COOLna

V době kamenné člověk trpěl spíš nadměrným obrušováním zubů. Věku, kdy by u něj mohly nastat problémy se zuby, se většinou nedožil. Pokud ho ale přesto bolesti zubů postihly, zkoušel mu pomoci kmenový medicinman primitivní pazourkovou vrtačkou, kterou roztáčel malým lukem. Dokazují to lidské čelisti z pákistánského Méhrgarhu staré asi 9000 let.

„Pokus pravěkého člověka o zásah pazourkovou vrtačkou asi nelze považovat za zrození stomatologie,“ vysvětluje docent Otakar Brázda ze Stomatologické kliniky 1. LF UK a VFN v Praze. „Ale i pravěcí lidé se pokoušeli o jakési primitivní léčení, stomatologií rozumíme péči nejen o zuby, ale o všechny orgány dutiny ústní. Řecké slovo stoma znamená ústa.“

Rozvinuté starověké civilizace – Egypťané, Řekové či Římané – podle jeho slov dbali o ústní hygienu a tělesnou čistotu. Zuby se čistily například roztřepením okraje větviček nebo jinými jednoduchými prostředky. To se týkalo vyšších sociálních vrstev. V nižších ústní hygiena vysokou úroveň neměla.

Vznik zubního kazu byl podle docenta Brázdy po staletí vysvětlován různými kuriózními teoriemi, včetně představy o rozpadu zubů způsobovaném zubním červem, který je užírá uhnízděn uvnitř zubu a tkáně. „Tato představa byla zvláště rozšířená v Číně,“ vypráví Otakar Brázda.

„Vysvětlení vzniku zubního kazu na vědeckém experimentálním podkladu je zásluhou amerického vědce Willoughbyho D. Millera,“ pokračuje lékař. „Pracoval a studoval dlouhá léta mikrobiologii na Kochově ústavu v Berlíně.“ (Žil v letech 1853 až 1907.) Miller v 80. letech 19. století prokázal, že vznik zubního kazu je spojen s činností mikroorganismů běžně žijících v našich ústech.

„Tyto mikroby jsou schopné zkvašovat zbytky potravin, zejména cukru. Vzniká kyselina mléčná, která odvápňuje sklovinu i zubovinu,“ objasňuje lékař a historik stomatologie Otakar Brázda. „V šedesátých letech minulého století bylo prokázáno, že kaz způsobující mikroby jsou ze skupiny streptokoků.“

Vyplňování kazivých dutin různými materiály se objevovalo už ve starověku. Používalo se plátkové zlato, které bylo upravováno postupným vkládáním tenkých zlatých fólií. Jejich vrstvením a stlačováním byla postupně vytvářena kompaktní zlatá výplň.

„Zuby byly jinak vyplňovány různými plastickými materiály, směsí různých olejů a prášků, fóliemi z cínu či stříbra, nebo olovem. Název olova v latině zní plumbum, od toho je odvozen výraz plombování zubů,“ říká docent Brázda.

Staří Etruskové zase dokázali vyrobit zubní náhrady, a to už na konci 8. století př. n. l. Šlo o zákroky spíše kosmetického charakteru. Protézy vsazovali do předních, viditelných částí chrupu. Byly užívány vytržené zuby lidské, zvířecí, nebo zuby vyřezávané ze slonoviny. Aplikování takových protéz převzali od Etrusků Římané. Primitivní zubní náhrada byla nalezena i na lebce Rudolfa II.

„Snímací zubní protézy, ať už z porcelánu, nebo vyřezávané ze slonoviny, měly převážně estetický význam, žvýkací funkci příliš neplnily, neboť v ústech špatně držely,“ líčí Otakar Brázda. Měly důvtipnou konstrukci.

„Jejich retence v ústech byla v 19. století řešena tak, že horní i dolní protézy byly spojeny pružným drátěným spirálovitým perem, které protézy od sebe oddalovalo, a přitlačovalo je k čelisti,“ popisuje lékař. Například přísný a strohý výraz obličeje George Washingtona na portrétech způsobovaly podle Otakara Brázdy státníkovy sevřené rty, které zadržovaly v jeho ústech protézy.

Ve středověku byla stomatologie jen okrajovou záležitostí, která se omezila na trhání zubů. Tomu se věnovali potulní léčitelé, mastičkáři, holiči, kováři zámečníci či mniši v klášterech. Lékaři se o stomatologii zajímali jen okrajově.

V roce 1427 se stal profesorem na katedře lékařství Padovské univerzity Giovanni d’Arcoli (1412–1484), známý jako Johannes Arculanus. Místo trhání zubů doporučoval užít zlato při jejich ošetření. Nahradil také dřívější vypalování nemocného místa žhavým železem aplikací malého vrtáku, kterým část zubu postiženou kazem vyvrtal, a pak vyplnil zlatou vložkou.

Jeho pokrokový způsob léčení zubního kazu však nenašel v tehdejší medicíně uplatnění, a tak i v následujících stoletích bylo nejčastějším výkonem vytržení zubu. K tomu bylo vyvinuto rozsáhlé instrumentárium s kuriózními názvy, např. pelikán – chapadlo kleští připomínající zobák ptáka. Se zubním lékařstvím jsou podle Otakara Brázdy spojeny i počátky anestezie. Převrat způsobil vynález injekčních lokálních anestetik.