COOLna

Byl život ve středověkém městě bezpečný?
Policejní nařízení jsou známa již od 14. století a podle nich měly policejní orgány, tedy biřicové, poměrně velká práva stíhat a trestat přestupky a kriminální činy. Problém tkvěl v tom, že biřiců bylo málo a vydržování si policie bylo velmi drahé. Na druhou stranu každý rozsudek byl vždy spojen s finančním trestem, který šel částečně poškozenému, zčásti soudcům a zčásti do městské pokladny. A protože soudci byli zároveň radní, měli zájem na tom, aby se přečiny soudily a odsuzovaly.

A docházelo k nim často?
Podle pramenů lidé při hádkách a rvačkách po nějaké té dýce sahali velmi snadno a dosti často páchali nejrůznější krvavé činy. Pokud byl ve středověku někdo hluboko pobodán, měl jen velmi malou šanci přežít. V tomto ohledu bylo středověké město nebezpečné, ba přímo brutální místo. Ale pokud jste někoho zabil při rvačce, bylo možné tento spor, toto zabití, vyřešit i mimosoudní cestou, tedy formou finančního vyrovnání s pozůstalými. Pokud však k vyrovnání nedošlo, městský soud ukládal násilníkovi trest v podobě doživotního či časově omezeného vyhnanství. Pokud ovšem došlo k zabití při loupeži, následoval tvrdý trest, tedy trest smrti. Popravovalo se i za krádež. Zkrátka záviselo na rozhodnutí městské rady či městského soudu, jak danou záležitost posoudily.

Takže záleželo na tom, jak se kdo vyspal?
Zjednodušeně je to tak možné říct. Na druhé straně si města mnohdy vyžádala dobrozdání od takzvané vrchní soudní stolice, což znamenalo, že se radní, kteří neměli žádné právní vzdělání, dotazovali rady Starého Města pražského nebo Litoměřic (podle toho, jaké právo kde platilo), jak případ vyřešit.

Záleželo na postavení vraha a oběti?
Ne, každý lidský život měl v českém právu stejnou hodnotu. Ale v sousedním Polsku tomu bylo jinak. V případě znásilnění se zde ještě ve 14. století setkáváme s odstupňováním trestů podle sociální příslušnosti násilníka a znásilněné

Jak se trestalo znásilnění tady?
Ve 14. století se stalo zločinem, kdy městské i zemské právo stálo na straně ženy. Snažilo se ji chránit, ale vyžadovalo, aby projevila při znásilnění obrannou iniciativu. Musela křičet, musela se prát, musela mít roztrhaný oděv… Zkrátka zpětně nebylo možné někoho obvinit, že mě znásilnil, aniž bych se přitom bránila.

A když žena někoho obvinila?
Muži mohli užít očistné přísahy, která je vyvinila ze spáchaného zločinu. V případě znásilnění se však za muže muselo zaručit devět hodnověrných svědků, kteří přísahali, že jde o čestného člověka. U tohoto zločinu však bývali soudci obezřetní. Mnohdy k těmto svědectvím nepřihlíželi a spíše se klonili na stranu potenciálně znásilněných žen. A podle práva byl za znásilnění ukládán trest smrti. Podle českého zemského práva mohla popravu na násilníkovi vykonat sama znásilněná žena. Byl to jediný případ, v němž se udržoval princip krevní msty.

Přečiny svých obyvatel jinak trestalo samo město?
Ano. Rychtář měl jakožto královský úředník zpravidla na starost pouze menší soudní spory, kdežto záležitosti hrdelní povahy na sebe brala městská rada. Aby si měšťané vydobyli ještě větší svobodu, snažili se od panovníka rychtu vykoupit a obsazovat ji vlastním úředníkem. Když se jim to podařilo, byli neomezenými vládci nad právem. Ale ne každé město mělo hrdelní právo a ne každé město si platilo vlastního kata. Například Nové Město pražské si ho půjčovalo za poplatek od Starého Města.

