COOLna

Byla to pro Američany idylická doba – „zlatá dvacátá léta“?
Sice se jim tak říká, ale zdaleka nebyla „zlatá“ pro každého. Některých segmentů americké společnosti se vůbec netýkala. Například američtí farmáři prožili mizerné roky. „Zlatá léta“ to byla pro velkou část obyvatel velkých měst, zčásti i pro manuálně pracující, když měli dobrý džob. Nicméně ta doba nebyla jen zářivá, jak by se mohlo zdát, byla spojená i s negativními fenomény, jako byl organizovaný zločin. Probíhal jeden z nejskandálnějších soudních procesů americké historie, v němž byli k trestu smrti za údajnou loupežnou vraždu odsouzeni dva italští emigranti a anarchisté italského původu Sacco a Vanzetti (popraveni byli v srpnu 1927, ale část odborné i laické veřejnosti případ dodnes považuje za justiční omyl) a podobně.

Už na konci 19. století se zrodil takzvaný „americký sen“. V duchu hesla, že nic není nemožné a stačí se jen snažit, tvrdě dřít a chtít. Dvacátá léta však byla přímo ztělesněním amerického snu, ne?
Americký sen se začal pomalu rodit po občanské válce. Tzv. éra rekonstrukce Jihu skončila v 80. letech 19. století. Pak přišla první část doslova pekelného ekonomického boomu ve všech oborech lidské činnosti. Vznikaly velké firmy napříč průmyslovými odvětvími, velké noviny. Obrovský rozkvět pokračoval vlastně až do krachu na newyorské burze v roce 1929. Typickými splněnými americkými sny jsou příběhy Henryho Forda, pilota Charlese Lindbergha, Jacka Dempseyho… (boxer a mistr světa v těžké váze v letech 1919–1926). To byl chudý kluk, který vyrostl v zapadákově na americkém venkově. Za osm let mu ležela Amerika u nohou a všichni ho milovali. Ano, dvacátá léta byla dekáda, kdy se plnily sny. Ale kdy zároveň nenaplněné sny končily tragédiemi. Americký sen byl magnet, jenž přitahoval i přistěhovalce. Také Al Capone měl svůj americký sen: být bohatý, slavný a vládnout Americe… Chicagu koneckonců osm let nemilosrdně vládl, i když to pro něj skončilo špatně. Přitom to začalo jako příběh zoufalého chudého kluka, který se narodil migrantům z Itálie a vyrůstal v Brooklynu, což byla tenkrát ošklivá přistěhovalecká díra. To není dnešní Brooklyn po takzvané brooklynské renesanci.

Zmínil jste zakladatele slavné americké automobilky Henryho Forda.
Ano. Jeho příběh je také typickým americkým snem. „Největší z největších,“ tak mu říkali. Klukovi, který začínal z ničeho a stal se vládcem největší automobilky ve Spojených státech. Jenom na reklamu jeho legendárního modelu se prodaly desítky tisíc kusů. Dneska bychom řekli skvělý manažer, dokonalý organizátor, velký šéf, nepochybně i sociální inženýr. Způsob, jakým vedl dělnictvo a jak se o ně staral, byl trošku baťovský. Ale nezapomeňme, že byl i velký antisemita. Jeho práce a časopis, jejž vydával, o tom jasně svědčí. Ne náhodou se za ním jezdili po třiatřicátém roce z Německa učit a dívat, jak to dělá. Nebyl koneckonců jediný známý Američan, který měl s nacisty dobré vztahy. Měl je i Charles Lindbergh. Ford i Lindbergh dostali vysoké vyznamenání hitlerovského Německa. Fordovy dvě velké knihy, jež napsal, proto logicky v Česku nevycházejí. Byla to celkem složitá figura. I tak mnozí Američané tenkrát a mnozí historikové dnes říkají, že byl vůbec největším symbolem Ameriky dvacátých let.

