COOLna

Překvapilo mě, že jste pro naše setkání vybral cukrárnu na pražském Smíchově. Proč nejdeme někam do přírody mezi horniny?
Nebojte, městská, hřbitovní nebo kostelní geologie jsou ohromně zajímavé. Dělám exkurze třeba na smíchovském nádraží, kudy denně projíždějí tisíce lidí do práce, do školy, ale netuší, že všude kolem nich jsou zkameněliny.

To máme za rohem. Půjdete mi ukázat nějakou fosilii trilobita?
Klidně seďte. Když odsunete ten talířek na stole před vámi, jednoho máte přímo před sebou: 155 milionů let starého hlavonožce.

To je skutečné?
Ano. Před mnoha lety jsem tady seděl na kávě a na kamenné desce kávového stolku našel tuhle zkamenělinu z období jury – druhohor. Je to živočich, který měl chapadla a vypadal jako dnešní chobotnice, oliheň nebo sépie, jen měl vnější pevnou schránku a tu teď vidíte zkamenělou. Obešel jsem tu i další stoly, na každé desce našel zkameněliny a začal si to fotit.

To z vás musel mít personál radost?
Ano, přišla paní z obsluhy a ptala se, proč si to tady fotím, a že pokud jsem z hygieny, mám jim to dát vědět, a ne kontrolovat špínu na stole.

Co jste jí na to řekl?
Odpověděl jsem, že určitě nekontroluji čistotu. A jestli vědí, že tady mají na stolech desky staré 155 milionů let. Paní na mě udiveně koukala, od té doby jsme kamarádi. Dnes sem vodím lidi na exkurze. Často tu „nakazíme“ i další hosty. Když vidí, co si na stolech ukazujeme, odsouvají talířky a zkoumají, co pod nimi mají. Nedávno tu prý měli hosta, který si přišel stěžovat, že nemá umytý stůl, že jsou na něm skvrny od kávy. Paní hosta usadila s tím, že to nejsou fleky, ale zkameněliny.

Jak se to stane, že na jednom stolku vidíme tolik zkamenělých živočichů?
Tohle je kámen z Německa, z oblasti Treuchtlingen, kde se těží na obklady. Jsou v něm tisíce zkamenělin. Je to vápenec, hornina, která vznikla tak, že se na sebe za miliony let usadily tisíce schránek živočichů. Když se podíváte pozorně, tak i ty různé rádoby flíčky, obrysy, to jsou průřezy živočišných křemičitých hub, trochu podobné korálům. Ale jsou tu i mušle a další. Někdo v tom vidí fleky, ale je to věda.

Vy jste tomu propadl už jako pětiletý chlapec. Co bylo spouštěčem?
Vyrůstal jsem v Radotíně, v místě, které je s geologií silně protknuto. Jednou jsme byli se školkou na procházce, šli jsme podél potoka kolem tzv. Sudů. To jsou sudovité skalní útvary. A já jsem si tam na zemi ve skále všiml zvláštních čárek. Přišel jsem domů a pověděl o nich tátovi. A on na to: „To byl trilobit, ty tady máme všude.“

Pokud vím, váš tatínek je známý kytarista Štěpán Rak. On se zajímá o geologii?
Ne, ale v Radotíně to znali všichni. Malí kluci chodili sbírat zkameněliny běžně.

Když jste tehdy něco našel a chtěl vědět, co to je, byl to asi o dost náročnější úkol než dnes, kdy je všechno na internetu.
S nálezy jsem chodil do muzea. S kamínkem v ruce jsem putoval od vitrínky k vitrínce a koukal na to, čemu je můj kámen podobný. Teď je všechno zrychlené a najdete si to online. Existují nejrůznější internetové skupiny, kam něco pošlete, vyfotíte a hned vám přijde reakce, co to je.

