COOLna

Vikingové jsou často na ilustracích zobrazování jako rozježení chlápci s rohatými přilbami. Z archeologických nálezů ale vyplývá, že měli ve své výbavě hřebeny, pinzety na vytrhávání chloupků, párátka, náčiní na broušení nehtů a dokonce používali vonné masti.

A jak je líčí středověké prameny? „Každý den si česali vlasy, každou sobotu se koupali a často měnili špinavé šaty za čisté,“ píše o vikinzích ve třináctém století kronikář John z Wallingfordu.

„Jejich oblečení bylo velmi barevné. Milovali šperky a všelijaké ozdoby. Měli daleko k nudnému stylu, ve kterém jsou zpravidla zobrazováni,“ vysvětluje archeoložka Camilla Cecilie Wennová z muzea kulturní historie univerzity v Oslu.

A jejich pověstné tetování – to nebyly jen hrubě nanesené inkoustové skvrny, ale propracovaná umělecká díla nesoucí rituální význam.

„Rohaté přilby jsou výmysl z období romantismu,“ říká Jan Bill. „Na žádné nalezené helmě z vikinského období nebo předcházejících staletí nebyly rohy,“ dodává.

Je jasné proč. S rohy na helmě by vikingové sotva vyhráli nějaký souboj.

Prvotní „omyl“ způsobil v roce 1876 autor kostýmů Carl Emil Doepler při inscenaci opery Richarda Wagnera Prsten Nibelungův inspirované germánskou mytologií, kde válečníkům-pěvcům přidal rohy. Vzhledem k tehdejší oblibě opery se není co divit, že se představa rozšířila postupně po celé Evropě i dál za její hranice.

Jak Doepler na podobu přileb přišel? Jednak potřeboval postavy vikingských bojovníků nějak jednoduchým způsobem odlišit od jiných postav, ale hlavně za to může rodící se německý nacionalismus.

Němci byli v té době fascinovaní severskými dějinami, ztotožňovali se s nimi, protože jim nabízely jinou alternativu ke klasickým antickým dějinám. Doeplera proto napadalo propojení antiky a severských dějin. Vzal tradičně zobrazované antické přilby, spojil je dohromady s (lehce) rohatými helmami germánských kněží – a posadil je vikingům na hlavy.

Vikingové plenili. Avšak byli také zdatní obchodníci s širokou sítí kontaktů od Kaspického moře po Grónsko. Dopluli do Ameriky pět století před Kryštofem Kolumbem.

O rozmanitosti jejich obchodování vypovídají archeologické nálezy pohřebních lodí z Osebergu, vystavených v muzeu v Oslu. U jedné z pohřbených žen se našel kožený váček s marihuanou.

„Semena mohla sloužit k rekreačním nebo léčebným účelům nebo také k pěstování rostlin konopí na výrobu textilií nebo provazů,“ vysvětluje Jan Bill.

Na různých vikinských nalezištích se objevily látky a perly až z dalekého z Orientu nebo arabské mince, mnohdy rozseknuté, protože Vikingové je nepoužívali pro jejich nominální hodnotu, ale kvůli váze stříbra a dalších cenných kovů, které platidla obsahovala. Na švédském ostrově Helgö nelezli archeologové bronzovou sošku Buddhy, která také spadá do tohoto období.

Když archeologové kdysi v některém z vikinských hrobů objevili zbraně, automaticky předpokládali, že pohřbený byl muž – a to i v případě, že hrob obsahoval také šperky. Až později, poté, co ostatky z hrobů, považovaných na základě pohřbených předmětů za mužské, podrobili osteologickému (kostnímu) rozboru, ukázalo se, že celá řada z nich patřila ve skutečnosti ženám.

Četnost ženských ostatků se zbraněmi svědčí o tom, že vikingové nenechávali družky doma u plotny, ale naopak na své výpravy vyráželi společně, což ostatně naznačovalo třeba zajetí manželky slovutného vůdce Hæstena anglosaskými bojovníky.

Podle jedné z legend vděčíme za zvyk přiťuknout si nápoji právě Vikingům. Své sklenice s pivem nebo medovinou sráželi razantně, aby se obsahy obou promíchaly a oba konzumenti si byli jistí, že jejich nápoj není otrávený. Pro tuto teorii však neexistují žádné důkazy.

Navzdory pověrám však Vikingové nepili z lebek zabitých nepřátel.

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když jsi ji jednou nebudu muset koupit sama.