K jídlu a pití nás často povzbudí nejen hlad, ale taky oblíbená anebo povědomá vůně. To, co považujeme za chuť jídla, je z velké části aroma, které detekujeme nosem. Čich je zkrátka detektiv, který pátrá po tom, co nám chutná, a dokáže vyvolat očekávání, emoce a vzpomínky. Jak se to promítá do kuchařské praxe?
Kdybyste museli obětovat jeden ze smyslů, dost možná byste vybrali podceňovaný čich. A přitom to není jazyk, ale právě nos, který do mozku převádí 75–95 % toho, co nám připadá jako chuť jídla, a rozlišuje až 10 000 vůní. S ucpaným nosem identifikujeme pouze pět (nebo šest) základních chutí a jídlo nám připadá mdlé. Vůně a pachy nás dopředu upozorňují, jestli nám bude chutnat, nebo ne – když talíř zapáchá, nepřesvědčí hosta ani krásný plating, ani skvělá chuť pokrmu.
Za požitek z jídla můžou čichové (olfaktorické) receptory v nosní dutině. Jakmile se potkají s pachovými molekulami, vyšlou do mozku zprávu přes čichový nerv. Při dýchání nosem se čichový vjem přemění na chuťový a podpoří tak naše vnímání chuti. Díky přímému kontaktu mezi nosem a mozkem si vůně spojujeme s konkrétními událostmi a lidmi. Naši předci využívali čichovou zkušenost k určení toho, zda je potravina jedlá. Pro nás jsou čichové vzpomínky spouštěčem, který jídlo vylepšuje, anebo odmítá.
Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když jsi ji jednou nebudu muset koupit sama.
COOLna 
Napsat komentář