Takže jste si tu cestu za objevy musel ujít zcela sám?
Když mi bylo deset let, viděl jsem v televizi pořad Magion, ve kterém moderátor Jan Rosák informoval o tom, že v Národním muzeu bude den otevřených dveří a že tam můžou přijít děti se svými šutry. Vzal jsem svých deset kamenů a vyrazil. Poznal jsem tam Rudolfa Prokopa, významného českého paleontologa, geologa, který měl hezký přístup k dětem a vůbec k mladé generaci. Ty hodiny prochozené po muzeu, to pro mě byla největší škola.

Musíte mít doma obrovské hromady šutrů. Kam to všechno dáváte?
Už toho tolik nemám. Když jsem pracoval jako kurátor v muzeu v Berouně, značnou část sbírky jsem tam věnoval. Asi deset tisíc zkamenělin. Něco také mají v Národním muzeu a část v České geologické službě.

Kde všude hledáte trilobity?
Třeba i mezi hroby. Když jdete na starý hřbitov, najdete tam náhrobky z okolních kamenů, nejčastěji z původních českých materiálů – hlavně vápence – třeba hřbitovy v okolí Karlštejna, Radotína, Mořinky jsou skvělé. Náhrobní kameny tam jsou přes sto let a já na nich nacházím nádherné zkameněliny. Nebo ve Slivenci je hrob rodiny Žežulků. Pan Žežulka byl majitel lomu na červený slivenecký vápenec. S ženou a dcerou jsou pochováni v krásném hrobě, na jehož náhrobním kameni je basreliéf s modlící se ženou. Její ruce jsou sepjaté k nebi. Na jedné z nich má místo prstu zkamenělého hlavonožce, který svým tvarem zcela přirozeně napodobuje siluetu prstu.

To jste objevil sám, nebo jste si o tom někde přečetl?
Sám. Prostě chodím mezi náhrobky a hledám. Všude je toho spousta.

Pořádáte populární geologické vycházky. Kam ještě berete lidi kromě hřbitovů?
Do města i do přírody. Hodně se dá vidět třeba kolem Budňanské skály na Karlštejně, v Loděnici nedaleko vápenky, kde se natáčel Menzelův oscarový film Ostře sledované vlaky, či ve Svatém Janu pod Skalou. Kousek od Koněpruských jeskyň je zkamenělin z dob tropického moře tolik, že to nepůjde vysbírat nikdy. Hodně provázím po Praze okolo Smíchovského nádraží a Anděla – tam je dům, který usiluje o zápis mezi památky UNESCO. Na první pohled vypadá obyčejně, ale je to jediný dům v Praze obložený černými deskami z vyleštěného vápence, ve kterém jsou hlavonožci dlouzí jak lidská ruka – tisíce schránek predátorů prvohorních moří, jejichž potomci se prohánějí oceány. Baví mě lidi učit, přivádím je na pravou víru, geologickou. Teď to budu dělat i v metru.

I tam jsou trilobiti?
Mnoho geologů přede mnou sepsalo diplomové práce či studie na téma horniny v metru. Máme skvěle zmapováno, odkud zdejší kameny pocházejí. Z jakých republik bývalého Sovětského svazu, Rumunska, Bulharska, ale taky z Indie a samozřejmě i z Čech. Ale zkameněliny pražského metra, to tu ještě nebylo. Má to obrovský potenciál: 61 stanic, 3 trasy. Když vejdete do metra, stáhnete si aplikaci a u každého místa, kde označím zkamenělinu, najdete QR kód. Ten si naskenujete a na mobilu uvidíte pohybujícího se vyhynulého živočicha. A k tomu budu i provázet.

Vy jste kvůli zkamenělinám prolezl také svatovítskou katedrálu v Praze. I tam jsou fosilie?
Průvodce Petr Chotěbor mi to tam dovolil celé zmapovat. Pustil mě až za ty bezpečnostní provazy, kde jsou nastavené alarmy a kam už nikdo nesmí. Lezl jsem tam po čtyřech, klečel na zemi, nekoukal jsem nahoru k nebi, ale k zemi. Na podlahu, ale taky na sochy, na sloupy, na obkladové kameny. Tato místa jsou plná zkamenělin.

