom psali. Klimatická změna není nic nového, víme o ní od 60. let 19. století. Švédský chemik Svante Arrhenius (1859–1927), jeden z prvních nositelů Nobelovy ceny (v roce 1903), udělal první přibližný výpočet oteplování zemského povrchu. Už tehdy řekl, že když zdvojnásobíme množství CO2 v atmosféře proti předindustriální době, naroste teplota zhruba o 4 °C, což potvrzují i moderní počítače.

Z vědeckého hlediska dávno víme, že když budeme mít více CO2 v atmosféře, bude vyšší teplota. Jenomže my nevíme přesně, o kolik, kde a jaký to bude mít dopad. Oteplení o 1,5 stupně v Arktidě není jako 1,5 stupně v tropickém pásmu. Je to navíc spojené s vodním cyklem, s cyklem dusíku atd.

Je snadné říct, že dojde ke zvýšení teploty. Ale nevíme, co bude za 60 let, jak bude svět vypadat. Svět je komplexní systém a v komplexním systému nikdy nemůžete spolehlivě říct, co udělá za 50 nebo 60 let. Víme jen, že teplota stoupne. Nevíme, jaké to bude mít následky, a nevíme, co lidi udělají.

Není správné snažit se oteplení zabránit?

Bohaté země mohou něco udělat. Chudé už méně. Každá bohatá země může slevit ze své spotřeby energie. Kdybychom konzumovali i o 30 nebo 40 procent méně energie než dnes, vlastně by se nic nestalo. Loni se Evropa bála, že bez ruského plynu padne, že Německo padne, že všichni umřou zimou. A co se stalo? Spotřebovalo se o nějakých 30 procent plynu méně, Evropa to zvládla a letos zase poletí spousta Čechů na dovolenou do Thajska.

Evropská unie kvůli riziku klimatické změny tlačí za cenu obrovských nákladů na rychlou dekarbonizaci. Snaží se o ni USA, i Čína staví ve velkém zelené elektrárny. Je to správné?
Čína? Čína spaluje, co může! Ale tady je základní nedorozumění. To, že instalujeme velké množství větrných turbín nebo fotovoltaiky, klimatické změně nezabrání. Klimatická změna odpovídá na jedinou věc – úbytek CO2 v atmosféře. Klimatická změna je globální problém, který nevyřešíme lokálně. Celá EU snížila objem emisí relativně i absolutně. Oproti roku 2000 má větší podíl zelených zdrojů a za posledních 20 let snížila emise ze zhruba čtyř miliard tun CO2 na tři miliardy.
Podobně Německo, největší evropská země. Před 20 lety mělo primární energii z 84 procent z fosilních paliv, dneska z nich má 78 nebo 77 procent a snížilo objem emisí i v absolutních číslech. Stejně tak USA.

Nemá to efekt?
Zatímco Evropa nebo USA dekarbonizují jak relativně, tak v absolutních číslech, celý svět dekarbonizuje pouze relativně. Před 20 lety pocházela primární energie ve světě z fosilních paliv z 87 procent, loni z asi 81 procent. Ale zároveň svět spotřebovává asi o 60 procent víc fosilní energie než před těmi 20 lety, protože celková spotřeba stoupá. Takže globálně žádná dekarbonizace neprobíhá. A klimatická změna reaguje jenom na absolutní množství CO2 v atmosféře, tak jak se mění každý den, rok po roce, posledních 250 let.
Evropa sice mluví o rychlé dekarbonizaci, ale všechno, co pro ni zatím udělala, nemá vůbec žádnou cenu, co se týče klimatu. Taky jestli dnes Čína instaluje nejvíc solárních a větrných zdrojů, nemá to žádnou cenu pro klima. Protože na celé zeměkouli se vypouští každý rok víc a víc karbonu, dnes o 60 procent víc než před 20 lety. Celková tonáž karbonu v atmosféře celosvětově stoupá, protože Čína, Indie, Saúdská Arábie, JAR, Brazílie spotřebují o 60 procent víc energie. Indie spotřebovává na osobu o čtvrtinu méně energie než Čína. Kdybychom předpokládali, že se Indie dostane jen na polovinu čínské spotřeby, přibude v atmosféře dalších pět miliard tun CO2. Kdybychom řekli, že Brazílie, Indonésie, Pákistán a Bangladéš udělají další polovinu Číny, máme tu dalších 10 miliard tun CO2. A tak dál.