Byl kat opovrženíhodný?
Kati, hrobníci a rasové patřili k nečistým řemeslům, protože přicházeli do styku s mrtvým tělem. V některých městech katovny stály mimo město, jinde je naopak bylo možné najít uvnitř hradeb. Každopádně kati se nesměli účastnit politického života a nemohli se stát radními ani soudními přísedícími. A postrádali i pasivní volební právo, stejně jako vězni za první republiky.

Zaskočilo mě, kolik si za staroměstskou exekuci účtoval kat Mydlář. To byly obrovské peníze.
To ano, ale staroměstská exekuce byla dosti výjimečnou záležitostí. Vysoké ceny poprav byly podmíněny i tím, že kat veřejně porušoval přikázání nezabiješ. A tím mu hrozilo věčné zatracení. Takže peníze mohly být i jakousi formou vykoupení těch, kdo služeb katů užívali.

Popravovaly se i ženy?
Popravovaly, ale ne z politických důvodů. Při prokázaném cizoložství bývaly věšeny či stínány, kvůli vraždě vlastního dítěte bývaly nabodávány na kůl nebo zahrabávány zaživa do země.

Je pravda, že vězení bylo tehdy docela fajn?
Ve vězení to nebylo tak špatné, protože si ho každý musel sám zaplatit. Tresty tehdy byly spíše krátkodobé, takže ve vězení jste si obvykle odseděl jen pár dní. U lidí, kteří si vězení nemohli dovolit, se naopak sahalo k fyzickým trestům. Pobyt ve vězení byl poměrně nákladný, což platilo především pro vězení pro dlužníky. Ti museli povětšinou v hospodách čekat na to, až jejich příbuzní a známí seženou potřebné peníze. Dokud je nesehnali, musel jste si tenhle fešácký kriminál pěkně mastně zaplatit.

Jaká práva měly ženy?
Záviselo na městě. Někde mohla žena bez problémů dědit, jinde měla určitá omezení, někde mohla svědčit u soudu, jinde si musela najímat řečníka. V Kolíně nad Rýnem existovaly ženské cechy, hlavně v textilních řemeslech, a v jejich čele stály ženy cechmistrové. Radními se však ženy nemohly stát v žádném středověkém městě, i když mnohé bohaté ženy, i vdovy, mohly získat velký politický vliv. Ostatně vdovství bylo lístkem do svobody: mohly se bez omezení vdávat, nebo naopak odmítat sebelepší partie.

Mohl jsem město prostě opustit?
Měšťanům nemohl nikdo bránit v tom, aby se odstěhovali do jiného města. U venkovanů platilo, že by od vrchnosti nejprve museli získat zhostný list, kterým se jim vystěhování povolovalo. Ale na jimi obývanou selskou usedlost museli před odchodem získat náhradu a zaplatit všechny úroky a daně.

Stávali se bývalí vesničané městskými politiky?
Jenom výjimečně. Většina chudších lidí, k nimž nově příchozí vesničané patřili, se stejně jako dnes nechtěla na politice podílet, takže šlo o záležitost úzké vrstvy. Navíc správní funkce nebyly placeny až do 20. století, tak komu by se je chtělo dělat?

Vážně?
Ještě za první republiky nebyli starostové téměř vůbec placeni. Být v městské radě tedy dlouho do novověku předpokládalo mít nějaký majetek. V Praze byla ve 14. století vydávána nařízení, podle nichž se mohl stát radním pouze takový člověk, jenž vlastnil majetek ve výši aspoň 50 kop grošů, což je na tehdejší dobu strašně moc. Za 50 kop jste si mohl koupit opravdu exkluzivní a luxusní dům.

Žili vedle sebe ve středověkých městech boháči a chudina?
Ano, majetkové rozdíly byly v pozdním středověku i v českých městech veliké. Nejbohatší lidé bydleli na rynku a v přilehlých ulicích. A čím víc na okraji, tím chudší zde bylo možné najít měšťany. Nastávaly však i případy, že když se ekonomicky osamostatnil syn bohatého měšťana, ocitl se v malém domě na kraji města. V takovém startovacím bytě, odkud se pomalu přesunoval do centra.

