Přes dvacet let chodí po nocích ven upozorňovat svým street artem na problémy společnosti. Brněnský výtvarník a malíř fungující pod pseudonymem Timo udělal ze Sberbank Sebranku, z Home Credit Home Less a s klidem prostřelil hlavu Alzákovi. A taky ozdobil vchod do žižkovského tunelu nápisem Neboj.
Zelený panáček z reklamy na Alzu leží na zemi s prostřelenou hlavou. Vedle něj nápis Silentium, tedy „ticho“, vyvedený písmeny, která firma užívá ve svém logu.
Možná je to příliš drsná pomsta za Alzákův vlezlý hlas z reklam, před nímž ještě nedávno nebylo kam utéct. Pozoruhodné je, že proti této pomstě za hluk, kterou vymyslel brněnský streetartový umělec Timo, se „dotčená“ firma neohradila. Patrně pochopila, že brutální reklama vyvolá adekvátní reakce.
Zato nápis Albertina, tedy jméno proslulé vídeňské galerie, vyvedený typograficky z písmen v logu obchodního řetězce podobného názvu, nechali zástupci korporátu zamalovat – snad aby jemně podvratným humorem nemátl zákazníky.
Timo, jehož tvorbu mapuje nová publikace nakladatelství Druhé město, je streetartový umělec, česky řečeno výtvarník, který na veřejná místa maluje různé legrace a věci k zamyšlení.
Stejně jako Nikola Šuhaj Loupežník, Zorro Mstitel nebo mytický Pérák osvobozuje Timo svými parazitními úpravami firemních log podvědomí od představ, které loga a slogany obchodních řetězců či komerčních televizí vtiskly lidem.
Bere symboly, naprogramované propagačními stratégy, a co mělo působit jako sošná pravda, díky Timovi vlaje svobodně jako podvlékačky ve větru. Z té chvíle – kdy oči přivyklé čtení symbolu dávají zprávu o „chybném úkonu“, v němž se symbol mění ve své popření – by měl radost filozof i psycholog.
Ostatně v rozhovoru s umělkyní Vendulou Chalánkovou brněnský autor pojmenoval svoji zkušenost s mentalitou těch, kdo si od něj objednávají práci na zakázku, jako „samopožírací předposraný mechanismus“.
Monografie nazvaná b jako brno – záměrně psáno s malými písmeny – ukazuje většinou Timovy „venkovní“ práce, jeho stopy na veřejných místech, a plní tak úlohu kroniky, záznamu glos vytvořených pro konkrétní místo.
Z knihy je zřejmé, co si Timo myslí o Zemanovi, bývalém brněnském primátorovi Romanu Onderkovi, předsedovi SPD Tomio Okamurovi nebo současné KSČM (nic dobrého), nikdy ale nepropadá záchvatu hněvu a vidění rudě. Neztrácí subverzivní humor, který je v umění silnější zbraní než proklamace a pamflety.
Dosavadní Timovo „sebrané dílo“ v knize klade otázku po autorovi. Nikoliv po jeho občanském jménu a příjmení, ale po tom, oč usiluje.
Když na betonovou zeď, kudy ve dne v noci pádí auta, vyvede nápis „Máš na míň“, součástí jeho hry je i nejistota diváka, jak to s ním Timo myslí. Jde tu o rychlost či ambice, nebo je to parafráze neúspěšného hesla z prezidentské kampaně?
Nejsilnější je Timo, když vezme do hry místo a čas, kdy do svých záměrů vtahuje ty, kteří místem procházejí či projíždějí. Ve tomto smyslu je Timo umělec, který navazuje vztah s místem, lidmi, situací, a kdyby to neznělo tak pitomě, je Timo umělec angažovaný. Kulturolog Blahoslav Rozbořil ve vynikajícím doslovu ke knize nabízí tezi, která v tomto smyslu stojí za úvahu: Timo není umělec, ale bližní.
Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když jsi ji jednou nebudu muset koupit sama.
COOLna 
Napsat komentář