COOLna

Nowatch je nizozemský startup, který se s pomocí crowdfundingové kampaně rozhodl udělat Nehodinky, elegantní nositelné chytré zařízení, které má má místo displeje drahokam. Cože? Ano – a dokonce vyměnitelný!

Samozřejmě jde o vysoce technologicky propracovaný gadget plný biosenzorů, včetně jednoho méně rozšířeného – senzoru vodivosti kůže. Ambicí projektu je podle tvůrců prohloubit uživateli schopnost prožívat přítomnost. Jejich sloganem je „Čas je teď.“

Jako u většiny podobných zařízení je základem biofeedback, tedy zpětná vazba reagující na biometrická data, snažící se reflektovat uživatelův životní styl, kvalitu spánku a zejména aktuální míru stresu. Tu vyhodnocuje pomocí tepové frekvence a především měření změn vodivosti kůže (electrodermal activity, EDA).

Jak to funguje? Ve zkratce zhruba takto: psychický i fyzický stres vede k vylučování kortisolu (jeho přímé měření „z ruky” není zatím snadné) –> vyšší hladina kortisolu pak vede k vyšší míře pocení –> a tu změříme díky naměřeným změnám vodivosti kůže. Po 14denní kalibraci a naučení algoritmu je taková analýza údajně stejně věrným odrazem emocionální aktivace jako metriky odvozené z tepové frekvence (včetně HRV) – některé studie (viz níže) hovoří až o 90% přesnosti. A díky kombinaci s dalšími sensory lze dosáhnout ještě vyšší přesnosti. Všechny tyto biometrické zkratky snažící se levně změřit stav složitého organismu, mají samozřejmě své slabé stránky.

Projekt Nowatch se vymezuje proti klasickým wearables, které nás namísto zlepšení životní pohody zaplavují notifikacemi, stahují nás na socky a náš vnitřní zen moc „nezlepšují”. Nowatch se vydal opačným směrem a opravdu v tom nemohl zajít dále…

Zdá se mi také, že sympatickým rozměrem projektu je také důraz na udržitelnost a fair-play. Na rozdíl např. od Fitbitu (dnes Google), který si technologii Philipsu dávno „vypjůčil” (byť soud loni vyhrál), Nowatch ji od začátku přiznává, licencuje a obohacuje o vlastní know-how.

Proč měřit stres?
Většina lidí skeptických k možnostem technologií v přínosech našemu blahobytu má jasno: tělo má vlastní notifikace, kterými nám dává vědět o tom, že prožíváme stresovou situaci. Ano, je to právě zvýšené pocení, je to zkrácený dech a zrychlené dýchání, je to zaplavení horkem, úzkostí či jinými emocemi, je to strnutí atd. Tyto silné, viscerální reakce jsou samozřejmě skvělým signálem, jenž jsme zdědili od našich předků. Jejich funkcí je v reakci na ohrožující podnět s námi doslova pohnout, anebo nás učinit neviditelnými pro predátora – a zachránit nám tak život. Většinou si jich snadno všimneme a nepotřebujeme notifikaci.

Lidé se mě ptali, „Nač potřebuješ měřit stres, to přece poznáš, ne?”

Jenže dnes už nejsme denně vystavováni takovým bezprostředně ohrožujícím podnětům; spíš jejich mediálním zástupcům: ohrožení života je z velké části jen fiktivní (vzdálené hrůzy, naše snaha o dokonalost, tlak na pracovní výkon atd. – jsou odvary původních hrozeb). Tělo na tyto triggery však reaguje podobně jako kdysi – ne jednorázově, ale trvale. A zatímco nárazový stres nás sám o sobě nás nezabije (dokud nepodlehneme strachu, že nás zabije), menší, zato trochu skrytý a dlouhodobě působící stres může napáchat spoustu škody: na náladě i zdraví.

Dle mého názoru právě zde vzniká jistý prostor pro wearables: ne všichni rozpoznáme tyto trvalé jemnější signály zátěže, které nám otravují celé dny a noci a nakonec ničí i naše zdraví. Nemusíme se hned roztřást, být zaplaveni horkem či se viditelně zapotit: naše těla reagují nepozorovaněji – a my tyto signály ignorujeme. V tu chvíli může být malé přátelské ponouknutí od chytrého gadgetu, který reaguje na nižší úroveň našich viscerálních změn, užitečná zpětná vazba. Jako když vás někdo upozorní: máš úplně vytrčená ramena, vypadáš napjatě, nechceš se chvíli vykašlat na práci a jít se projít? Večerní zpětný pohled na celodenní průběh hladiny stresu během dne nám zas může pomoct odnaučit naše zlozvyky pro zbývajících pár týdnů našeho života.

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když jsi ji jednou nebudu muset koupit sama.