COOLna

Pobyt v Maroku je v životopisu prezidentského kandidáta Andreje Babiše poměrně málo probádanou kapitolou.

Za více než pět let, která v severoafrické zemi strávil coby delegát podniku zahraničního obchodu Petrimex, nasbíral Babiš zkušenosti, o jakých se mohlo naprosté většině budoucích podnikatelů v komunistickém Československu jen zdát. V tržním prostředí, které skýtalo příležitosti i pro vlastní zisk, si zároveň vytvořil finanční základ pro svoji následnou podnikatelskou expanzi.

Z toho, co už Babiš uvedl ve svém vlastním životopise nebo při jiných příležitostech, víme, že se mu v Maroku dařilo sjednávat nové obchodní dohody. Podle jeho vlastních slov mu pomohly kontakty, které získal díky tenisovým úspěchům své dcery z prvního manželství v mládežnických turnajích.

Téměř nic se však dosud nevědělo o tom, jestli se s odletem Andreje Babiše do Maroka v polovině 80. let zpřetrhaly jeho důvěrné kontakty s tehdejší komunistickou tajnou službou, Státní bezpečností (StB).

Podařilo se nicméně odhalit dosud neznámý příběh, jak se Andrej Babiš v hlavním marockém městě Rabatu spřátelil s příslušníkem československé komunistické rozvědky.

Šlo o důstojníka v utajení, který měl na československé ambasádě na starosti šifrování komunikace. V 90. letech se pak tento muž zařadil k dalším bývalým příslušníkům StB, které Babiš angažoval ve svých firmách.

Když Babiš ve druhé polovině roku 1985 odjížděl do Maroka, vedla ho StB už tři roky jako svého tajného agenta. Vědomou spolupráci s komunistickou tajnou policií sice vždy popíral, záznamy v dobových dokumentech však dosvědčují, že Babiše během jeho působení v bratislavské centrále podniku Petrimex „vytěžovala“ hospodářská větev státní policie.

Její působnost byla omezená na území domovské země, a tak vyslání do Maroka znamenalo, že spolupráce s agentem, který dostal krycí jméno Bureš, byla přerušena.

V severní Africe si Babiše mohla teoreticky převzít do péče jiná divize tajné služby – Hlavní správa rozvědky Sboru národní bezpečnosti neboli I. správa SNB, která působila v zahraničí. V tomto případě to ale nebylo pravděpodobné, protože tehdejší československá rozvědka v Maroku neměla – na rozdíl od již zmíněné KGB nebo některých západních tajných služeb – takzvanou rezidenturu. Tedy špionážní středisko pro danou oblast, v níž rozvědčíci pod krycí identitou provádějí výzvědnou činnost.

Československá komunistická vláda měla nicméně zájem i o citlivé informace ze zemí, v nichž rezidentury nesídlily. Záleželo hlavně na přičinlivosti a schopnosti diplomatů a dalších pracovníků spjatých se zastupitelským úřadem. Zasílání a příjem takových informací do Československa měl na každé ambasádě na starosti tzv. šifrant nebo radista, který dbal na řádné utajení komunikace.

Šifranti, kteří byli vysláni do země bez rezidentury, většinou vystupovali pod vlastním jménem a jako zaměstnanci ministerstva zahraničních věcí. Jednalo se o tzv. „legalizaci“, jejich skutečným zaměstnavatelem zůstávala rozvědka, která spadala pod federální ministerstvo vnitra.

Na československém velvyslanectví v Rabatu byl v letech 1986 až 1989 šifrantem podporučík, později poručík I. správy SNB Miroslav Líška.

Absolvent dřevařské průmyslovky původně sloužil u běžné policie neboli Veřejné bezpečnosti na středním Slovensku. Před koncem roku 1984 si udělal základní šifrovací kurz a přestoupil k rozvědce.

Podle dochovaných záznamů StB se nejprve počítalo s vysláním Líšky na velvyslanectví do Bukurešti, posléze se však cílová destinace změnila na Rabat. Úspěšně prošel schvalovacím procesem, zdravotní prohlídkou a přípravnými kurzy a v srpnu 1986 se spolu s manželkou a dvěma dětmi vydal do Maroka.

