COOLna

Vidíte v krizi ze 30. let minulého století nějaké paralely s dneškem?
Průšvih 30. let nebyla dopředu ohlášená krize jako dnes. V Americe a v každé evropské zemi to mělo jiný průběh. U nás to třeba začalo později, ale také se nás to delší dobu drželo. V Americe do toho spadli skoro ze dne na den. Probudili se, a měli krizi, jejíž dopady byly každým týdnem horší a horší. Teď to nastupuje zvolna, jinak a kvůli něčemu jinému, ale samozřejmě že v něčem to bude stejné. Když člověku najednou docházejí peníze a ví, že to tak bude nadlouho, zamává to s ním. A s jeho chováním, manželstvím, energií, stylem života taky. Vlastně s celým životem.

Píšete, jak nezaměstnanost zamávala především s mužským sebevědomím. Bylo to u nás stejné? Přijde mi, že Američané mají v DNA mnohem vyšší zodpovědnost za svůj život než třeba Češi… V Americe pokles životní úrovně brali jako svoje vlastní selhání. Co u nás? Nehledáme častěji viníky spíš kolem sebe?
I v Americe tehdy hledali viníky. Ale máte pravdu, tehdy byla Amerika ještě velmi individualistická, každý byl opravdu odpovědný za svůj vlastní osud a život. V Evropě to bylo trochu jinak… Ale přesto si myslím, že když někomu u nás ve střední Evropě krize podrazí nohy, bude to rovněž brát jako svoje selhání, srazí mu to sebevědomí a udělá to z něj jiného člověka. Ve 30. letech to změřili do detailů a přišli na zajímavé věci.

Třeba?
Že nezaměstnaní chodí pomaleji.

Jak se to měří?
Byla na to velká a dodnes legendární studie v bývalém rakouském městě Marienthal. To bylo v podstatě průmyslové sídliště u Vídně, které se po zavření pěti textilek zhroutilo. Ukázalo se, že muži bez práce se při chůzi vlečou rychlostí 3 km/h, zatímco ženy si své tempo zachovaly. Ale vyšly najevo i jiné věci, jak nedostatek přidusil životy. Přestože lidé bez práce měli moře času, skončilo fungování místní fotbalové jedenáctky i zápasnického oddílu. Přestal hrát ochotnický soubor. V místní knihovně si lidé půjčili o polovinu míň knih než před krizí, přestože mohli číst od rána do večera.

Ztratili zájem?
Přesně. Požrala je apatie. Neměli náladu. Čas ztratil hodnotu a význam, takže toho nakonec stihli míň, než když chodili do práce. Podobných studií bylo tehdy hodně. Zkoumaly vše možné, od chování lidí až třeba po to, jak to změnilo sex.

A?
To asi nebylo to nejdůležitější, ale něco to přece jen prozrazuje. Muži, kteří náhle nedokázali uživit rodinu, byli jakoby vymiškovaní, poklesla jim hladina testosteronu, takže na sex neměli pomyšlení a vzhledem ke špatné psychice nestáli v posteli za nic. Prostě proto, že neplnili svou roli živitele. V angličtině se obrazně říká, že muž má domů přinést špek. Ve chvíli, kdy toho už nebyl schopen, protože se ocitl bez práce, jako by se rozložil. V Americe bylo hodně případů, kdy muž bez práce opustil ženu, která práci měla, aby nebyl na obtíž. Nemohl to unést. Říkalo se tomu tehdy „rozvod chudého muže“. S krizí souvisel nárůst psychických problémů, a dokonce i sebevražd. V Československu si během nejhorších let krize ročně vzaly život zhruba 4 tisíce lidí. Psychiatrické léčebny byly přeplněné. Byl to obrovský nápor na psychiku, což si asi většina z nás neumí představit. Narazil jsem v dobových záznamech na příběh českého dělníka, který ráno co ráno běhal hodinu a dvacet minut do Prahy, aby byl mezi prvními tam, kde se snad rozdávala práce. Odpoledne se stejně vracel zpátky. A další a další den znovu a znovu. Z toho je cítit obrovské zoufalství.