Městské části se odlišovaly podle řemesel?
Původně se v jedné ulici koncentrovali hrnčíři, v další pekaři, v jiné třeba řezníci. V pozdním středověku jich stále bývalo v nějaké ulici víc, ale už jich nebývala plná. Dál se to týkalo jen řemesel, která byla nebezpečná například kvůli ohni, jako kováři, nebo smrděla, jako jircháři vydělávající kůže, nebo potřebovala přístup k vodě. Proto je bylo možné najít na jednom místě na okraji u hradeb, občas i za nimi.

Proč se to tak změnilo?
Domy se ve městech velice rychle prodávaly, většina z nich změnila do pěti let majitele. Představa středověku, kde lidé žijí v jednom domě a v jednom městě celý svůj život, je absolutní fikce. To se možná týká exkluzivních patricijských domů, které se neprodávají nebo si je patricijské rodiny kupují mezi sebou. Dům byl považován za investici, protože ve středověku se kromě půdy do ničeho jiného moc investovat nedalo. Zatímco například v Itálii vzkvétal zámořský obchod a vznikaly banky, u nás byla banka do konce středověku zcela neznámým pojmem.

Proč?
Nebylo jich potřeba, neboť u nás se obchodovalo jen s hotovými penězi, nikoliv se směnkami. Naopak v Itálii bylo už v 15. století možné, že pokud měl někdo uložené peníze v medicejské bance ve Florencii, mohl si je vybrat třeba v Sieně nebo v Pavii. Nebylo tedy potřeba převážet vůz plný stříbrných peněz, když nějaký boháč potřeboval něco koupit.

A co když jste byl žebrák?
Těch bylo ve městech plno. Striktně se ovšem odlišovali domácí a cizí žebráci. Místní žebráci dostávali žetony s městským znakem, které je opravňovaly například k tomu najíst se ve vývařovnách. Kdo žetony neměl, toho se město pokoušelo vytlačit či vyhnat z města. Místní žebráci mohli dokonce do lázní. Lázně byly veřejně přístupné pro všechny, pokud zaplatili vstupné. Zatímco existovaly patricijské hospody, kam nesměl nikdo jiný, v lázních takovéto omezení neplatilo. Díky závětím bohatých lidí mohli navštěvovat lázně právě i žebráci, kteří měli vstup hrazený z tohoto zbožného nadání.

Takže ve městě mohli mít čisté žebráky?
Přiměřeně. Od poloviny 14. století se objevuje snaha starat se o sociálně slabé obyvatele města. V Basileji dokonce vznikl cech žebráků. Určitě proto, aby se jim tam necpal nikdo zvenčí. Oni měli zajištěné jídlo a ošacení, proto se sami organizovali, aby jim nikdo cizí jejich výhody nebral.

Když jsem se rozhodl někdy v roce 1350 jakožto kupec zajet něco prodat do města, pustili mě?
Pokud to nebylo večer nebo v noci, pak ano. Brány se zavíraly, protože se lidé báli špehů nebo třeba toho, že by tam vnikl nějaký cizí voják. Většina měst se dobýt nedala, ale nepříteli se je dařilo často obsazovat díky páté koloně ve městě, která otevřela bránu nebo podkopala hradby. Do 15. století, kdy se začaly používat palné zbraně, byla města normálním způsobem skutečně prakticky nedobytná a vyhladovět je také nebylo téměř možné. Když se husité pokoušeli dobýt katolickou Plzeň, ani s obrovským vojskem neměli šanci.

Po projetí branou jsem mohl rovnou na trh?
Pokud jste nebyl jen nějaký kramář či drobný obchodník, pak většinou ne. V případě, že mělo město právo skladu, musel jste svoje zboží složit na předepsaném místě, ungeltu, a nabídnout ho k prodeji místním obchodníkům. A pokud se nekoupilo, mohl jste ho sám prodat na trhu. Navíc jste musel ze svého zboží zaplatit daň, tedy něco jako dovozní přirážku.