V říjnu 1929 došlo ze dne na den ke krachu americké burzy a nastala velká hospodářská krize. Jak to proměnilo tvář Ameriky?
Američané zkrotli. Uvědomili si, že stromy nerostou do nebe. Na konci dvacátých let byli totiž – znovu použiji nadsázku – úplně zdivočelí. To se hezky zrcadlilo v architektuře New Yorku, kde vyrostly Empire State Building, Chrysler Building v duchu hesla: „Jen ať to roste až do nebe, ať se vidí, že jsme úplně největší!“ Krize přivedla Američany aspoň trošku k pokoře a k vědomí, že nic netrvá věčně a že i ten největší úspěch se může během krátké chvíle zvrtnout v katastrofu.

Co bylo s americkým snem? Vyhasl?
Umřel jen napůl. Pro Američany bylo vlastně šokující, že sen o věčné prosperitě nepotrvá věčně. Ve 20. letech vznikla v Americe komunistická strana a dají se dohledat záznamy, jak soudruzi nemohli ještě na konci dekády sehnat členy. Stěžovali si: „Marx a Engels se mýlili. Kapitalismus je nezničitelný! Ten boom je tak obrovský, že nemůžeme dostat soudruhy na schůzi. Raději vezmou soudružku do kina. To se pak strašně těžko vede třídní boj.“ Je to trošku nadsázka, ale vlastně to krásně ilustruje, v jaké kondici byly americká ekonomika a společnost. Pak přišla krize a s ní se v základech otřásl i americký sen. Jak už jsem ale říkal, neumřel úplně, protože se objevil mesiáš – kluk s nakažlivě zlatým úsměvem Franklin Delano Roosevelt. A vyhlásil plán New Deal (Nový úděl, soubor ekonomických a sociálních reforem) na hašení následků velké hospodářské krize.

Roosevelt, který byl prezidentem USA v letech 1933 až 1945, resuscitoval americký sen?
Vlastně se úplně neví, nakolik jeho New Deal Americe pomohl. O tom vedou ekonomové zuřivé hádky. Ale jednu věc Rooseveltovi nelze upřít. Vrátil Američanům víru a naději, že to dobře dopadne. To jeho slavné: „Jediné, čeho se musíte bát, je strach sám…“

Kolikrát pak ještě dostal americký sen na frak?
Největší „zářezy“ na americkém snu pojmenujeme, když se zblízka podíváme, jak odlišná byla největší traumata Evropanů a Američanů ve 20. století. Zatímco největšími traumaty Evropanů ve dvacátém století byly první a druhá světová válka – včetně hrůz spojených s holokaustem –, největšími americkými traumaty tohoto století byly velká hospodářská krize a pak vietnamská válka. Nejvíce snů umíralo v džunglích Vietnamu. Na konci filmu Četa od Olivera Stonea, jenž se odehrává v pekle indočínské džungle, když hlavní hrdina Chris odlétá zraněný v helikoptéře, říká: „Válčili jsme sami se sebou, nepřítel byl v nás.“ Amerika si ve Vietnamu vyřizovala účty sama se sebou.

A další příklad?
Třeba začátkem 70. let děsivý pád prezidenta Richarda Nixona v souvislosti s aférou Watergate (odhalovala zákulisí nekalých praktik Nixonových lidí) také nepochybně Amerikou otřásl. Když levicová média popravila Nixona, pro Američany to byl šok. „Když už i prezident může být takový darebák…“ říkali si. Nahlodalo to důvěru občanů v politiky obecně.

Už několik let je společnost v USA velmi rozdělená. Kde mají počátek tamní vyhrocené střety mezi různými sociálními a etnickými skupinami, jimž se říká kulturní války?
Hluboko v minulosti. Jenom jsme na to zapomněli nebo jsme to nežili, a tak do toho tolik nevidíme. Šedesátá léta vypadala podobně: hořely kampusy, zhulení studenti vyhazovali konzervativní kantory z oken a vyháněli je z univerzit. Všemožní guruové v tričkách s obrázky masových vrahů, jako byli Mao Ce-tung nebo Che Guevara, nepříčetně řádili… Pak dostali na frak. Když Nixon vyhrál volby, jeden známý americký vydavatel napsal: „Tohle se nesmí opakovat, tady poteče krev. To už nikdy nesmíme dopustit!“ V polovině sedmdesátých let si někdejší – teď už trochu zestárlí – guruové, co byli Nixonem poraženi na hlavu, užili krátkou chvilku slávy po skandálu Watergate, ale pak to utichlo. Až o dvě generace později se s Billem Clintonem dostali do Bílého domu kluci, co v 60. letech močili na americkou vlajku a utíkali před válkou do Kanady, zatímco jejich vrstevníci umírali ve Vietnamu. Ten strašlivý mravní relativismus vyvrcholil Clintonovou érou! Historik Karel Durman napsal: „Clinton byl absolutně kompetentní, pokud jde o schopnosti, ale vůbec netušil, že existuje slovo morálka. Naproti tomu mladý Bush, jeho následovník, byl téměř esence morální ctnosti a pevnosti, ale zase, bohužel, nebyl úplně ve všech ohledech kompetentní.“

