Lidé, kteří chtějí žít environmentálně šetrněji, musí odolávat těžkému soupeři: firmám, které investují nemalé finanční prostředky do reklamy a nutí je k neustálému konzumu. Jenom v málo případech stojí proti těmto firmám hráz v podobě státních nebo obecních regulací, které tlačí na kvalitu a trvanlivost zboží nebo zabraňují nadměrnému zanesení veřejného prostoru nánosy reklam. Konzumace, která by ve své podstatě mohla zahrnovat naplňování základních lidských potřeb se zohledněním etických preferencí člověka, se stává hlavním prostředkem k dosažení společenského uznání, vázaného na materiální vlastnictví.
To, že člověk spotřebovává čím dál víc, však nemusí nutně znamenat, že je v životě šťastnějším. Ekonom Richard Easterlin na datech z různých zemí, včetně Spojených států a Číny, dokazuje, že růst HDP nevede k nárůstu spokojenosti obyvatel. To samé platí i pro vliv reklamy ve veřejném prostoru: výzkum, realizovaný mezi lety 1980 a 2011 na vzorku téměř milionu Evropanů ukázal, že čím vyšší jsou v jednotlivých státech výdaje na reklamu, tím klesá spokojenost se životem jejich obyvatel.
„Celá jednostranná orientace ekonomiky na produkci spojená s takzvaným volným obchodem vede k tomu, že se firmy zvětšují a neúměrně tak roste moc korporátu,“ domnívá se ekologická ekonomka Naďa Johanisová z brněnské Masarykovy univerzity. Orientace na růst zisku firem vede podle ní k neustálému tlaku na zvyšování výroby, s nímž je spjat nápor na přírodní zdroje, včetně spotřeby fosilních paliv. A to je příčinou klimatického rozvratu.
„Vládám se proti těmto trendům nedaří přijímat opatření chránící přírodu a klima i proto, že se bojí, že nás zavalí zboží z jiných zemí. Tomu se říká závod ke dnu. Domnívám se, že bychom měli rozvinout nejen diskusi o ekonomickém růstu a jeho škodlivosti, ale i o globálním obchodu, který může paralyzovat některé veřejné politiky,“ vysvětluje.
„O škodlivosti trvalého růstu ekonomiky se už začíná v některých kruzích mluvit. Produkce nemůže trvale růst na konečné planetě, to už leckdo začíná chápat. Ale dodneška málokdy natrefíte na kultivovanou debatu o limitech a rizikách takzvaného volného obchodu. Možná je to proto, že to slovo ,volný‘ zní tak pěkně a svobodně. Ale jeho rubem je ekologický a sociální dumping, s nímž je velmi nesnadné se vyrovnat. A samozřejmě je tu i skrytá cena, kterou platíme v podobě spotřeby energie při přemísťování zboží. Takže je důležité začít přemýšlet o systémových příčinách klimatické změny. Jak ji posiluje nekritická víra v ekonomický růst a volný obchod? A jak ji posiluje současný finanční systém, založený na dluhu, úrocích a maximalizaci zisku z investic? To jsou otázky, které vyžadují naléhavou veřejnou debatu,“ doplňuje Johanisová.
Švédský výzkumník Andreas Malm nazývá ve své knize Fossil Capital (Fosilní kapitál, 2015) ekonomický systém, který od 19. století postupně získává celosvětovou převahu, fosilním kapitalismem. Definuje ho jako ekonomiku neustálého růstu spojeného se zvyšující se spotřebou fosilních paliv a nárůstem emisí oxidu uhličitého. Ukazuje, jak je ekonomický růst s těžbou a využíváním fosilních paliv úzce propojený a jak již od počátku průmyslové revoluce souvisejí vysoké emise oxidu uhličitého s pracovním vykořisťováním.
Fosilní kapitalismus neklade nároky jenom na náš konzumní životní styl, ale i na systém práce. Sociolog Michael Mayerfeld Bell ve své knize An Invitation to Environmental Sociology (Úvod do environmentální sociologie, 2004) mluví o tomto vztahu jako o cyklu „práce a utrácení“. Lidé tráví na pracovišti hodně času, protože se zvyšuje tlak na konkurenceschopnost a tím rostou obavy ze ztráty zaměstnání. I v České republice je zažitou mantrou vysoká produktivita.
Mnoho času stráveného v zaměstnání se pak promítá i do konzumního životního stylu: lidé potřebují auta, aby se do práce dostali, vhodné oblečení, jídlo, které si nestihnou doma uvařit sami. Jejich volný čas se podle Bella plní nakupováním a ztrácí se prostor pro trávení chvil s rodinou nebo přáteli, dobrovolničením a – dodejme – nicneděláním.
Je nutné přidat i potřebu kvalitního dostupného bydlení. Jedině to může odstranit dnešní tlak na mnoho rodin a jednotlivců, aby pracovali co nejvíc, protože jen tak si budou schopni bydlení zajistit. Zjednodušeně se dá mluvit o nutnosti zavádět opatření propojující právo na město, zkracování pracovní doby a snižování produkce. Je potřeba posilovat spolurozhodování obyvatel a umožnit jim sdílení zdrojů. Družstevní energetika, sdílené bydlení, místa pro nekomerční trávení volného času, komunitní zahrady, sdílení věcí nebo bezplatná veřejná doprava jsou ukázky takového fungování.
Vyprostit se ze spárů konzumní společnosti lze i nezávisle na státní politice, i když to není jednoduché. „Důležité je, aby konzument nezůstal před tlakem velkých firem osamocen. Může například budovat komunity, které budou tvořit ekonomickou alternativu. Nejde jen o to, nakupovat míň, ale také hledat lokální dodavatele, začít se pohybovat v nepeněžní ekonomice,“ vysvětluje Naďa Johanisová. K mnohým formám alternativní ekonomiky podle ní máme vztah nebo je nějakým způsobem nevědomě praktikujeme, například ke kutilství nebo zahrádkaření. Tyto formy též umožňují částečný odklon od námezdní práce, protože nabízí způsoby, jak své potřeby plnit nepeněžně. „Co má podle mě smysl, je pěstovat si zázemí přátel a sítě směny. Takovéto sítě staví jiná kritéria uznání, než jsou ta, která dominují v mainstreamové společnosti. Mizí zde tlak na vlastnění věcí, které člověk nepotřebuje, ale reklama nebo společenský narativ ho tlačí k nákupu. Je to dobrý způsob, jak budovat sítě spolupráce mimo mainstream, které navíc mohou vést i k větší odolnosti, když mainstream selže,“ domnívá se Johanisová.
A2larm
Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když jsi ji jednou nebudu muset koupit sama.
COOLna 
Napsat komentář