Tam měl na starosti poměrně jednoduché úkoly. I když šifranti z I. správy SNB spadali pod výzvědnou službu, neočekávalo se od nich zjišťování zpravodajských informací.

„Hlavní náplň práce šifrantů spočívala v šifrování a dešifrování radiových depeší, kterými ambasáda komunikovala s ministerstvem zahraničí. Menší část byla určena přímo pro zpravodajské službu,“ přiblížil odborník na fungování StB Radek Schovánek z Centra pro dokumentaci totalitních režimů.

Kromě toho šifranti dostávali také množství běžných provozních úkolů. Například Miroslav Líška dělal na ambasádě zároveň pokladníka, obsluhoval dálnopis, vyřizoval poštu a pomáhal při společenských akcích. Na starost měl také spisovnu nebo bezpečnost práce.

Co se týče zasílání šifrovaných zpráv, bylo velvyslanectví v Rabatu celkem pilné. Například za rok 1988 poslalo celkem 188 šifer, což ministerstvo zahraničí v pravidelném hodnocení označilo za „relativně vysoký počet“, zprávy však podle Prahy nebyly vždy dostatečně kvalitní. Informace zajišťovala většinou dvojice diplomatů – velvyslanec a druhý tajemník. Obchodní oddělení (OBO), pod které spadal i Andrej Babiš, se zapojovalo zřídka.

Sám Miroslav Líška (leckdy psaný také krátce jako Liška) si za svoji v práci v Rabatu vysloužil nejen povýšení a zvýšení platu od vedení rozvědky, ale také velmi dobrý posudek od šéfa ambasády.

„V průběhu pracovního přidělení na zdejším ZÚ získal patřičnou praxi a stal se výkonným a zkušeným pracovníkem, který s přehledem a s patřičnou dávkou iniciativy plnil stanovené úkoly,“ napsal v červnu 1989 do Prahy velvyslanec Pizinger. Obzvláště vyzdvihl Líškův „vysoce pozitivní vztah k fyzické práci“, který se projevil při různých brigádách.

O Babišově kontaktu s Líškou byl ochoten krátce mluvit jen Ľubomír Šidala, který byl za československou stranu ředitelem ve společném obchodním podniku s Marokem SIMA. Tento bývalý Babišův kolega z Petrimexu už dříve pro týdeník Reportér popsal, jak společně vyrazili uložit vydělané peníze z Maroka do Lichtenštejnska.

Podle Šidaly se Babiš s Líškou přátelil. A díky tomu měl jednu specifickou výhodu.

Na zastupitelském úřadě byla šifrovací kancelář s telefony a dalšími přístroji, kde museli vybraní lidé z ambasády a obchodního zastoupení držet večerní a noční služby, aby zachytili případnou naléhavou zprávu a obratem informovali velvyslance.

„Museli jsme tam být ve tři nebo ve čtyři, přesně si to už úplně nepamatuji, a pustili nás ráno v osm. Nás tam normálně zamykali, jen Babiš býval odemčený a chodil k Líškovi, který tam bydlel. Chodili se spolu dívat na televizi. Aspoň to Babiš tak tvrdil. Dnes jsem přesvědčený, že měl přes něj kontakty s centrálou,“ uvedl slovenský podnikatel, který už dlouho žije v zahraničí.

U Šidaly je třeba doplnit, že má vůči Babišovi vyhraněný postoj. Společně podnikali ještě v první polovině 90. let, později se ale rozešli ve zlém, když Šidala od Babiše neúspěšně požadoval finanční vyrovnání. Zřejmě ale není daleko od pravdy, protože kontakty mezi Babišem a šifrantem z ambasády prokazatelně přetrvaly.

Miroslav Líška se vrátil z Maroka asi o rok a půl dříve než Babiš, v říjnu 1989. Dále pracoval jako šifrant u rozvědky a přečkal tam i sametovou revoluci. Jeho služební poměr ve federálním ministerstvu vnitra skončil v září 1991.