Co kdybych přestřelil cenu, obchodníci by moje zboží nechtěli a pak bych si to na trhu prodal, za kolik bych chtěl?
Ceny se hlídaly. Základní zboží mělo někdy stanovené maximální ceny, aby se při nedostatku moc nevyšponovaly. Tím samozřejmě městská rada chtěla předejít možným nepokojům.

A pokud bych byl jen ten kramář?
Pak byste zaplatil pouze poplatek za to, že smíte prodávat na trhu. Obchodníci z blízkého okolí se snažili všechno zboží prodat ještě týž den, protože přespáváním ve městě by se jim zvyšovaly náklady, takže k večeru snižovali ceny. Koupit chleba a pivo si mohl každopádně každý. V případě finanční nouze však byli lidé někdy nuceni zastavovat i svoje pracovní nástroje, například sekeru nebo kusy oblečení, aby si zajistili základní obživu. Mzda se vyplácela jednou za týden, a pokud jste na to měli, mohli jste si sekeru zase vyplatit zpátky. Víme, že často byly zastavovány opravdu drobné věci v hodnotě několika málo grošíků.

Kdyby zámožný kupec vše prodal…
Šel by třeba do hospody.

Nebo do hampejzu?
I to je možné. Ve druhé polovině 14. století byly veřejné domy pod dohledem městské správy. V říšských městech to bylo běžné řemeslo, z kterého se platily daně. V Brně existovaly dva bordely, které provozovala městská rada. Pronajímala je za stanovený roční úrok dvěma bordelmamá, jež musely zaručit, že prostitutky budou chodit pravidelně dvakrát ročně na lékařské prohlídky.

A co pouliční prostituce?
Ta existovala také. Od luxusní eskortní služby s kurtizánami, které u nás na rozdíl od Itálie neznáme, až po lehké ženy, které obcházely hospody a fary na venkově. Jak víme, faráři jejich služeb často využívali. Ostatně zbraslavský farář v Praze provozoval vlastní, velmi výnosný bordel.

Měla s prostitucí společnost problém?
Obecná křesťanská morálka prostituci sice zakazovala, avšak v lékařských traktátech, či dokonce v některých teologických pojednáních se doporučovala s tím, že muže odvede od páchání horších hříchů. Když se připravoval koncil v Kostnici, městská rada najala prostitutky z širokého okolí, aby uspokojily poptávku prelátů, kterých bude ve městě plno. Místní prostitutky však proti tomu protestovaly, protože velká konkurence snížila obvyklé ceny. Městská rada tak nakonec musela stanovit obecně závazné ceny.

Takže lepší prostitutka než kat?
Být prostitutkou bylo rovněž dehonestujícím, tedy cti zbavujícím povoláním. V Praze byly bordely provozovány na Novém Městě v Krakovské ulici, na Starém Městě v okolí dnešní Perlovky. Zde se mravokárný kazatel Milíč z Kroměříže pokusil bordely vykoupit a z nevěstek učinit zbožné bekyně, které by se živily ručními pracemi. Několik let toto bizarní náboženské společenství vskutku fungovalo. Po jeho smrti však tento sociální, téměř streetworkerský projekt zanikl a prostitutky se vrátily ke svému povolání.

Bojovalo se nějak třeba i proti opilství?
Hospody se zavíraly v určitou hodinu, obvykle kolem desáté. Alkohol se nesměl podávat v neděli, dokud neskončila ranní mše. Hostince se tedy otevíraly až po poledni. Stejně tomu bylo i ve svátky. Městská rada rovněž vydávala nařízení, že se nesmí nalévat těm, kdo vykazují známky podroušenosti. Lékaři pak doporučovali svým pacientům, zpravidla panovníkům, aby pili méně a aby rozhodně neponocovali s číší v ruce. Na druhou stranu čeledíni dostávali s sebou na pole k pití pivo, ne vodu. Voda s octem byla vyhrazena děvečkám.