Když chudé země budou chtít ekonomicky jen z poloviny dohonit Čínu, máme před sebou růst CO2 o dalších 20, 30, 40 procent na příštích 20 let. Žádná absolutní dekarbonizace! Množství CO2 v atmosféře bude stoupat rok po roce, pokud nezastavíte rozvoj těchto zemí a nenecháte je v bídě. To chce Evropská unie? Jak chce Evropa přesvědčit lidi v Indii a Brazílii, že jim bude stoupat životní úroveň jen pod větrnými turbínami?

Slyšela jsem teorie, že rozvojové země mohou přeskočit éru spalování uhlí a ropy a přejít rovnou k obnovitelným zdrojům. Tak, jako jsme my v bankovnictví přeskočili používání šeků, které se dlouho používaly v Americe, a přešli jsme rovnou k placení kartami.

To může říct jen někdo absolutně technicky nevzdělaný. Je to nesmysl. Co ty země potřebují? Především jídlo. Jak vyrobím jídlo? Evropa na hektar používá 10krát až 15krát víc hnojiva než Afrika. Hnojiva jsou různá, fosfor, draslík, ale nejdůležitější je dusík. Jak vyrobíme dusíkaté hnojivo? Nejdřív potřebujete amoniak, čpavek. Jak vyrobíme amoniak? Ze zemního plynu. Máme nějaký zelený amoniak? Nemáme.
Jak by Afrika, která potřebuje desetkrát víc hnojiv, mohla vyrábět zelený čpavek, kde by na to brala energii? A k tomu Afrika potřebuje silnice, železnice, vodu, řešit odpad. Na to všechno potřebuje beton, cement, ocel. Jak chcete vyrábět zelený cement a zelenou ocel po milionech tun?

Mluví se o tom, že v ocelárnách může nahradit dnes nezbytný koks v budoucnu vodík. Zelený vodík, vyráběný z přebytečné solární nebo větrné elektřiny.
Kdo dneska vyrábí zelený vodík, kdo z něj dělá ocel? Nikdo! Jak by to Afrika mohla najednou dělat a přeskočit fosilní éru, když to neumí ani Německo? Pošlete mi e-mail, až někdo spustí výrobu desítek milionů tun zelené oceli! Švédové tvrdí, že v tom budou první. Že do roku 2030 možná budou vyrábět 30 nebo 40 milionů tun oceli. OK? I kdyby se to povedlo, nic to nezvrátí.

Dnes se třetina oceli na světě vyrobí tavením šrotu v elektrické peci, na to můžeme použít i zelenou elektřinu ze solárů a větrníků. Dvě třetiny se dělají ze surového železa. Této oceli se vyrábí asi 1,2 miliardy tun. Jestli Švédové vyrobí do roku 2030 těch 40 milionů tun, co to v tom globálním množství znamená? Přitom Číňani, největší výrobci oceli na světě, nic takového neplánují. Potřebují víc a víc oceli, rychle a co nejlevněji.
Nebo si vemte elektromobily. Na celém světě jich loni bylo asi 27 milionů. Ale na světě je celkem 1,5 miliardy aut. Od 27 milionů k 1,5 miliardy elektromobilů se nedostaneme do roku 2030, ani 2040, ani 2050.

Evropská unie rozhodla, že po roce 2035 zakáže prodej aut se spalovacími motory. Taková data určují i některé mimoevropské země. Nemůže to přechod k elektromobilitě urychlit?