Od té krize uplynulo skoro sto let. Společnost se zásadně změnila, díky emancipaci a feminismu už není tak patriarchální. Nebudou proto teď muži brát taková příkoří snadněji? Není na ně přece už takový tlak, že musejí rodinu uživit.
Nevím. Neviděl bych to tak optimisticky pro nás muže. Myslím, že zodpovědnost za rodinu máme pořád v sobě. A taky jde o ego. I když víte, že za finanční problémy může ekonomika a šílené ceny energií, říkáte si, jestli jste někde neudělal chybu. A člověk vždycky přijde na to, že jich nasekal spoustu, takže má pocit, že v konečném důsledku to jde za ním.

Takže největší obětí následující krize budou zase muži?
Ne, to se jen o mužích bavíme… Podle toho, co čtu, mi vyplývá, že to nejvíc odnesou nejspíš ženy, co zůstaly samy s dětmi, a starší lidé. Když se podívám, kam se u nás vyšplhaly ceny energií i základních potravin, nechci si představovat, jaké nervy musejí mít z toho, aby vyšli s tím, co mají. Navíc s vědomím, že bude ještě hůř. Pamatuju si na výmluvný moment, který jsem zažil při krizi v roce 2009. Tehdy jsem dělal na dokumentárním filmu o krizi. A ve Stříbře jsme točili u rodiny, kde nikdo neměl práci, protože všichni byli ze stejné továrny, která zavřela. Paní nám vyprávěla, jaká to je hrůza, když jde s pětiletým dítětem na nákup a úmyslně se vyhýbá místům, kde se prodává to, co mají děti rády. Aby chlapeček nic nechtěl a ona ho nemusela zklamat. A to šlo o obyčejný párek v rohlíku. Bylo vidět, jak ji deptá, že svému dítěti nemůže splnit ani takové drobné přání.

V knize Den, kdy došly prachy píšete,že ve 30. letech na tom nejhůř psychicky nebyli kolikrát ti nejchudší, nýbrž ti, co přišli o nejvíc.
Bohatí padali z největší výšky. Ale ekonomicky to zase nejvíc odnesli ti nejchudší. Kdo měl největší žně, byli psychologové a psychiatři. Jeden uznávaný newyorský psychoanalytik vzpomínal, že krize byla jeho nejkrásnějším obdobím, protože do práce chodil v sedm ráno a končil v devět večer. A každou hodinu měl pacienta. Byl obrovský nárůst psychických problémů, protože svět se vyšinul a jistoty lidí padly. Tohle složí každého. Ale to se bavíme o situaci tehdy.

A dneska? Jsou tady paralely?
Vyrazilo mi dech, když jsem slyšel projev premiéra, v němž říkal, že se lidi nemají stydět přiznat, že potřebují pomoc. To je tak naivní. Drtivá většina lidí se vždycky bude stydět jít si pro podporu. Snad jen určitá skupina zvyklá chodit pravidelně pro dávky to má jinak… Ale ostatní? Jestliže se celý život spoléháte na sebe, a teď najednou někde musíte čekat s nataženou rukou, máte prostě pocit, že jste selhal. A je podle mě jedno, zda jste Čech, nebo Američan.

Takže krize je obdobím pro politiky churchillovského typu? „Nemohu vám slíbit nic než krev, dřinu, slzy a pot.“ Tímto výrokem se britský premiér Winston Churchill v roce 1940 snažil burcovat veřejnost v době hrozící německé invaze.
No, jenže málokdo je Churchill. Takže se samozřejmě objeví i ti, kteří si naběhnou. Napadá mě třeba předsedkyně poslanecké sněmovny Markéta Pekarová Adamová a její hláška, že když si lidi doma obléknou svetr a budou se sprchovat společně, bude to v pohodě. Tohle bych viděl jako odstrašující příklad výroku, jaký by v krizi neměl zaznít, protože je zřejmé, že dotyčný žije úplně mimo realitu běžných lidí. Nevyplatí se lidem říkat, že to bude sranda. Je to velmi nezodpovědné.