Co se pilo?
Hospody nabízely pivo i víno. Vedle nich byly ve městech provozovány i pivní či vinné šenky, kde si bylo možné koupit alkohol na ulici, přes výdejní okénko. Kořalka se začala prodávat až od konce 15. století, do té doby se destiláty používaly jen v lékařství. Zdá se tedy, že ke skutečnému alkoholismu vedla cesta až přes tvrdý alkohol, neboť běžně konzumovaná středověká piva byla spíše lehká.

Za kolik byl dům ve městě? Stávalo se, že se město rozrostlo kvůli přelidnění až za hradby?
Ano, mnoho měst mělo spíše zemědělská předměstí, na nichž rovněž působila některá smradlavá či na oheň nebezpečná řemesla. Na druhé straně v době nebezpečí lidé z okolí, a to nejen z předměstí, se do měst utíkali a pak museli bydlet v sebemenších špeluňkách. Měšťané jim pronajímali vše, co se jen dalo, a nájemní ceny rostly. Takové Airbnb středověku. Ceny domů bohužel příliš neznáme. V kupních smlouvách se totiž ceny uváděly jen výjimečně, snad proto, aby lidé nebyli obviňováni z lichvy či aby nemuseli platit daně z hotových peněz. A platit „zbytečné“ daně se lidem nechtělo ve středověku stejně jako dnes.

Kolik měla Praha ve 14. století obyvatel?
Maximálně 40 tisíc, ale neví se to přesně. Vychází se z počtu domů a počítá se, že v jednom domě průměrně bydlelo asi pět lidí. Praha však ve druhé polovině 14. století rozhodně patřila k evropským velkoměstům. Paříž tehdy měla asi 100 tisíc obyvatel, u Londýna se mluví až o 200 tisících. Přes 100 tisíc obyvatel měla italská Florencie a možná i Janov či některá španělská, původně arabská města.

Kutná Hora byla prý větší než Brno.
Ano, ale rozhodně nebyla velkoměstem. Od jiných měst se lišila velmi rozptýleným osídlením a množstvím hornických předměstí a vesnic. Celá řada městských areálů u nás nebyla ve středověku ještě plně zastavěna, což platí například i pro promyšleně založené Nové Město pražské. Jeho areál byl předimenzovaný a nadále zde na konci 14. století zůstávalo mnoho samostatných usedlostí, dvorců či zahrad, jež volaly po aktivitách developerů, kteří opravdu postupně přicházeli. Podobně na tom byly i České Budějovice.

Bylo ve městech bahno?
Ve 14. století bylo dlážděných ulic velice málo, přičemž někdy bylo původní dláždění spíše dřevěné než kamenné. Ulice často bývaly jen hliněné, a když zapršelo, bylo asi dost dobrodružné se jimi brodit. Problémy se mnohdy řešily novými a novými navážkami suti a kamení, takže původně vysoká okna se po sto letech dostala na úroveň vašich bot. Na druhou stranu lidé měli velké zkušenosti s přírodními živly a při zakládání měst sledovali, kudy teče voda. A tomu přizpůsobili směr ulic.

Dochovalo se něco z toho dodnes?
Ano. Uliční síť se dochovala a je fascinující, jak tehdejší stavitelé dovedli chránit lidi před žárem, před studeným větrem či jak dokázali v domech rozvádět vzduch, což umožňovalo, aby se nerozpalovaly jako dnes paneláky. Když bylo v roce 1420 na hoře Tábor zakládáno město, využili jeho stavitelé vodoteče původních ulic někdejšího a nyní již zaniklého města Hradiště z konce 13. století. Úplně mě fascinuje dokonalost italských měst. Když propukne průtrž, za pět minut už po ní na ulicích není jediné památky. Ve středověku se velmi dbalo o čistotu odtoků vody, stejně jako o úklid veřejného prostranství, kde se mohla splašková voda hromadit.