Tehdy se naplno rozhořely kulturní války?
Určitě jim mimoděk napomohl Barack Obama, který zbláznil Američany v roce 2008 během předvolební kampaně a stal se prezidentem. Obama je brilantní intelektuál, mimořádně inteligentní a empatický muž. V mnoha ohledech je dobře, že ho Američané zvolili, protože se ukázalo, že Amerika je natolik dospělá, že už ani barva pleti při volbě prezidenta nehraje roli. Což bylo strašně důležité. Mám kamarády republikány, kteří ho volili jenom proto. Jenže ve finále to všecko byly jenom řeči. Amerika po něm zůstala rasově, etnicky i ekonomicky rozdělená víc, než když ji přebíral. A mimochodem, to, jak Amerika vypadala v roce 2016 po Obamově osmi letech v úřadu, jak se elity totálně vzdálily od „normálních lidí“, ta odtažitost, přezíravost a naprosté nepochopení pro problémy většiny byl důvod, proč Američané nakonec zvolili Donalda Trumpa. Trump je „dítě klanu Obamy a Clintonových“. Kdyby nebyl, museli by si ho vymyslet. Trump je antitezí těch dvou mocenských skupin.

Kde se vzala hnutí jako x pohlaví, politická korektnost, Black Lives Matter, tedy „na černých životech záleží“, bourání soch atd.?
Někteří politikové ve snaze zalíbit se médiím vypustili z láhve pomyslné džiny, které už nedokázali vrátit zpátky. A to nejen v Americe. Tak například 1. května 1997 v Británii labouristé (středolevicová politická strana; pozn. red.) vyhráli volby a do čela země se dostal Tony Blair. Do úřadu tehdy přišel téměř jako spasitel po osmnácti letech vlády konzervativců. A hned v jednom z úvodních velkých projevů začal omluvou Irům za velký hladomor. Irsko zakusilo ve 40. letech 19. století hrůzy. Jaký má ale smysl – byť i v symbolické rovině – se po 150 letech za britskou vládu omlouvat? Jaký má smysl omlouvat se za příkoří způsobená koloniálním národům? Tahle témata „odšpuntovala“ snaha získat na svou stranu část levicových progresivistických médií. A čím více se o tom psalo, tím více se politikové k progresivismu přidávali.

Paní Pelosiová (Nancy Pelosiová je americká demokratická politička a bývalá šéfka Sněmovny reprezentantů USA, pozn. red.) sedí ve Spojených státech ve Sněmovně reprezentantů desítky let. Desítky let chodí kolem obrazů velkých jižanských politiků a vojáků… Spoustu let jí to – zdá se – vůbec nevadilo. Až najednou v roce 2020 „zjistila“, že je skandální, že na zdech visí „darební otrokáři“. Jaká hanba! Pokrytecké se může zdát i to, že se Joe Biden prohlašuje za bojovníka za lidská práva, jenž bojuje za zrovnoprávnění Afroameričanů, což je pochopitelně v pořádku. Jenže zrovna Biden je doslova esence bílého privilegovaného muže, který pro Afroameričany za padesát let, jež strávil v Kongresu a v Bílém domě, mnoho neudělal. Někdy to má trošku komický rozměr. V zásadě si ale myslím, že velkou část té progresivistické vlny už máme za sebou.