Kde se Líška následně zaměstnal, není známo. V roce 1997 se nicméně jeho jméno objevuje v představenstvu bratislavské akciové společnosti Berg, kterou o dva roky dříve založil Babišův dlouholetý slovenský právník Vojtech Agner.

Bývalá spolupracovnice tohoto advokáta řekla, že Líška tehdy pracoval jako správce a pomocná síla v administrativním budově na prominentní adrese na ulici Palisády v Bratislavě, kterou si Babiš pořídil a kde také sídlily některé jeho firmy.

„Byl to takový člověk pro všechno. Staral se o dům nebo třeba nosil ovoce,“ popsala Líškovu pracovní náplň někdejší zaměstnankyně advokátní kanceláře, která si nepřála být jmenována.

V představenstvu firmy Berg, která nyní patří do Babišových svěřenských fondů, byl Miroslav Líška zapsaný do května 2001, poté se stala členkou téhož orgánu na necelé další dva roky jeho manželka Ľubica.

Kratší dobu seděl Líška podle obchodního rejstříku také ve vedení společnosti Savena. V ní byl bývalý šifrant v letech 2000 až 2001 jednatelem. Jediným majitelem firmy nicméně byla švýcarská společnost Fertagra. Ta skončila po roce 2011 v likvidaci, v minulosti ale patřila do koncernu Agrofert.

Zhruba ve stejné době bylo Líškovo jméno uvedeno také v představenstvu další Babišovy bratislavské firmy Goldex.

Všechny tři firma se patrně zabývaly realitní činností, ale ve slovenském živnostenském rejstříku měly zapsány i další obory. Například firmu Savena Babiš použil pro nákup a rekonstrukci nemovitostí v bratislavské čtvrti Devínska Nová Ves, kde si pořídil pozemky a stavby, které sousedily s jeho původním řadovým domem postaveným v 80. letech.

Savena ani Goldex už více než 17 let neexistují. V roce 2004 nejprve sfúzovaly a nástupnická firma byla následně pohlcena společností Agrofert Slovakia.

Nabízí se otázka, proč byl zaměstnanec na pozici, jakou měl Miroslav Líška, jmenován do vedení několika firem.

Babiš ani tuto otázku nechtěl zodpovědět. Jedno z možných vysvětlení je, že šlo o způsob, jak pracovníkovi přilepšit. Členové statutárních orgánů dostávají zpravidla odměny.

Formou dodatečného vyrovnání pak mohla být operace s akciemi firmy Berg. V září 2001, tedy v době, kdy mezitím zesnulého Mioslava Líšku nahradila v představenstvu této společnosti manželka Ľubica, rozhodla valná hromada Bergu o snížení základního jmění z 20 milionů na 12 milionů slovenských korun, a to tím, že stáhla příslušnou část akcií z oběhu. Jako jediný akcionář Bergu byla následně v zápisu uvedena zmíněná společnost Savena.

Obě změny byly zapsány do obchodního rejstříku až s platností od října 2002. Na začátku dalšího roku pak Líšková v představenstvu Bergu skončila.

Co se touto operací se jměním firmy sledovalo, není ze stručných záznamů v rejstříku jasné. Mohlo jít o vypořádání z částí dosavadních akcionářů. Takovou možnost v obecné rovině potvrdil i odborník na finanční právo z české pobočky celosvětově advokátní kanceláře.

„Důsledkem snížení základního kapitálu může být i výplata příslušné částky akcionářům společnosti. Jedná se o standardní postup a předpokládal bych, že bude předvídán i v relevantních slovenských korporátních předpisech,“ uvedl expert, který si přál zůstat v anonymitě.

Úvahy o možné odměně přes Babišovy firmy ale nemění nic na tom, že podstata a vývoj vztahu mezi současným prezidentským kandidátem a bývalým šifrantem komunistické rozvědky zůstávají nevysvětlené. Proč Andrej Babiš po roce 1989 úzce spolupracoval s bývalými důstojníky Státní bezpečnosti? To může vysvětlit pouze on.