Samozřejmě, když stát rozhodne, dají se prosadit ohromné nesmysly. V Rusku za dob SSSR neměli lidi co jíst a měli 6000 raket. Vezměte si Norsko. Ideální země, má 100 procent elektřiny z hydroelektráren. Jsou jen čtyři taková místa na světě: Britská Kolumbie, Quebec, Manitoba a Norsko, tam všechno jede na vodní energii. A stala se zajímavá věc, lidi se rozhodli asi před 30 lety, že vodní energie není zelená. Přesto, že je to dodnes celosvětově největší výroba čisté elektřiny, Norové se rozhodli, že velké vodní elektrárny, velké přehrady, jsou ošklivé a nejsou dost zelené.
Norové jsou bohatí. Vydělali přes bilion dolarů z těžby nafty, z ropy a zemního plynu, to uložili do státního fondu a před dvěma lety řekli, že ten fond nebude vůbec investovat do fosilních paliv. Rozhodli se podporovat zelená auta. Před dvěma lety vyplatili víc na podporu elektromobilů než na podporu žen na mateřských dovolených. Chápete takové priority? Státy blázní.

Evropští politici doufají, že podporou elektromobilů sníží emise z fosilních paliv, což pomůže zlepšit život dětem těch dnešních matek.
Ale i kdyby dnes byla Evropa totálně zelená, neovlivní klimatickou změnu, dokud nebude celosvětové množství CO2 klesat rok po roce. A když se podíváte blíž na další země, je to někdy úplná fraška. Třeba Dánsko.

Proč Dánsko?
Dánsko je zelená země, příklad pro celý svět. V Dánsku je velká společnost Haldor Topsoe, býval to jeden z nejvyšších výrobců čpavku na světě. Jsou tam pořád, teď dělají katalyzátory. Dánsko už nevyrábí ani čpavek, ani ocel, ani žádné jiné kovy. Žádný cement, žádné plasty, nemontují auta. Je pěkné být zelený, když nic nedělám a všechno dovezu z Německa nebo z Číny. Oni jsou tak zelení, že mají 50 procent elektřiny z větru. A kdo je nejvyšším dovozcem elektřiny v celé Evropě?

Dánsko?
Ano, dováží 20 až 25 procent spotřeby. Musí, když vítr nefouká, musí importovat. A kdo má největší cenu elektřiny v celé Evropě? Dánsko. Kdyby Dánsko nemělo Norsko na severu a Německo na jihu, zašlo by na nedostatek elektřiny. Ale všichni nemohou být jako Dánsko, na světě musí být někdo, kdo vyrábí elektřinu, čpavek, ocel a plasty.

Má smysl dávat politické cíle na dosažení uhlíkové neutrality, k níž se chce Evropa dostat do roku 2050?
No pokud se přidá Indie, Čína, Saúdská Arábie…

Čína chce dosáhnout uhlíkové neutrality roku 2060.
Může říct jakékoliv datum. Do roku 2060 zbývá 40 let. Před 20 lety se Vladimir Putin ptal George Bushe, kdypak mu pošle to pozvání do NATO. A Rusové dovolili, aby Američané přelétávali bývalý SSSR a transportovali zboží do Uzbekistánu a Kyrgyzstánu. Takhle blízko si byly Amerika a Rusko před 20 lety. A kde jsme dneska? Předpověď na 40 let nemá žádnou váhu.

Co předpověď na několik let? Třeba závazek na konec spalování uhlí v západním Německu do roku 2030? Věříte mu?
To může být. Německu stálo už půl bilionu dolarů, aby dosáhli toho, čeho Amerika dosáhla zadarmo. Amerika relativně dekarbonizovala tak, že zavřela staré elektrárny na uhlí a místo toho vyrábí elektřinu plynovými turbínami. Snížila tak produkci CO2 asi o osm procent. Německo taky zhruba o tolik, ale za obrovské peníze, protože všude stavěli větrníky.
Když začala Energiewende, volali mi z New York Times, abych komentoval první největší německou sluneční elektrárnu nedaleko Norimberka. V Německu bývá i v létě zataženo a prší. Když postavíte solární elektrárnu v Arizoně, pracuje 35 procent roku. Na Sicílii 32 procent. Ale v Německu má solární elektrárna průměrný kapacitní faktor 11 procent, plných 89 procent roku nepracuje. To je ten slavný Germany Engineering?

Firma Siemens někdy v roce 2008 publikovala interní zprávu, která se později dostala na veřejnost. Vypočítali v ní, že kdyby se německá solární kapacita postavila v Itálii a propojila vysokonapěťovým vedením s Německem, hodně by se ušetřilo. Amerika staví solární elektrárny v Arizoně, v Kalifornii, v Mexiku. Evropa by je měla stavět v jižním Portugalsku, jižním Španělsku a v jižní Itálii. Ne u Berlína.