Největším blbcem velké hospodářské krize ve 30. letech byl americký prezident Herbert Hoover. Měl snad pocit, že když lidi přesvědčí, že krize není, pak skutečně možná nebude, protože lidi se začnou chovat jinak. A proto vykládal, že se vlastně skoro nic neděje a že nikdo nehladoví. Oficiální místa dokonce začala tvrdit, že čím jsou lidé chudší, tím jsou zdravější. Měla na to i nesmyslné statistiky. Byly přesné a současně úplně vylhané. Třeba jim vyšlo, že je méně ošetřených zubů nebo méně migrén či zápalů plic. Takže Hoover oznámil dobrou zprávu, že čím je Amerika chudší, tím je zdravější. Jenže vtip byl v tom, že lidi neměli na to, aby chodili k doktorovi. Takže se jejich nemoci do statistiky nemohly dostat. Kvůli nízké návštěvnosti pacientů dokonce řada lékařů zkrachovala, někteří spáchali sebevraždu… Později se samozřejmě ukázalo, že Amerika byla nemocnější než předtím.

Jak konkrétně?
Po letech i slavný spisovatel John Dos Passos (1896–1970) napsal, že se mu kvůli nedostatečné stravě začaly drolit zuby, ale nikam nešel, protože neměl na zubaře peníze. Mimochodem, projevilo se to za deset let. Když v roce 1940 začaly pod dojmem hrozící války mírové odvody, neprošlo jimi čtyřicet procent mladých mužů. Tehdy se argumentovalo i tím, že lidi se nepřejídají, a proto jsou štíhlejší, a tedy i zdravější… Platilo, že lidé z nižších příjmových vrstev, kteří byli na šetření zvyklí, krizi snášeli lépe. Nejen jejich psychika, ale i jejich tělo byly odolnější. A uměli si poradit. Střední třída si na nové podmínky musela teprve zvykat, na začátku s tím měla velké problémy, pak to samozřejmě taky nějak zvládla. Ukázalo se, že lidé se prostě naučí žít i v bídě.

V knize máte zajímavou pasáž, že muži si nakonec nechali pomoct snáze než ženy. Ty se tolik styděly třeba zajít na polévku, že do vývařoven pro chudé chodily ještě méně ochotně…
Ty vývařovny byly vůbec zajímavé. Když tehdy novináři dělali reportáže u front lidí čekajících na jídlo pro chudé, mnozí se snažili reportéry přesvědčovat, že oni tam na žádnou polévku vůbec nečekají. Kdepak, já jsem sem přišel navštívit kamaráda! Prostě se styděli, že musejí žít z milodarů. Přestože ta krize nebyla jejich chyba, protože třeba přišli o peníze poté, co zkrachovala banka, v níž je měli uložené. A ženy se tehdy opravdu styděly ještě víc než muži.

Ale proč?
Snad proto, že je to zastihlo ve chvíli, kdy se jako první generace zrovna začaly hojně ucházet o práci a stavět se na vlastní nohy… Když se člověk podívá na fotky z krize 30. let, vypadá to, že Amerika je země jenom mužů. Ve frontách na jídlo nejsou žádné ženy. Fakt žádné! Pro ženy museli dělat vchody zezadu, pokud jim chtěli pomoci. Jinak by nepřišly vůbec. Nechtěly se vystavovat, že potřebují pomoc. Mimochodem, tehdy v Americe existovaly dva přístupy, jak se k ženám chovat. Na začátku krize majitelé firem nejprve nemilosrdně vyhazovali ženy, protože chtěli chránit živitele rodin. Tedy muže. Jenže jak krize sílila a firmy krachovaly, dávali pak přednost naopak ženám, protože jim mohli platit míň než mužům.

Ještě v něčem byly ženy při přijetí krize jiné?
Znovu připomenu tu studii z rakouského Marienthalu. Zatímco muži se ploužili, ženy si svoje tempo zachovaly. To o něčem vypovídá. Přijde mi, že žena je ve zlomových okamžicích pevnější… Muž je třeba akčnější a kumuluje víc energie, ale žena je skála, pevná síla. Ovšem nejsem psycholog.

Krize se obvykle projeví i v módě. Psal jste, že délka sukní se mění podle toho, zda je zrovna krize, nebo blahobyt.
To je spíš taková hříčka. „Odborně“ se tomu říká index dolního lemu sukně. Jedna teorie tvrdí, že když jdou akcie na burze dolů, sukně se prodlužují, a když akcie stoupají, sukně se zkracují. Ale proti tomu jde opačná teorie. Podle ní ženy dávají během krize na odiv svoji ženskost, nosí vyzývavější oblečení, aby byly přitažlivé pro opačné pohlaví. Různí experti udělají studii s provokativním, i když těžko dokazatelným závěrem na kdeco, třeba vymysleli takzvaný rtěnkový ukazatel – když si ženy výrazně malují rty řvavější barvou, s ekonomikou je to špatné.

