COOLna

Je dnešní generace vůči stresu méně odolná než dřív?
Jsme daleko zranitelnější. Je to proto, že už odmala jsme vychovávaní jaksi v bublině, abychom se nepotkávali se stresem. Bereme ho jako něco nebezpečného. Tím nemáme šanci učit se dostatečně vzdorovat stresorům, které jsou jak environmentální, tedy chlad, teplo, tělesná zátěž, nedostatek potravin a řada dalších faktorů, tak i ty psychické.

Musíme je potkávat a učit se vůči nim chovat už od dětství, jinak nemáme šanci jim dobře vzdorovat. Už odmala by mělo mít dítě nějaký řád, jemuž se musí umět podřídit. Je důležité, aby fungoval systém autorit a dítě vědělo, že dostane nějakou odměnu, až něco udělá. Mělo by být vedeno k tomu, aby si umělo něco odříci – samo sobě i vůči druhým. V tomto má největší roli rodina a škola. Dnes však vidíme rozpad přirozených autorit. Už z principu biologické přirozenosti to není správně. Dnes dítě nemá možnost opřít se o autoritu, protože ta je zpochybňována.

Je důvodem naší zranitelnosti i to, že dřívější generace víc zažívaly nedostatek a strasti života?
Když vezmete jen oblast tělesné odolnosti, kolik člověk musel dřív vykonat fyzické práce a kolik měl pohybu, je v tom velký rozdíl. Kdybyste ještě před padesáti lety někomu řekli, že budeme budovat fitness centra, pak se nám vysměje. Dneska musíme nahrazovat stresory umělou fyzickou zátěží, protože jí máme proti dřívější době desetinu. Všude se dostanete autem, vlakem, nejste nuceni nikde chodit, takže pohybová aktivita je malá. A máme i minimum nároků na fyzickou zátěž.

Navíc dříve skoro nebyla rodina, kde by neumřelo dítě, a člověk byl zvyklý i na katastrofické scénáře. Daleko více než v dnešní době, kdy se samozřejmě duševní odolnost těžko uměle trénuje. Jako bychom byli vychovávaní ve vzduchoprázdnu. Ono se to ukázalo i při covidu-19. Čísla ukazují, jaký to mělo psychologický i psychiatrický dopad. Nárůsty duševních poruch, úzkostí i depresí byly a jsou v období koronaviru enormní, až třikrát větší. Důsledky jsou velké, ale upřímně – ve srovnání s tím, co zažívaly generace před námi a s jakými obrovskými epidemiemi a jinými těžkostmi byly konfrontovány, je to nesrovnatelné.

Přesto, existuje nějaký recept na zvládání stresových situací? Profesor z Pensylvánské univerzity Martin Seligman, jeden z pětatřiceti nejcitovanějších psychologů 20. století, takové desatero sepsal: 1) rozvíjejte sociální kontakty, 2) nespatřujte v krizi neřešitelné problémy, 3) přijměte, že změny patří k životu, 4) pokuste se dosáhnout cílů, 5) jednejte rozhodně, 6) najděte sami sebe, 7) dívejte se na sebe pozitivně, 8) myslete na budoucnost, 9) očekávejte to nejlepší, 10) pečujte o sebe…
Z prací Martina Seligmana vycházím, zejména z jeho zvládání duševního stresu v krizových situacích. Nejdříve přišel se stresem, na který nemáte vliv. Ten je nejhorší. Dělaly se pokusy se zvířaty, a když byli psi zavřeni v kotcích a dostali elektrickou ránu, přeskočili do druhého kotce. Mohli tak ovlivnit svou stresovou reakci. Jakmile vše nemělo systém a zvíře se s tím nemohlo vypořádat, stres končil maladaptací (nepřizpůsobení se novým podmínkám) až smrtí. To samé může nastat u lidí. Pak však začal být Seligman pozitivní a ukazoval, jak z krizových situací může člověk vytěžit a získat adaptaci. Jinak zvládání stresorů je vždy hodně individuální.