Část Evropy včetně Česka chce dekarbonizaci řešit jádrem. Z vašich knih vím, že jste k jádru skeptický. Proč?
Nejsem skeptický, jen popisuju situaci. Jaderná energie je mrtvá a nevidí to jen ten, kdo nechce. Jak může být jaderná energie v Evropské unii k něčemu, když nejmocnější evropský stát je proti ní fanaticky, ideologicky zaměřený? Zkuste stavět reaktory v Itálii. Nebo v Rakousku, to skončíte před soudem.

Ale další velká evropská ekonomika, Francie, s nimi počítá.

Kdy Francie postavila naposledy jadernou elektrárnu? Dokončují nový blok ve Flamanville, ale ten se stavějí už asi 20 let (od roku 2007). A pořád je nedokončený. Znáte finské Olkiluoto? Dokončili ho letos po 17 letech. Kdopak dnes staví v Evropě nové reakory?

Česko je chce stavět. Polsko, Francie…
Když jsem byl naposled v Čechách před 10 lety, byla tu konference, kde Američani a Rusové nabízeli své reaktory pro Temelín. A já jsem tehdy říkal: „Pánové, to nepostavíte ani vy, ani vy.“ (O rok později ČEZ tendr na dostavbu Temelína zrušil, protože stát se odmítl podílet na financování.)
Já mívám v těch věcech pravdu, protože vidím jasná čísla. Nemám žádnou ideologii, nejsem nikomu zavázaný. Je snadné vidět svět, když člověk vidí fakta. Většina lidí nechce slyšet fakta. Takže si zapište: Žádná jaderná energie tu nebude.

Nestanou se zlomem v jaderné energetice malé modulární reaktory? V Evropě si od nich hodně slibuje Polsko, počítá s nimi Česká republika. I u vás v Kanadě už úřad pro jadernou bezpečnost posuzuje jeden z prvních takových projektů od GE Hitachi.
Projekty jsou jedna věc. Byly tu projekty na budování socialismu a na komunismus. Nebo na osídlení Měsíce. Ale o jaderných elektrárnách se jenom mluví, mluví, mluví.

Jádro by ale i podle Mezinárodní energetické agentury mohlo řešit dekarbonizaci. Jaderná energie je čistá, bezemisní. Některé státy ji odmítají, ale třeba v Česku je široce přijímána a na její potřebě se shodují politici různých stran i většina odborníků.
Jak může jádro pomoci dekarbonizaci, když trvá 20 let, než ho postavíte. Jediné, co o jádru dnes najisto víme, je, že jsme v minulosti nepostavili žádnou jadernou elektrárnu včas a za plánované peníze.

Když nevěříte na jádro, jak se díváte na obnovitelné zdroje?

To je něco jiného. Není špatné mít soláry. Fotovoltaický panel je tichý, nemá žádné pohyblivé součástky, můžu ho schovat v poušti, někde v Arizoně. Je to vynikající vynález, když se dobře postaví, dobře umístí, dobře napojí. Jsem na 100 procent pro, ale myslet si, že během 10 let nahradím celou světovou energetiku obnovitelnými zdroji, je naivní.
To není otázka kvality té technologie. Je taky dobře, že se dnes v Evropě větrné parky staví na moři a nepokračuje se v katastrofálním ničení krajiny. Jen si lidé neuvědomují, že tyto zdroje dlouho nevydrží, že mají životnost jen asi 20 let.
Klasické tepelné elektrárny postavené v 50. nebo 60. letech pracovaly půl století i víc. Obnovitelné zdroje nejsou na půl století, zdaleka ne. A problém je, že ceny těchto technologií jsou špatně nastavené. Jsou nesmyslné.

Není to tak, že je výroba ze solárů a větrníků levná?
Do nákladů na větrné turbíny na okraji Severního moře musíme započítat i cenu vysokonapěťového propojení do vnitrozemí. Stavba těchto sítí například v Německu je o desítky let opožděná. Větrné turbíny se dají stavět rychle, ale německý průmysl není v Meklenbursku, elektřina se musí dostat do Stuttgartu a do Mnichova. To už tak snadné a rychlé není, náklady jsou hned třikrát vyšší.