Ale pravda je, že během krize si ženy ve Francii začaly poprvé lakovat nehty a pak se to rozšířilo do světa. Je fakt, že před krizí byl ženský ideál krásy vypadat co nejvíc chlapecky. Rovné šaty, které zakrývaly ženské křivky a zplošťovaly hruď, silueta bez boků, krátké vlasy na mikádo. S tím byl ve 30. letech konec. Nová móda byla provokativnější. Sukně zdůrazňovaly linie ženského těla, najednou se zvýraznila prsa. Protože se to stalo ve 30. letech, říká se, že to bylo kvůli krizi. Ale bylo to opravdu kvůli ní? Třeba by se to změnilo i bez ní, protože móda se prostě po určité době mění. Pak přišla válka, a ženy byly zase oblečené jako v uniformách, nosily saka s vycpanými širokými rameny.

Za normalizace se u nás lidi nudili, a tak se tehdy rodily silné generace dětí. Kdežto krize sexu a dětem asi moc nepřeje.
Děti se moc nerodily. Demografové spočítali, že Amerika za dobu krize ve 30. letech přišla o potenciální tři miliony dětí. Když to porovnáme s dnešním počtem obyvatel, je to, jako kdyby se tam v tomto desetiletí nenarodilo asi osm milionů dětí. Krize tehdy nastartovala i éru ženské antikoncepce. Ročně za ni tehdy Amerika utratila víc než za holiče a kadeřnice, nebo dokonce za šperky. Tou antikoncepcí, nebo „ženskou hygienou“, jak se tomu opisem říkalo, byl Lysol. Obyčejný Lysol. (Antiseptická dezinfekce s tímto názvem se na konci 19. století používala v Německu pro potlačení epidemie cholery. Během pandemie španělské chřipky v roce 1918 byl Lysol propagován jako účinné opatření proti šíření viru chřipky. A posléze ho v Americe začaly ženy masově používat pro vyvolání potratu.) Budoucnost byla příliš nejistá na to, aby do ní lidé chtěli přivést další hladové krky.

Což je další rána pro ekonomiku – pokud se rodí méně dětí, do důchodového systému v budoucnu přispívá méně lidí… Když jsme u medikamentů, zaujalo mě, že Američané začali v mnohem větší míře používat prášky na spaní a také proti zácpě.
To byla kombinace stresu a zhoršeného stravování, protože jedli určitě méně ovoce a zeleniny. Ale na zvýšený prodej léků měla vliv i ochota Američanů podléhat různým podomním prodejcům, kterým trefně říkají „prodejci hadího oleje“ – my bychom je nazvali šmejdy. Kdysi jezdili po městečkách Divokého západu a přesvědčovali lidi, že jejich zázračná mast vyléčí zaručeně všechno. Pak rychle prchali, aby je místní nezačali lynčovat, až zjistí, že masti nefungují. Američané prostě odjakživa měli tendenci věřit kampaním, že se na trhu právě objevilo něco, co je schopno od základu změnit jejich život.

Můžeme se na krizi připravit lépe než naši předci ve 30. letech?
To je otázka. V případě krize po roce 2008 se také predikovala řada věcí, a ve skutečnosti to bylo jinak. Experti ji až na pár výjimek neviděli přicházet, a když dorazila, doháněli to temnými předpověďmi, že to klidně může být stejná síla jako ve 30. letech. Naštěstí jim to zase nevyšlo. Každá krize je navíc jiná. Ve 30. letech mohl člověk jezdit po Americe a hledat práci. Kdo měl štěstí a věděl, kam jet, něco stálého našel. Ti méně šťastní jezdili jako nomádi, rodiny a veškerý majetek naložený ve starých fordkách, a pendlovali mezi sklizní pomerančů v Kalifornii k jablkům v Oregonu a bramborám v Idahu. Ale kde dnes, když se na nás řítí krize způsobená vysokými cenami energie, budeme hledat práci? I když budu jezdit po Česku, levnější energii nikde nenajdu.