Může stres přeskočit až do deprese?
Určitě. Jsou tři faktory, které hrají roli v nástupu deprese – jak vyhodnocujete situace, jak je čtete a jakým způsobem jim dáváte vážnost. Když se vám rozbije pračka nebo nestihnete autobus, každý z nás to čte trochu jinak. A je důležité jak. Ovlivňuje to samozřejmě typologie člověka. Někdo je geneticky katastrofistou, jiný čte situace spíše pozitivně. Nicméně i tady platí, že je důležité učit se správně číst emočně náročné situace už odmala. Správně je vyhodnocovat a zařazovat je i z hlediska významu, dávat jim správné „cenovky“. A to je pro stresové dopady na náš organismus zcela zásadní. Čteme-li situace špatně, s nadměrnou emocí nebo neadekvátně, nese to s sebou velkou stresovou reakci. Má to své pozadí i v chemii mozku.

Může stres přeskočit až do deprese?
Určitě. Jsou tři faktory, které hrají roli v nástupu deprese – jak vyhodnocujete situace, jak je čtete a jakým způsobem jim dáváte vážnost. Když se vám rozbije pračka nebo nestihnete autobus, každý z nás to čte trochu jinak. A je důležité jak. Ovlivňuje to samozřejmě typologie člověka. Někdo je geneticky katastrofistou, jiný čte situace spíše pozitivně. Nicméně i tady platí, že je důležité učit se správně číst emočně náročné situace už odmala. Správně je vyhodnocovat a zařazovat je i z hlediska významu, dávat jim správné „cenovky“. A to je pro stresové dopady na náš organismus zcela zásadní. Čteme-li situace špatně, s nadměrnou emocí nebo neadekvátně, nese to s sebou velkou stresovou reakci. Má to své pozadí i v chemii mozku.

I zde jsou tedy tři faktory, jež se vzájemně ovlivňují – stresová reakce, kognitivní atribuční schémata (tedy jak čteme situace) a pak chemie mozku.

V knize zmiňujete pojmy jako „přinášet oběti“ nebo „rozdávat radost jiným“. Jak moc jsou z hlediska zvládání stresu tyto vlastnosti důležité?
Ono jde spíše o otázku smyslu života. Když se dnes podíváte na propagovaný zdravý životní styl, je to samozřejmě velmi bohulibá věc, nicméně postavená na individualismu, na obrácení se k sobě samému. Ale člověk žil odjakživa v tlupě, ne individuálně jako třeba čápi nebo červenky. Nemůžete mít odolnost vůči stresorům a zdravý životní styl jen sám pro sebe, ale potřebujete, aby fungoval i komunitní život. Nejsme tu sami.

Stejně jako existují pravidla pro přežití tlupy ve zvířecí komunitě, má i člověk v podvědomí určité biologické principy, které jsou postaveny nikoliv na jedinci, nýbrž na přežití celé společnosti. A tomu je potřeba částečně se obětovat. My se tím, že máme ratio, tedy rozum, vůli a možnost rozhodování, trochu vzdalujeme pravidlům biologické přirozenosti a chováme se v rozporu s ní. To je také jedno z nebezpečí této společnosti a jejího přežití.

Dá se stejně efektivně odhalit i člověk, kterého sužuje stres?
Když vznikne stresová zátěž nebo určité vykolejení z homeostatické rovnováhy, organismus na to reaguje nervově (vegetativními nervy) i hormonálně. To má určité vnější projevy, které jsou velmi dobře zmapovatelné. Balance mezi sympatikem a parasympatikem je ohromně důležitá. (Náš nervový systém dělíme na sympatický a parasympatický. Sympatikus je zodpovědný za okamžité reakce organismu na hrozící nebezpečí. Tato fáze je řízena automaticky, bez zásahu mozkových center a jejím úkolem je připravit naše tělo na boj, nebo útěk. Parasympatikus řídí imunitní funkce, trávení, budování a opravy tkání. Zajišťuje činnost organismu v klidu a bezpečí a je odpovědný i za přechod od sympatiku do klidového stavu.)

Jakmile začne převládat sympatická fáze spojená hlavně s akutním stresem, je to viditelné na reakcích kůže, na teplotě končetin, na zornicích, na distribuci svalového napětí v určitých svalech. Dá se to tedy číst z řady ukazatelů, na něž má vnitřní reakce organismu velký vliv. Je to hodně důležité při klinickém vyšetřování. Například z dechového stereotypu velmi dobře vyčtete stresovou zátěž nebo nějakou podvědomou reakci. Začnete jinak dýchat, víc se vám začnou potit nohy, rozšiřovat zornice… To všechno jsou automatismy, které jsou řečí centrálního nervového systému. Tělo je jakýmsi zrcadlem průběhu stresové reakce.

Prof. PaedDr. Pavel Kolář, Ph.D.