Podle čeho soudíte?
Lze to poznat na drobnostech, nicméně příznačných a symbolických. Ještě přednedávnem se neobešel v anglické Premier League žádný fotbalový zápas před výkopem bez poklekávání (gesto na podporu boje proti rasismu; pozn. red.). Začalo to však vyvolávat mezi hráči spory a těžkosti. Mnozí to pokládali za pokrytecké, formální a zbytečné. Britský je dneska – pokud vůbec – jediný z mála fotbalových týmů, který to praktikoval na mistrovství světa v Kataru. Tady se ukazuje, jak jsou ti hrdinové progresivismu a wokeismu co do počtu limitovaní. Stačí, aby FIFA a katarští pořadatelé pohrozili, že udělí kapitánům před začátkem zápasu za jakékoli politické projevy, jako je třeba duhová páska, žlutou kartu… A najednou jsou statečnost a touha bojovat za práva druhých o poznání menší. Je prostě rozdíl jet „statečně“ protestovat do Budapešti, něco jiného je protestovat v Kataru. Ukazuje se, že i „hrdinský“ boj aktivistů má svoje meze. Dobře se jim protestuje tam, kde to příliš nebolí.

Co klimatická změna?
To je nové dogma a nové náboženství levice. Jeho „velekněžka“ Greta Thunbergová nedávno otevřeně řekla, že hlavním viníkem je kapitalismus. Všichni jsme věděli, že to tak myslí, ale do té doby to nikdy nezaznělo tak ostře. Teď už to aktivisté říkají naplno: „Vinen je zdivočelý, asociální, dravý, egoistický a odporný kapitalismus, který se soustředí jen na zisk.“ Myslím si, že podstata levicového aktivismu se proto soustředí na boj s klimatickou změnou. Víte, neznám ve svém okolí nikoho, kdo by se nechtěl chovat šetrně k přírodě. Jenže něco jiného je odporná forma boje klimatických aktivistů. Jeho dopady mohou být zejména pro „starý kontinent“ dalekosáhlé.

Jak se témata, jež souvisejí s koloniální minulostí, dotkla Evropy?
V zemích, jako je Belgie nebo Francie, rezonovala a rezonují silně, protože tyto státy mají problematickou koloniální minulost a složitou postkoloniální dnešní dobu. Vedle toho jsou země, jako jsou Česká republika, Slovensko a Polsko, kterým tahle starost „odpadá“.

Naše problémy zase naopak silně nerezonují tam.
Ano. Velká většina problémů v našich končinách nepochybně souvisí s postkomunismem. Vzpomínám si na jeden rozhovor Helmuta Kohla po devadesátém roce. Dostal otázku: „Jak dlouho potrvá kultivace NDR?“ Odpověděl: „Nejméně tak dlouho, jak se to kazilo, budeme potřebovat, abychom se s tím srovnali.“ Myslím, že měl pravdu. Komunismus trval čtyřicet let, máme za sebou něco přes třicet. Uvidíme, jak to bude dál.

Existují paralely mezi 20. léty minulého století a těmi současnými?
Jistě. Třeba jenom, jak to začalo. První kapitola mé knížky Osudová dvacátá – Doba, která řvala, v USA i v Evropě se jmenuje Mír horší nežli válka – španělská chřipka. Obětí španělské chřipky bylo mnohem víc než za první světové války. Podobnost s covidem je velmi nápadná. Byla to také „doba, která řvala“ (Roaring Twenties, zažitý termín, který anglicky mluvící svět používá – něco na způsob českého „zlatá šedesátá“ či „divoké devadesátky“), hodně expresivní doba. Ostatně i proto jsem si to slovo zvolil do názvu knihy. To je také docela podobné s dnešní dobou. Na počátku dvacátých let v sovětském Rusku probíhala občanská válka, teď je tam velká válka na Ukrajině. Východní Evropa je ve válce, to byla před sto lety také. Zrodily se fašismus, nacismus, komunismus. Teď tady máme nějakou novou verzi ruského fašismu a k tomu na Západě radikálně levicové náboženství. Na to, že současná dvacátá léta sotva začala, mně přijde, že je těch podobností docela hodně. Ale uvidíme. Třeba to nakonec budou optimistická dvacátá léta. Válka na Východě skončí, přijde ekonomický boom a pojede se dál. Za deset let si to řekneme.

prof. PhDr. Martin Kovář, Ph.D.

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když jsi ji jednou nebudu muset koupit sama.