COOLna

Třetina Francouzů uvádí, že mají nižší motivaci než dříve cokoli dělat. Nejvíce to platí u lidí ve věku 25 až 34 let, kteří ztrátu motivace uvádějí ve 40 procentech. To je výrazně víc než například u skupiny starších šedesáti let (21 procent).

Tento pokles motivace dopadá na všechny sociální vrstvy podobnou měrou, i zde se ovšem objevují rozdíly. Ve srovnání s 29 procenty Francouzů žijících v menších městech a 22 procenty lidí na venkově, snášejí lidé žijící v Paříži a jejím okolí současné období hůře (41 procent).

Rozdíl je zřetelný i v jejich politických preferencích. Největší „nárůst lenosti“ neboli pokles motivace byl zaznamenán mezi voliči krajně levicové Nepoddajné Francie neúspěšného prezidentského kandidáta Jeana-Luka Mélenchona. Zatímco 44 procent příznivců této strany tvrdí, že jsou méně motivovaní než dříve, u příznivců Emmanuela Macrona a vládních stran je to pouze 23 procent, u příznivců pravicových republikánů 27 procent.

Je to součást širšího fenoménu, pro nějž se vžívá zčásti ironické označení „epidemie lenosti“. Podle autorů studie Jérôma Fourqueta a Jérémie Peltiera by tyto jevy stejně později postupně nastaly. Pandemie, nedobrovolné uzávěry a nucená změna životního stylu je ovšem výrazně urychlily.

Výše zmíněná „lenost“ a ztráta motivace k volnočasovým, pracovním a společenským činnostem souvisí i s celkovou fyzickou únavou, která po pandemii zůstala: 41 procent Francouzů uvádí, že po fyzické námaze pociťují vyšší únavu než před covidovou krizí.

To se týká i mladé generace, přičemž výzkumy na toto téma probíhají pravidelně, takže je možné sledovat i dlouhodobý vývoj. Ani ten není příznivý. Ve srovnání se svými vrstevníky z devadesátých let například současní teenageři vlivem sedavého způsobu života s mobily a před obrazovkami ztratili čtvrtinu své plicní kapacity. K tomu, aby uběhli 1 600 metrů, tak potřebují v průměru o 90 vteřin delší dobu než jejich vrstevníci před třiceti lety.

Podle jiné studie čtvrtina mladých ve věku 16 až 25 let uvádí, že se fyzickým nebo sportovním aktivitám věnují málo nebo vůbec, tedy méně než třikrát měsíčně. Mimochodem, také armáda již změnila testy všeobecné fyzické zdatnosti pro vojáky: z původních čtyř jich nyní stačí projít pouze třemi.

Zatímco v devadesátých letech měla práce zásadní význam pro 60 procent Francouzů, nyní jich je pouze čtvrtina. Další výzkumy ukazují i to, jak se po epidemické krizi v populaci zhoršilo duševní zdraví. Počet konzultací s psychology se v roce 2021 zvýšil o 102 procent a hledání slov „psycholog“ a „psychiatr“ na webových vyhledávačích vzrostlo o 69 a 48 procent. Také školy upozorňují na vyšší míru úzkosti a deprese u mladé generace na středních školách.

Právě tato emoční nestabilita se projevuje i v práci: Počet dnů pracovní neschopnosti ve Francii v roce 2022 prudce vzrostl, přičemž v letošním roce neschopnosti využilo 42 procent zaměstnanců, více než v předcovidových letech. Ještě významnější je pak to, že psychické poruchy (20 procent) letos poprvé překonaly úrazy coby dosud nejčastější důvody pracovní neschopnosti (16 procent).

I to s postupující „epidemií lenosti“ úzce souvisí. Téměř polovina (45 procent) Francouzů v průzkumech uvádí, že se často nemohou přimět k tomu, aby vyšli z domu. To se v nadpoloviční většině shodně týká zejména dvacátníků, třicátníků a čtyřicátníků. Tento problém naopak více trápí obyvatele menších měst a venkova než Pařížany, kteří mají k dispozici větší možnosti venkovního vyžití.

Přizpůsobuje se i filmový průmysl, který se více zaměřuje na streamovací platformy než kina. Diváků chodí do kin o třetinu méně než před epidemií, naopak roste obliba a prodej domácích videoher.

Změny se projevují také v řeči. I do velmi konzervativního francouzského slovníku již pronikl anglicismus „chiller“ (z původního „chill“, tedy odpočívat).