A je tady ještě jeden zásadní rozdíl. Zatímco ceny všeho nejen u nás rostou, za krize ve 30. letech klesaly. V Americe i u nás firmy bojovaly o zákazníky tím, že zlevňovaly. Chápaly, že lidi bez práce mají méně peněz, a tak šly s cenou dolů i přesto, že snižovaly zisky. Třeba hotel Ritz v New Yorku tehdy zlevnil noc z osmi dolarů na čtyři. I cena punčoch šla na polovinu. Výrazně zlevnily některé ledničky nebo auta. Takže když jste tehdy našli práci, váš problém se vyřešil. Dneska ceny letí nahoru a životní náklady rostou, takže v důsledku toho lidé taky nemusejí vystačit s penězi, i když mají práci pořád. (Česko nyní prochází nejprudším propadem reálných mezd ze všech 38 zemí Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj [OECD] i ve své samostatné historii, tedy od roku 1993. Z analýzy společnosti Cyrrus vyplývá, že reálné mzdy letos vinou inflace klesly o 8,3 %)

Spotřeba čeho ještě v krizi stoupá? Kromě antidepresiv, léků na spaní a proti zácpě?
Obecně asi určitě levných praktických věcí, které člověk může nějak využít, když má hlouběji do kapsy. A levná zábava. Ve 30. letech to byla kina, Hollywood zlevnil a za krize se stal opravdu továrnou na sny. Do módy přišly hudební romance, jež skoro neměly děj, ale divák se celou dobu usmíval. To bylo dobře, protože lidé rádi na chvíli zapomněli na starosti venku. A samozřejmě kovbojky, protože napětí bylo také dobré chvilkové anestetikum. A praktické věci? Na dračku šly obyčejné sklenice se šroubovacím víčkem. Ženy v nich totiž začaly do zásoby zavařovat maso a ovoce. Stejně tak šly na odbyt květináče, v nichž lidé ve městech začali pěstovat zeleninu. Kvetl obchod se sporáky a vysavači, protože i ženy ze zámožných rodin musely propustit služebnictvo a chtěly si ulehčit práci. Na krizích je fascinující, co všechno změnily. Podnikavým Američanům to v době krize začalo neuvěřitelně pálit a vymýšleli převratné věci, s nimiž žijeme pořád. Snad to souvisí s tím, že ve chvíli, kdy se něco špatného semele, patří k základním americkým hodnotám postoj „nestůj tady a něco probůh dělej, něco podnikni!“.

Jak konkrétně se to projevilo?
Tehdy se zrodily věci, s nimiž žijeme dosud. Například supermarket. Nebo termín teenager. Nebo pánská móda. Nebo reklama, respektive poprvé se dá mluvit o skutečné reklamě, jak ji známe dnes. Do té doby se omezovala pouze na oznamovací funkci, že firma Holý a synové vyrábí pastilky proti plešatění. Během krize začala rvačka o zákazníka, a tak uspěli ti, kteří uměli zacílit a být emotivní. Skončila arogance, jakou představoval Henry Ford se svým „můžete mít auto jakékoliv barvy, kterou chcete, pokud je to černá“.

Takže?
Firmy si nechaly dělat detailní průzkum trhu, takže najednou věděly, co si lidi chtějí koupit, ještě předtím, než si to ti lidé stačili uvědomit. Do té doby byli hlavní ve firmě konstruktéři, teď to byli lidé, kteří uměli zboží prodat a vymyslet, co by se mohlo prodávat. Prodejci náhle vedli ruku konstruktérům. Tehdy se poprvé objevily vychytralé slogany typu: „Až 99 % zubních lékařů by používalo tuto zubní pastu.“ Lidé byli oslňováni rádoby dokonalostí, pro niž se vymýšlely dobře znějící termíny, jimž nikdo nerozuměl. Ale zákazníci měli pocit, že si kupují něco extra. Jeden výrobek byl třeba vybaven „impregnovanými kondenzátory a pentodovými trubicemi s nastavitelnou amplifikací“.