Vyřešíme v dohledné době ukládání elektřiny?
Až to bude, pošlete mi e-mail. Nejlepší způsob ukládání elektřiny je dnes stejný, jako v roce 1895. Voda, jedna nádrž dole, nad ní strmá hora, druhá nádrž nahoře. Dnes představují 95 procent světového ukládání elektřiny přečerpávací elektrárny. Energetická intenzita baterií při tempu, jak se dnes vyvíjejí, by se vyrovnala energické intenzitě fosilních paliv asi tak roku 2300.

Vodík to nezmění? Můžeme ho vyrábět z přebytečné elektřiny z obnovitelných zdrojů a z vodíku pak vyrábět energii. Podle politiků je v tom obrovský potenciál.

Pro elektrolýzu nejdříve musíte tu elektřinu vyrobit. Pak musíte z vodíku vyrobit zpátky elektřinu. A při tom procesu máte energetickou ztrátu –⁠ ztrátu –⁠ ztrátu.

Takže bychom na výrobu zeleného vodíku potřebovali obrovské množství elektřiny?
Je tu idea, že vyrobíme elektřinu z větru v Severním moři, povedeme ji podvodním vysokonapěťovým kabelem a pak nad zemí třeba do Ludwigshavenu, kde sídlí německá chemička BASF. A tam budeme vyrábět vodík a čerpat ho tady do aut? To nedává smysl. Pro člověka, který zná fakta, to jsou chiméry. Pokročilé reaktory, vodík… co tam ještě máme? Aha, zelený amoniak.
Můžu mít auto na benzin –⁠ ale s tím nemůžu jezdit, protože jinak přijde konec světa. Tak můžu mít auto na elektřinu, auto na zelený amoniak, auto na vodík nebo na e-fuels (syntetická paliva, pozn. red.). To budu vyvíjet čtyři různé systémy najednou? Opravdu? Kdo bude platit za čtyři různé infrastruktury, nabíječky, potrubí… Nechme toho.

Říkáte, že klimatickou změnu zbrzdí jen snižování CO2 v atmosféře, což by si vyžádalo zastavení ekonomického růstu a spotřeby. Není to cesta, kterou se lidstvo stejně bude muset vydat?
Evropská unie v průměru spotřebuje asi 135 gigajoulů primární energie na osobu na rok. Subsaharská Afrika pět až deset gigajoulů. Když lidi v Africe necháte na této úrovni, budou putovat do Evropy ještě víc než dnes. Představa, že jejich ekonomický růst může stát na obnovitelných zdrojích, je však nereálná. Potřebují čistou vodu, čističky, potrubí, tedy ocel, cement, hliník. To se nedá zajistit jen z větrné nebo solární elektřiny. A i kdyby, kdo jim to obrovské množství obnovitelných zdrojů postaví? A kdo jim vypěstuje potraviny, kdo jim dá zelený čpavek k výrobě hnojiv?

Zásoby fosilních paliv ale nejsou nekonečné. Jednou budeme muset jejich náhradu stejně vyřešit, ne?
Ropy máme na stovky let. Těžíme jí víc než kdykoliv v historii, ale pořád objevujeme nová ložiska. Taková Guayana může být za 20 let druhou Saúdskou Arábií. Ve Středozemním moři jsou velké zásoby zemního plynu. Jen Izrael ho může během deseti let těžit čtvrtinu, co dnes těží Katar. Libanon, Kypr, Izrael, Turecko se mohou stát velkými těžaři. Mosambik před pár měsíci otevřel obrovskou LNG stanici.

Houston, to je dnes globální hlavní město ropy, USA jsou dnes jejím největším producentem na světě. USA, ne Saúdská Arábie, ne Rusko. A to před 15 lety byla Amerika největší dovozce ropy.
V Kanadě v Albertě máme víc ropy než Saúdská Arábie. Objevuje se víc nových ložisek, než kolik globálně stíháme těžit. Tolik k vyčerpávání zdrojů. Ropu a zemní plyn přestaneme těžit, protože to buď bude nehospodárné, nebo klimaticky neúnosné. Nedostatek zdrojů nehrozí.