Na internetu se dá najít spousta skupin, kde spolu lidé sdílejí informace o nálezech. Nejsou všechny ty objevy spíš něco, co byste si raději nechal pro sebe?
Myslíte jako houbaři, kteří pyšně ukážou hřib, ale nikdy neprozradí místo, kde ho našli? Určitě. My neradi sdílíme nová naleziště. Objevy publikujeme až časem v odborných kruzích. Skupiny, o kterých mluvíte, jsou spíš pro amatéry, kteří spolu chtějí sdílet informace a vzájemně se pochlubit a obohatit. Místa, na která vodím lidi, jsou veřejně známá, svoje tajná naleziště neukazuji.

Čili ukážete lidem cestu, ale dál už se musejí vydat sami?
Tak nějak. Lidi zavedu na místo, řeknu jim, co tam mohou najít, ukážu jim to na obrázku a oni už sbírají sami. Pak ode mě dostanou určovací klíč a lístečky s popisky, takže vědí, co našli. Na další vycházce už lidé samostatně poznají, co objevili, mají své sbírky a mně pak posílají fotky. Vzniká tak stále větší a větší rodina amatérských geologů.

Funguje to i na děti, které jsou věčně přilepené k mobilu?
Vezměte je na geologickou vycházku. Až najdou první zkamenělinu, budou si připadat jako hrdinové z Cesty do pravěku.

Kdo všechno chodí na vaše exkurze?
Rodiny s dětmi, pejskaři, mladí lidé, babičky o holi. Všichni.

Jsou zásoby zkamenělin nevyčerpatelné?
Dá se to tak říct.

Platí pro vás nějaká tabu? Co geolog nikdy nesmí udělat?
Nikdy nesmíte sekat do skály! To byste narušili přírodní památku. A taky byste neměli lézt na místa, kde je plot a kde je vstup zakázán.

Představuji si, že chci najít trilobita. Na internetu si vyhledám doporučenou lokalitu, vydám se tam, strávím tam celý den, a nenajdu nic.
Právě proto je ideální jít s průvodcem. Ten vám ukáže, kam přesně jít a které kameny má smysl sbírat.

Mohu kámen s trilobitem rozbít tak nešikovně, že zničím nález?
Myslíte „podruhé zabít“? Ano, to se dá. Ale když si vezmete horninu, na kterou pršelo tolik let, většinou se odloupne správně. Důležité je použít vhodné kladívko. Není nutné mít geologické za dva tisíce, ale aspoň nějaké solidní.

Co kromě kladívka se ještě hodí?
Ochranné brýle. Doporučuji je hlavně dětem. Není to nic nákladného, stačí obyčejné plastové brýle za stovku.

Kolik zkamenělin se dá najít během jedné procházky?
Klidně pět nebo deset.

Pomáháte plnit sny, je to tak?
Ano, a nejen ty dětské, i ty dědské. Nedávno jsem měl na exkurzi staršího pána, který mi prozradil, že má už od dětství sen najít trilobita, ale nikdy si na to netroufnul. Tak jsem mu dal kladivo. Pán sebral první kámen, klepnul do něj a do dlaní se mu vyloupnul kompletní, dokonalý, asi 8 centimetrů dlouhý trilobit. Čekal tam na něj 500 milionů let.

8 centimetrů, to je na trilobita hodně, nebo málo?
To už je hodně. V Čechách je průměrná velikost 3 až 5 centimetrů.

A jaké největší existují?
Světový rekord drží zatím trilobit o délce 75 centimetrů. Patří druhu Isotelus rex, který žil na území Severní Ameriky.

Co nejstaršího jste kdy našel?
S významným českým geologem a paleontologem profesorem Ivo Chlupáčem nás jednou vojáci pustili na vojenské území v Brdech. Na nejvyšším kopci zvaném Tok jsme našli dosud nejstarší zkameněliny v Čechách druhu Kodymirus vagans. Přes půl miliardy let starého členovce.

Štěpán Rak, paleontolog

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.