A dál?
Přišel marketing. Aerolinky najímaly mladé krásné ženy jako letušky. Měly se starat o to, aby se cestující nenudili a rádi se vraceli. A samozřejmě lépe než samotné letadlo se v časopisech vyjímalo letadlo v popředí s letuškou. Všechno záviselo jen na nápadu. Třeba supermarkety. Hlavní myšlenka byla, že když se lidé obsluhují sami a berou zboží z regálů, je to obrovské pokušení. Chytřejší supermarkety navíc udělaly před vchodem velké parkoviště, protože si uvědomily, že lidé začnou jezdit nakupovat autem, pokud jim to usnadní. A když už autem přijedou, nakoupí toho víc.

Co ta pánská móda?
Když přišla krize, v Americe pochopitelně klesl prodej pánských obleků. Proč byste si ho kupoval, když vaše banka zkrachovala? A tak to krejčí vyřešili tím, že začali často měnit střih a detaily obleků. Do té doby byly pořád víceméně stejné, teď se každou sezonu měnily klopy, přidávaly se nebo ubíraly záložky, saka byla dvouřadá, pak jednořadá a podobně. Ti, co měli peníze, si museli kupovat obleky častěji, aby drželi krok s módou a ukázali svůj status. Podobně to bylo s teenagery. Ti do té doby chodili oblékaní jako dospělí. A v krizi výrobci hledající nové zákazníky vymysleli, že v teenagerech mají obrovský spící trh. A tak začali vyrábět oblečení pro dospívající, ležérní a sportovnější. Zacílili na teenagery reklamy, vytvořili trh a ten zůstal dodnes. Takže když vaše dítě pořád chce něco nového na sebe, protože to právě začalo frčet mezi spolužáky, prsty v tom má velká hospodářská krize.

Šlo o to, přesvědčit zákazníka, že se bez vašeho produktu neobejde…
Vymýšlely se různé triky, jak vnutit lidem kávu, pneumatiky nebo pozemky. Realitní štika Steve Hannegan udělal z díry s nicneříkajícím názvem Ketchum, jež se nacházela kdesi v Idahu, přejmenováním na lákavější Sun Valley (Slunné údolí) módní středisko pro bohaté. Usídlila se tam celá řada známých jmen včetně Ernesta Hemingwaye, který se tam i zastřelil. Ten samý Hannegan pak udělal podobné terno i s kouskem bažinatého floridského pobřeží plného komárů. Nazval ho drze Miami Beach. Co z té bažiny je dnes, víte dobře. Všeobecně platilo, že kdo měl životaschopný nápad a energii, mohl se prosadit. Hezký příběh má třeba kapslíkový kolťák pro děti. Vymyslel ho majitel maličké firmy ve stejně malém městečku Kenton v Ohiu. Ale jak přimět Ameriku, aby po tom skočila? Majitele napadlo, že by kolt mohl propagoval herec Gene Autry, velká hvězda Hollywoodu, jemuž se přezdívalo „Zpívající kovboj“. Ale jak dostat hvězdu do Kentonu, když nemáte peníze, abyste mu zaplatili? Majitel měl chytrý nápad číslo dva: slíbil Autrymu pět procent z každé prodané hračky. Ten kvůli pěti procentům rád přijel, v kovbojském oblečení v místním kině zatočil kolty, vystřílel kapslíky do vzduchu, kamery to točily, foťáky cvakaly, a Amerika měla novou hračku. Za pár let se jí prodaly miliony, což zachránilo místní firmu a jedno malé městečko v Ohiu před úpadkem.

Takže všechny firmy investovaly, co mohly, do reklamy?
Ty, co to neudělaly, to rychle zabolelo. Třeba cigarety Camel. Ve 20. letech na americkém trhu jasná jednička. Jenže v roce 1930 uvolnila do reklamy obrovské peníze značka Lucky Strike. Pak dosavadního lídra přeskočila i další firma Chesterfield. A tak se Camel poučil, zahájil reklamní ofenzivu, a v roce 1935 byl opět v čele prodejů. Podobně v automobilovém průmyslu zabodoval Chevrolet na úkor tehdejší jedničky Ford. Přestože byla krize a staré pravidlo říkalo, že firma má šetřit, napumpoval Chevrolet peníze do reklamy na model Chevy 6, a ten se stal na šest let v Americe nejprodávanějším autem.

