COOLna

Zašmodrchané elektrické dráty, nízké plastové židle, hluk ulice – a výtečné jídlo s výraznými vůněmi i chutěmi Asie. Kdo navštívil Vietnam, okamžitě zažívá déjà vu. Přitom stačí dorazit na Smíchov.

Aby bylo jasno, dráty jsou pouze dekorace a troubení aut se line z reproduktorů skrytých v amplionech. Je to záměrná součást hry, stejně jako barevné plastové talíře, stoly pokryté letáky, kýčovitý umělý strom, nezbytná kočka s mávající rukou, křiklavé košile personálu či plakáty Ho Či Mina s jeho pevným pohledem otce národa.

I tohle všechno je totiž Vietnam.

„Chtěli jsme, aby to byl neotřelý kýč, tak to ve Vietnamu opravdu vypadá. Kdyby tam přijel Švéd, asi vyskočí z okna,“ usmívá se Tomáš Cibulka nad absolutně kontrastními světy skandinávského minimalismu a syrové křiklavosti jihovýchodní Asie. „A navíc, pankáčské jídlo na designových talířích nedává smysl.“

Nabídka ve smíchovském podniku Nhà Hai Hành, který kousek od Švandova divadla provozují Tomáš s manželkou Tinni, je skutečně punk. Představuje protipól mainstreamu vietnamských podniků v Česku – je divočejší a barevnější, plné energie.

Zkrátka takové, jaké zná Tinni od svých vietnamských rodičů a příbuzných. Jaké spolu s Tomášem, když už je život svedl dohromady, ochutnali a ochutnávají při svých cestách do Asie. Takové, jaké by vám naservírovali ve Vietnamu nejen na ulici, ale rovněž na poctivé domácí hostině.

Cílenou nadsázku obsahuje i název podniku: U dvou cibulí, míněno u Tomáše a Tinni Cibulkových.

Jako se v rodině jídelníček řídí náladou a tradicemi, mění ho také oni.

„Jídla se neustále točí, takže i naši pravidelní hosté z okolních kanceláří mají jistotu, že si nebudou dávat pořád totéž,“ vysvětluje Tinni. Upíjet tu lze domácí zelený čaj, a pro milovníky nových chutí dokonce čaj artyčokový, který si ve Vietnamu dávají na lepší trávení před siestou, neboť postrádá povzbuzující efekt čaje zeleného.

Káva se podává samozřejmě jen po vietnamsku, tedy dlouze překapávaná a se salkem u dna.

„Phóčko a bun bo nam bo jsou pro mě comfort food,“ vysvětluje Tomáš svůj pohled a naráží na jistoty českého hosta, který po takové objednávce dobře ví, co si objednal, ač třeba jinak asijským chutím tolik neholduje. Takové jídlo ale U dvou cibulí nedělají. Vietnam je přece mnohem víc.

Vietnam je horký Saigon, císařské Hue i severní Hanoj, pláže bílého písku a venkovské kopce schované v mlze, velkoměsta a vesnice… A tahle pestrost se přece musí odrazit v jídle.

Omezení si dali jediné: jídlo prostě musí být vietnamské. Za hranice země se pouštět nehodlají. „Takto máme jistotu. Kdybychom třeba zkoušeli něco thajského, může se stát, že přijde Thajec a bude nám říkat: Ne, ne, takhle se to nedělá,“ objasňuje Tinni.

A tak k nim chodí i čeští Vietnamci, kterým se zasteskne po rodinném jídle. Ke vzpomínkám na jejich obýváky a kuchyně patří mimo jiné odlišné pojetí masa, od prověřeného řezníka berou často vepřové nožičky a kolena, kuře zase bývá s kostí. Kdo cestoval Asií, dobře všechno zná, tohle není svět dokonale stařeného hovězího.

Celý koncept se pak ve vietnamštině jmenuje mâm – na velkých tácech k hostům zamíří rýže, vývar, bylinky, pickles a k tomu jednotlivé hlavní chody podle objednávky. Ideálně na sdílení. Ochutnat, klábosit, žít: jako byste seděli na rušné hanojské třídě, chybí jen lepkavý vzduch tropů a kmitání motorek.

„Tak jako je českou klasikou například kombinace česnek, kmín a majoránka, ve Vietnamu to zase bývá česnek, rybí omáčka a citronová tráva,“ upozorňuje Tomáš, že odmítají slevit z výraznosti chutí, byť na ně Češi stále nejsou tolik zvyklí.

Kompromisy nedělají ani v nápojích. Žádné dobově poplatné limonády, žádné víno. K vietnamskému jídlu kromě čaje patří pivo, pochopitelně značky Bia Saigon. A sedíte buď na masivním nábytku, který Cibulkovi odkoupili z někdejší pražské kavárny ve vietnamském stylu, nebo na židličkách nesehnatelných ani v Sapě – tak si je nechali dopravit letecky přímo z Asie.

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když jsi ji jednou nebudu muset koupit sama.