COOLna

Praha 1, ulice Michalská, 16. října 1941. Vladimír Justic vstoupil do obchodu. Pobyl v něm dvě minuty a byl vykázán, následně zatčen. Na nákup totiž vyrazil mimo dobu vyhrazenou pro Židy. A navíc si prý zakrýval židovskou hvězdu. Odpykal si čtrnáctidenní vězení. O čtyři měsíce později byl zařazen do transportu směr Terezín. Z něho pokračoval do koncentračního tábora Raasik v Estonsku. Nepřežil.

Červenec 1941, ulice Na Pernštýně. Hanuš Landsberg dostal chuť na sladké a zašel do cukrárny. Omyl, který ho stál buď pětitisícovou pokutu nebo dva týdny vězení. Židé do cukráren nesměli vůbec vstoupit. Stejně tak do městských parků, zahrad či na hřiště. I Landsberga, kreslíře, který v lednu 1939 přestoupil na římskokatolickou víru, čekal v únoru 1942 Terezín. A z něj byl pak za měsíc odvezen v transportu do Izbiky, kterou historikové označují za „čekárnu“ na Belzec. Nepřežil.

Stejně jako tisíce dalších, jejichž příběhy odhaluje unikátní webová aplikace MemoGIS Praha, zprovozněná u příležitosti Mezinárodního dne památky obětí holokaustu. Na interaktivní mapě Prahy je možné najít, kde za druhé světové války bydleli židovští obyvatelé metropole před tím, než byli deportováni. Mapuje místa, která nesměli za okupace navštěvovat, informuje o tom, kdo a kde byl za porušení protižidovských zákazů a nařízení zadržen, na jaké adrese židovští spoluobčané bydleli a nikdy se pak do svých bytů nevrátili.

Název aplikace vznikl spojením slova memory (anglicky paměť) a zkratky GIS (geografický informační systém). Vytvořil ji Masarykův ústav a Archiv AV ČR ve spolupráci s Institutem Terezínské iniciativy a Multikulturním centrem Praha.

Aplikace, kterou je možné používat z mobilních zařízení přímo na místě nebo z domácího či školního počítače, poskytuje pohled na mikrohistorii vylučování Židů ze společnosti, omezování jejich každodenního prostoru a interakci s dalšími obyvateli okupovaného města. Trvalo zhruba tři a půl roku, než její tvůrci dali dokumenty a data dohromady.

„Na mapu Prahy aplikace promítá informace o více než třiceti tisících obětech holokaustu, místech pronásledování a případech porušování protižidovských nařízení. Velké soubory dat, včetně fotografií obětí a rozsáhlého souboru digitalizovaných dokumentů, shromážděné pro výzkum, připomínku a vzdělávání, lze tak číst skrze prostor,“ řekl Michal Frankl z Oddělení moderních sociálních a kulturních dějin Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd ČR.

Zuzana Schreiberová, výkonná ředitelka spolku Multikulturní centrum Praha, které aplikaci s uživateli přímo ve městě testovalo a vytvářelo pro ni vzdělávací programy, uvítala především spojení s prostorem. „Sama jsem si to uvědomila, když jsem s pomocí aplikace prošla svou každodenní cestu do práce a našla čtyřicet tři případů perzekuce a segregace židovských obyvatel,“ uvedla.

Aplikace by se mohla stát i výbornou pomůckou při výuce dějepisu. „Věříme, že učitelům a studentům aplikace umožní klást nové otázky o holokaustu a rasové segregaci a turistům poskytne jinou zkušenost při objevování metropole s bohatou multietnickou historií,“ dodala Eliška Ševčíková Waageová z Institutu Terezínské iniciativy.

Ačkoli česká veřejnost dle průzkumů vykazuje poměrně dobré povědomí o holokaustu, zhruba tři čtvrtiny Čechů si myslí, že by se mělo o obětech nacistického řádění víc mluvit.

Obecně užívané číslo kolem šesti milionů zavražděných Židů uvedlo devět procent lidí, 16 procent si myslí, že to bylo méně, a zhruba pětina soudí, že obětí bylo více.

Snad nejcennější učebnicí historie je však stále osobní příběh, který děti slyší od přeživších. Jednou z těch, která se o svůj život dělí, je i paní Michaela Vidláková, pražská rodačka, která si prošla jako dítě Terezínem.

„Začala jsem život kolem sebe vnímat tak kolem čtvrtého roku, tedy zhruba v roce 1940. České děti, které si se mnou hrály, si najednou se mnou hrát přestaly. Naštěstí po mě nepokřikovaly, ale chovaly se, jako že mě nevidí,“ řekla kdysi. „Vystěhovali nás z moderního bytu do starého studeného zanedbaného bytu na Žižkově, kde jsme bydleli s cizími lidmi dohromady, byla tam hrozná zima. A samozřejmě jsme museli začít nosit hvězdu, já nesměla do parku, nesměla jsem na houpačky, na kolotoč,“ zavzpomínala. Na Letné ale prý jezdil takový stařík s malým poníkem a s vozíčkem, za peníze povozil děti. Ji nesměl. „Ale jednou mě ,načerno‘ svezl. Takový starý shrbený dědoušek a tak statečný! To je velká dětská vzpomínka. Také si vzpomínám na dlouhé fronty v obchodech s babičkou, často na nás ani nepřišla řada, mohli jsme nakupovat jen mezi třetí a pátou odpoledne. Pamatuji si, že díky stání ve frontách jsem se z dlouhé chvíle naučila číst,“ zakončila paní Míša.

Její příběh skončil relativně šťastně, válka ji nechala rodiče, byť život se poté ubíral jiným směrem, než si vysnili. Jiní takovou kliku neměli. Během nacistické okupace za druhé světové války bylo vyvražděno více než 80 tisíc českých, moravských a slezských Židů.

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.