V knize uvádíte, že Američané v roce 1934 připravovali puč na prezidenta Roosevelta, kterého nenáviděli především bohatí, neboť se báli, že zemi pootočí příliš doleva. Píšete: „Mnozí konzervativci si pohrávali s myšlenkami fašismu a národního socialismu, mnozí liberálové vzhlíželi k socialismu a komunismu.“ Neděje se teď totéž v Americe a vlastně i v západní Evropě?
Zaprvé, lidé tehdy vůbec netušili, v co se ty dva směry zvrhnou. Zadruhé, historie se opakuje, ale určitě se nekopíruje. A zatřetí, nepiju kávu, abych mohl z lógru číst budoucnost. Pravda je, že Amerika a Evropa je polarizovaná a vyšponovaná jako nikdy. Tehdy kolaps ekonomiky, jaký nikdo nečekal, protože až do krachu na newyorské burze byly před lidmi šťavnaté zítřky, otřásl jejich vírou v individualismus a kapitalismus volného trhu. Proto ono žonglování s fašismem a socialismem.

Každopádně ve 30. letech Amerika i svět reagovaly na krizi větším příklonem k levičáctví. I Churchill v roce 1945, po vyhrané válce, překvapivě prohrál s levicí. V knize máte zajímavé vysvětlení: „Protože krizi ukončila válka, báli se lidé, že s mírem přijde další krize.“ A nabízíte ještě zajímavější otázku k zamyšlení: „Ovládl by sovětský komunismus tak snadno střední Evropu, kdyby válka nezačala v roce 1939, ale třeba o deset let dříve? Tedy v době poměrného blahobytu? Národy za železnou oponou by se možná nenechaly tak lehce svést, protože by neměly kapitalismus spojený s bídou a beznadějí krize, ale s rozkvětem a prosperitou…“
Kdoví. Přehrát si to zpětně, abychom zjistili, co by bylo, kdyby, nemůžeme…

Přijde mi, že dnes se svět snaží řešit krizi ještě větším příklonem k levičáctví, přestože jsme k té krizi vlastně po této cestě došli… Ani u nás už dlouho neexistuje pravicová strana klasického typu, míra přerozdělování už dlouho všude na Západě roste…
Krize se teď obecně řeší tak, že se do ekonomiky a mezi lidi nalije co nejvíc peněz. Firmy i lidé jsou pak chvíli spokojenější. Ale taky mi přijde, že k současnému stavu celosvětové ekonomiky do značné míry přispělo jakési sociální inženýrství, neschopnost kombinovaná s planoucíma očima, což je asi nejhorší kombinace. Za socialismu se také poroučelo větru, dešti bez ohledu na to, co je možné. Přece víme, že ceny za energie šly nahoru ještě před válkou na Ukrajině. Protože jsme začali budovat nový krásný zelený svět, ale nikdo pro jistotu radši dopředu nespočítal, jestli si to můžeme dovolit a zda to vůbec bude mít nějaký význam, když v tom s námi nejede Asie, Afrika, Čína, Indie a Jižní Amerika. Říkám si, k čemu je, když v ulici kouřících komínů vypnu jako jediný kamna v představě, že vzduch bude čistší.

Nepřijde vám, že jsme i mistři světa ve stěžování si?
Myslím, že jsme úplně stejní jako jiní. To stěžování je spíš něco jako společenská konvence. Když potkáte Američana, řekne vám, že se má skvěle, i kdyby mu právě vytrhli zub moudrosti. Nepřetvařuje se, ta odpověď je jen bezobsažný konverzační obrat. V podstatě je to stejné, jako když vám Čech při setkání po pozdravu řekne, že se nemá nic moc a že je všechno špatně. Ani jednu polohu nemá cenu brát úplně vážně.

Říkal jste, že krize nás nutí být kreativnější. Takže ta nynější by mohla být třeba v něčem i pozitivní?
To se tak jen po letech vždycky říká, když už lidé dávno zapomenou na bolest zubů a teď mají pěknou zubní náhradu. Krize vždycky přinese i změny, jež jsou dobré, protože je statisticky nemožné, aby se mezi spoustou velkých kiksů neudělalo aspoň pár menších dobrých rozhodnutí. Ale lidé, kteří krizi zažili na vlastní kůži, by si zřejmě přáli, aby ta kreativita přišla radši bez krize.

Milan Vodička, novinář a spisovatel