Jak tedy reagovat na hrozbu klimatické změny?
Řekněme si, jak na ni kdo reaguje. Největší aktér v emisích je Čína, sama slibuje uhlíkovou neutralitu v roce 2060, ale to není žádná reakce – to je příliš daleko. Zato Čína poskytuje všemožně půjčky na stavby uhelných elektráren, třeba v Pákistánu. Takže Čína nereaguje vůbec.
Číslo dvě je Amerika, největší výrobce zemního plynu a ropy na světě. Sice reaguje, ale ne tak silně jako číslo tři – Evropská unie. Číslo čtyři je Rusko, pak máme Indii a pak Saúdskou Arábii.
A teď mi řekněte, kdy přijde pohádkový svět, kdy Rusko, Čína, Indie, Saúdská Arábie, EU a USA budou táhnout za jeden provaz? Až se to stane, pošlete mi e-mail.

Můj syn by vám řekl, že tváří v tvář klimatické krizi musí někdo začít, někdo musí ukazovat cestu.
Ohó, Evropa začala, i Spojené státy snížily objem emisí. Ale celý svět nedekarbonizoval ani o milimetr. A to je ono. Emise jsou globální problém, který se nedá řešit lokálně.

Jsou globální problémy, u kterých to má smysl. Půdní eroze je taky globální problém, dochází k ní všude, kde se orá. Ale půdu můžeme obhospodařovat chytře. V Oklahomě nebo v Nebrasce to stát hlídá. Farmáři nedostanou podporu, když nenechají do určité výše strniště nebo na zimu nezasejí vojtěšku a tak dál. Eroze je tam samozřejmě vyšší, než kdyby tam rostly jen přírodní traviny. Ale je vyšší třeba jen o pět procent. Kdežto v Indii nebo v Africe je třicetkrát větší než původně.
Půdní eroze je globální problém, ale má lokální řešení. V Americe nebo v Kanadě je prakticky vyřešený. S dekarbonizací to tak není. Můžete dekarbonizovat Evropu, ale pokud nebude dekarbonizovaná Čína a Indie, globální teplota bude stoupat.

Jak si poradit s tím, že vidíme problém, známe řešení, ale neumíme k němu dojít?
Pokud nezačne těch 37 miliard tun CO2 vypouštěných globálně do ovzduší rok po roce klesat, nedá se to řešit. Uvědomte si, že 94,5 procenta světové populace žije mimo Evropu. Evropa není svět. Svět chce mít víc jídla, čistou vodu, lepší hygienu. Toho všeho dosáhla Evropa pomocí fosilních paliv. A pokud toto lidem z rozvojových zemí neumožníme, přijdou sem.
Jsou problémy, které nemají řešení. Máme obrovské úspěchy v léčbě rakoviny. Rakovina hrtanu, dětská leukémie nebo nádory prsu bývají dnes léčitelné. Ale jsou typy nádorů, v jejichž léčení jsme neudělali za posledních 50 let prakticky žádný pokrok. Lidé to neradi slyší.

Máme tedy pasivně přijmout riziko klimatické změny, o které tušíme, že může na části zeměkoule zničit život – jen nevíme kde, kdy a v jaké míře?
Nejvíc, co můžeme udělat, je to, co lidé nechtějí pochopit. Omezit plýtvání energií. Kdyby lidem opravdu záleželo na tom, co udělat, tak by nelétali z Evropy na dovolenou do Thajska. Letecká doprava je aktivita nejvíc náročná na spotřebu uhlíku. Zároveň je nejtěžší ji dekarbonizovat.

A co je nejrychleji stoupající aktivitou v dnešním světě? Dálkové lety. Když vystoupím v Bruselu na letišti, první co vidím, jsou odlety do Cancúnu. Proč musí tolik lidí z Bruselu létat do Mexika? Aby tam leželi na pláži, která je stejná jako pláž ve Španělsku, kde by byli z Bruselu za hodinu? A ono se tam létá čím dál víc.