Je pravda, že vám na ulici mohli vylévat splašky na hlavu?
Dělo se to v postranních uličkách, vedoucích kolem zadních traktů domů. Ty jako stoky sloužily. Na hlavních ulicích naopak polití splašky tolik nehrozilo, tedy s výjimkou jihoevropských měst, která vznikala často na základech měst antických, v nichž všechny uličky, vyjma té hlavní, byly malé a úzké, takže se zde splašky vylévaly nejspíš všude.

Záchody znali kromě hradů i ve městě?
Měšťané samozřejmě doma neměli záchody, které se daly splachovat vodou. Za domy však stavěli kadibudky, jimž se hezky česky říkávalo sráč. Ve stavebních řádech se tehdy stanovovalo, jak daleko od pozemku souseda mají záchody stát, přičemž záviselo na tom, zda je jímka jen kopaná, nebo zděná. A reguloval se i zápach. Na moderních sicilských hradech 13. století, jež zde nechal postavit císař Fridrich II., ale už máme dochovány splachovací záchody a v mramorových koupelnách tekla teplá voda. To byl ovšem naprostý luxus.

Je pravda, že většina nemocí se šířila tak, že se splašková voda dostala do vody pitné. Ale v pozdním středověku už města měla vodovody z dřevěných či z pálených trubek. Dokonce známe i vodovodní trubky skleněné. Trubky ústily většinou do veřejných kašen, v domech je lidé naopak rozvedené neměli. Kopané domácí studny však bývaly velmi hluboké, takže se do nich splašková voda nedostávala. Kontaminováním tudíž hrozily především veřejné zdroje vody, přičemž z otravování studní byli opakovaně obviňováni Židé. Tvrdilo se, že otravují studny nebo vodu v kašnách, aby se zbavili křesťanů. Ale nikdo se nezamýšlel nad tím, proč by to dělali, když by tím otrávili i sebe samé.

Báli se lidé epidemií?
Ano. Když byl mor, snažili se města uzavřít, aby nikdo nemohl ven ani dovnitř. Ale mnohem víc než epidemií se báli požárů. V kupních smlouvách i v požárních řádech se opatření proti ohni objevují neustále. Dbá se na to, jak vypadají kouřovody, že nesmějí vést na sousedův pozemek a podobně. A to se přitom ve středověku topilo mnohem méně než dnes a vytápěla se obvykle jen jedna obytná místnost. Dobrovolné hasiče však bylo možné ve městech potkat až hluboko v novověku.

S čím bychom se ve středověkém městě těžko srovnávali?
Jako bizarní by nám přišlo placení daní. Dnes víme, že za normálních okolností zaplatíme do konce března určitou daň, jejíž výši lze poměrně přesně odhadnout. Zato středověký měšťan nikdy netušil, kolik v daném roce na daních zaplatí.

Proč?
Protože městské rady mohly vypisovat daně během roku, jak chtěly. U nás města prakticky vůbec sama nepodnikala, takže daně pro ně představovaly zcela zásadní příjem. Velká říšská města naopak ve své režii masivně hospodařila, například Lüneburg měl vlastní pily, vápenky a cihelny, cihly vyráběl především pro svoji potřebu, avšak přebytky prodával měšťanům či šlechtě daleko za hranice města. U nás se nic takového nedělo.

Zároveň ovšem známe v Římsko-německé říši města, kde se daně z nemovitostí neplatily vůbec, naopak se zde zdaňoval jen obchod a provozování řemesel.

A tady byly městské daně vysoké?
Samy o sobě ne. Jenže se někdy vypsaly dvakrát, nebo dokonce i pětkrát za rok. Navíc byly různě vysoké. Jeden rok měšťan zaplatil jeden groš z kopy majetku a druhý rok ze stejného majetku tři nebo čtyři groše. A protože se nikdy nevědělo, kolik se bude platit za rok, lidé se na to nemohli vůbec připravit.

