COOLna

Pijácká tradice narazila na drogy již za Rakouska, kdy se řada lidí začala zajímat o orientální opium. Přírodní drogy se sice používaly k věštění, léčení či pro potěšení dávno předtím, ale na sklonku 19. století se zájem zvýšil. Frčel hašiš a morfin, v českých zemích známé i díky dobrodružné literatuře, v níž se fetovalo ostošest. O hašiši se mnoho dozvíte třeba z Dumasova Hraběte Monte Christa.

Není divu, že první český novodobý balet se jmenoval Hašiš. V Národním divadle byl uveden roku 1884, hudbu k němu složil Karel Kovařovic a pojednával o harému, v němž se mezi odaliskami povaluje mrzutý tuniský bej, jehož nikdo nedokáže rozveselit. Nakonec se to podaří protřelému otrokovi, který pánovi do kafe přimíchá hašiš. Bej usne a sní o nebi, kde jsou tanečnice mnohem přitažlivější a všechno je hrozně fajn… Aby ne. Morfin a heroin se původně považovaly za až zázračné léky. Kokain byl poté paradoxně nějaký čas považován zase za lék proti opiátům a do roku 1903 se přidával jako povzbuzující látka i do Coca-Coly. Ovšem až 20. století se stalo po opatrných začátcích věkem drog.

„Kdo nešňupe dneska hlínu, ten holduje kokainu. Šňupe ho a vidí svět samou lásku, samej květ. A kokain a kokain,to je safra moc fajn,“ zpívá se v jedné staropražské písničce z dob první republiky, kde byl velice záhy uzákoněn boj s opiem, které bylo od 20. let považováno za škodlivou látku. Zmíněno bylo i morfium, heroin a kokain, jež se definitivně vetřely do české převážně pijácké kultury, byť odvar z makovic se tu dávno tradičně dával dětem, když šly ženy na pole, aby ratolesti nezlobily a v klidu spaly. Realita postihů byla ale mírnější než psaný zákon.

Ljuba Hermanová vzpomínala, že na večírcích divadelníků a filmařů býval kromě kvalitního alkoholu a tabáku kokain často, neboť se vždycky našel někdo, kdo ho přinesl. Býval to třeba zmíněný Saša Rašilov, který podle režiséra Otakara Vávry droze načas propadl, stejně jako Lída Baarová. A zdaleka nešlo jen o výkvět kulturního, ale též politického a diplomatického světa. Kokainu holdoval třeba Jan Masaryk, který měl rád všechny radosti života.

Prodával se v nočních podnicích a vyhlášených pajzlech, jako byla legendární Jedová chýše. Oblíbili si ho barmani, tanečnice, prostitutky, ale také medici či lidé, které ubíjela práce v kancelářích. Celorepublikově šlo až o desetitisíce lidí a začalo jít o značný problém.

Jistá benevolence trvala celá dvacátá léta, dokud zákony nepřitvrdily a na protidrogovou scénu nevstoupil právě Vacátkův předobraz, rada Vaňásek, jenž se coby šéf IV. bezpečnostního oddělení a Ústředny pro potírání drog snažil situaci řešit i na mezinárodním poli. Mělo to i svůj rub – pašeráci začali být ostražitější a kvůli prozrazení či neshodám ohledně peněz členové gangů nejednou někoho nepohodlného zavraždili.