Co kdyby politici zakázali mezikontinentální masové cestování na dovolenou, jako zakazují spalovací auta? Mělo by to smysl?
Ano a ne. Když dáte dohromady všechno, co souvisí s cestováním – auta, lodě, letadla, hotely, restaurace, služby, celý turismus –⁠ to je dnes největší průmysl na světě. Když cestování zakážete, máte ztrátu desítek milionů pracovních míst. My už jsme skoro zničili zaměstnání v průmyslu, tam práci nahradily stroje nebo Číňani. Teď zničíme zaměstnání ve službách? Služby pohání právě turismus. Co budou lidé dělat? Všichni budou dostávat podpory od státu?
Všechno souvisí se vším. To máte jako s těmi elektromobily.

Jak to myslíte?
Zakázat spalovací auta a tlačit elektromobily znamená vytvářet katastrofální závislost na komunistické Číně. Na elektromobilitu potřebujete třeba měď, ale 60 procent světové dodávky mědi zajišťuje Čína. Největším výrobcem je sice Chile, ale koncentrát se odváží ke zpracování do Číny na lodích, poháněných největšími dieselmotory na světě.
Před 50 lety byla v chilské rudě obsažena asi tři procenta mědi, ale kvalita rudy klesá, dnes je v ní jen asi 0,7 procenta mědi. Kolik rudy musíme obrátit, abychom dostali tunu mědi? A čím jsou poháněna rypadla, která tu rudu těží? Solárním pohonem asi ne.
Jenomže normální auto má v sobě asi 15 až 20 kilogramů mědi. Elektrické auto 85 až 100 kg. Znásobte si, kolik mědi bude potřeba, kdyby elektroauta měla nahradit 1,5 miliardy aut, která na světě jezdí. To je cena zelenosti, k níž směřujeme. Nedává to smysl.

Jak se díváte na sociální hnutí zvané Nerůst, anglicky Degrowth? Jeho vyznavači usilují o „osvobození“ společnosti od závislosti růstu, pohánět by nás měla snaha o životní pohodu v rámci planetárních limitů, ne rostoucí spotřeba.

Pošlete mi e-mail, až se to rozšíří… Kolik lidí se dneska chce přestěhovat někam na salaš, aby tam chovali ovce a jedli brynzu? Skoro všichni chtějí létat do Thajska. Nejsou k dispozici žádná data, která by k nerůstu ukazovala trend.

Je pravda, že třeba v USA má dnes auto méně mladých lidí než dřív. Ale je to tím, že je všechno dražší. Dřív bylo normální si ve 24 letech koupit dům, dnes je to těžké, takže mladí častěji bydlí s rodiči. Mají méně aut proto, že jim okolnosti nedovolí si to auto koupit. Na druhou stranu luxusní zboží se pořád dobře prodává a nejbohatší člověk na světě je Bernard Arnault (CEO skupiny LVMH, pod niž patří luxusní značky jako Louis Vuitton, Moet & Chardon nebo Henessy).

Někteří mladí lidé dnes nechtějí mít děti, aby planetu ještě víc nezatěžovali. Má smysl takto uvažovat?
Jistě, máme výpočty, jaká je uhlíková stopa lidského života, kolik na něj připadá tun oceli a hliníku. Ve světě, kde je osm miliard lidí, ale celkový trend nevyřeší pár jedinců, kteří se rozhodnou nemít dítě. Růst emisí nezastavíme. Nezastavila ho ani pandemie covidu. A i kdybychom dnes globálně emise stabilizovali nebo dosáhli malého poklesu, nemusí to nic znamenat. Efekt by mělo jen pravidelné snižování o 10 nebo 15 procent ročně, jinak se to v atmosféře neprojeví.

Tak jak žít s hrozbou klimatické změny?
Žijte nejlépe, jak umíte. S vědomím, že život je nevypočitatelný a nedá se plánovat. Že nikdy nevíte, co vás potká. Tak jako nevíte, jestli nedostanete rakovinu, kterou nejde vyléčit.
Ale víte co? Ono je úplně jedno, co říkám a píšu. Já jsem starý, plešatý člověk, nějaký blbý realista z Kanady. Ptejte se Grety Thunbergové. Nebo Ursuly von der Leyenové, to je vůdce Evropy.

Václav Smil, emeritní profesor University of Manitoba

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.