Takže města se snažila vyždímat z lidí, co šlo?
To ne. Čím víc daní se vypisuje, tím vyšší je počet neplatičů. Avšak berní zatížení nikdy nebylo natolik masivní, aby lidé nezvládali platit daně. V praxi si město dopředu od bohatých měšťanů na začátku výběru daní půjčovalo, aby rychle získalo hotovost. Poskytovatelům půjček se to vždy vyplatilo, protože pokud měli později platit daň ve výši šesti kop, půjčili městu pět a zbytek jim byl odpuštěn.

Z čeho se daně počítaly?
Z hodnoty nemovitostí. Často však nebyly zdaňovány stavby, nýbrž jen pozemky. To bylo dáno tím, že se berní systém vytvářel již ve 13. století a nadále zůstával daňově konzervativní. Takže když se na nějakém malém pozemku v centru postavil skvostný třípatrový dům, jeho zdanění bylo stejné jako zdanění dřevěné boudy někde na okraji. Zároveň se také zdaňovaly i hypotéky, které na domech vázly, přičemž tyto daně byly vyšší než daně pozemkové. Nikoliv tedy státní podpora hypoték a odpočet daní, jako je tomu dnes, ale tvrdé zdanění.

Proč město nemívalo peníze?
Panovník například zničehonic vznesl požadavek na několik set kop grošů. Především Jan Lucemburský byl u nás známý tím, že takhle města a kláštery vysával. A město si muselo půjčit, zpravidla od vlastních měšťanů. Ve středověku neexistovalo něco jako dnešní rozpočet a město ani přesně nevědělo, kolik má v danou chvíli peněz. Radní museli otevřít truhlu, aby zjistili, jak na tom jsou. Plánování veřejných příjmů a výdajů neexistovalo, a právě proto byly veřejné investice tak nízké.

A když k nim došlo?
Stavěly se kašny, vodovody nebo hradby. V jednom rakouském městě hradby stavěli tak, že vybudováním hradby byl vždy pověřen jeden z měšťanů bydlících opodál. Za tuto službu mu pak město na několik let odpustilo daně. A tímto způsobem se hradby pomaličku lepily.

Měla tahle z našeho pohledu anarchie i nějaký pozitivní efekt?
Měla. Téměř neexistovala korupce. Ta totiž dnes vyvěrá především z veřejných zakázek. Lidi se od středověku nijak nezměnili, ale změnily se možnosti. Tehdy se uplácelo zcela výjimečně. Známe jednoho pražského měšťana, který se snažil uplatit radní, aby ho zvolili do městské rady. Je však možné, že mu šlo spíše o prestiž než o výnosné veřejné zakázky.

V radách seděli kromě patricijů i řemeslníci?
Ano, ale často šlo o bohaté cechovní mistry, nikoliv o drobné řemeslníky. Pravda ovšem je, že v mnoha městech nebyl provoz řemesla ještě ve 14. století vázán na existenci cechů, takže panovala velká řemeslnická svoboda.

Ale problém mohl být stát se z tovaryše mistrem, který neměl zájem, aby si vychovával konkurenty, ne?
To ano, ale města dlouho nemívala stanoveno, kolik mistrů od každého řemesla v nich může působit. Podstata cechu byla jiná, stanovovalo se, kolik může jeden mistr vyrobit zboží, aby jeden dravec nepožral ty menší. Ještě Karel IV. cechy v říšských a českých městech zakazoval, protože nechtěl, aby byly semeništěm politické konkurence. Vyhovovala mu patricijská správa, neomezovaná „demokratickými“ cechy.

A týkala se ta omezení i jídla a pití?
Ano, sladovník mohl navařit jen určité množství piva a stanovený limit prostě nemohl překročit, aby měli šanci i ostatní sladovníci. Řemeslničtí mistři často směli mít jen dva tovaryše, takže velké dílny ani nemohly vzniknout. To však na druhé straně vedlo k tomu, že nevznikala masová nezaměstnanost.

Doc. Martin Nodl, Ph.D.

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když jsi ji jednou nebudu muset koupit sama.