Před přibližně padesáti lety se jaro neozvalo. Zima končila, dny se prodlužovaly, ale stromy, ptáci a příroda mlčeli. Jaro ztichlo. Nejde o anotaci k děsivé postapokalyptické sci-fi, ale takto nějak bychom mohli popsat vstup do publikace Tiché jaro americké vědkyně Rachel Carsonové, která vyšla také v českém překladu. Tato mořská bioložka si v 50. letech minulého století všimla, jak intenzivní zemědělství, a především chemické prostředky všech druhů toxických „-cidů“, likvidují životní prostředí její rodné země. Půda je vyčerpaná a v podstatě otrávená, ubývají živočišné i rostlinné druhy a příroda se noří do stále většího ticha.
S velkou obavou, že změny už budou zcela nevratné, se Carsonová pustila do práce na své knize, kde velmi čtivým a zároveň erudovaným způsobem popsala škodlivý vliv člověka na životní prostředí. Carsonová a její kniha se rychle staly terčem útoků chemického průmyslu. V jejím boji proti pesticidům ji značně limitovala rakovina prsu, které dva roky po vydání své přelomové publikace podlehla.
Příběh Rachel Carsonové ovšem nekončí nutně tragicky. Její práce měla velkou odezvu v rámci veřejného mínění i na vládní úrovni. Její odkaz odstartoval revoluci, která vedla k zákazu některých postřiků (nechvalně proslulého DDT), ke vzniku regulačních úřadů na ochranu životního prostředí a všeobecnému vzedmutí enviromentálního hnutí. Carsonová rovněž patří k hojně citovaným klasikům enviromentálního hnutí. Totožně to mají i enviromentální dějiny, které se pomalu etablují v historických vědách s tím, jak vznikají jejich akademické instituce.
Enviromentální dějiny sice stále čelí řadě (nutno říct odůvodněných) výhrad ze strany historické obce, jako je například nedostatečně propracovaná metodologie nebo příklon k „zelené“ ideologii, ale přináší nám i zajímavou inspiraci, jak vnímat dějiny. Konkrétně co se týká vlivu, který příroda na dějiny má.
Německý historik a ředitel Centra Rachel Carsonové Christof Mauch poukazuje na celou řadu momentů, kdy příroda promluvila do lidských dějin, ale my to dnes nijak nereflektujeme. Hovoří třeba o mimoděčném rozšíření polních travin na severoamerickém kontinentu, které přispělo k rozšíření dobytku a koní, které zase vedlo k úspěšné kolonizaci. V tomto ohledu lze zmínit i nemoci, které „mimoděčně“ zahubily 8 z 10 domorodých obyvatel Ameriky. Nebo například z jiného soudku výbuch islandské sopky, který na konci 18. století ochladil počasí kontinentální Evropy a způsobil masivní propad produkce potravin a hlad. O důležitosti této přírodní události na Velkou francouzskou revoluci nespokojených (a hladových) poddaných může přemítat každý sám.
Příroda produkuje tiché dějiny, které mnohdy pro vlastní lidské výbušné a hlasité dějiny neslyšíme. Přesto nás značně ovlivňují. Rachel Carsonová si to uvědomovala a poukazovala, že naše ukřičené dějiny začínají působit i na přírodu. V současnosti, kdy světoví lídři řeší, jak se vyrovnat s globálními ekologickými výzvami, je stále jasnější, že příroda a člověk sdílí jedno životní prostředí. Lidský druh do určité míry musel po většinu své existence proti přírodě „bojovat“ v rámci svého zachování. Teď je podle enviromentálního hnutí v situaci, kdy pro ten stejný cíl musí přírodu chránit. Jinak se může stát, že po tichém jaru bude celá planeta tichá.
Filip Liška
COOLna 
Napsat komentář