Lékařská statistika se nejméně od první světové války snaží na základě dobových vědeckých poznatků rozhodnout, které z nemocí smrt spíše připsat.
Nejde vůbec o akademický spor: odpověď často ovlivní rozvoj medicíny na desítky let dopředu. Nemoci, které se mezi příčinami úmrtí objevují nejčastěji, mají také největší pozornost odborné komunity. Ta se zase často přeleje do rozpočtů.
Statistika většinou předpokládá, že příčina úmrtí je jen jedna. Mají lékaři při rozhodování, zda zabíjel diabetes či covid, upřednostnit dlouhodobé zdravotní potíže, nebo krátkou intenzivní nemoc? Ať už zvolí jedno nebo druhé, pak nutně zmizí část informace.
Příčina úmrtí: covid-19 skrývá, že jde o pacienta s dlouhodobými potížemi. Opačný případ, kdy by statistika upřednostnila diabetes, zase opomíjí fakt, že bez covidu by žil podstatně déle. Podle lékařů není výjimka, když virus zkrátí život o deset i dvacet let.
Nahraďte koronavirus v příkladu chřipkou a máte představu o dilematu, se kterým se zdravotnictví musí vypořádat. Zabíjela cukrovka, nebo chřipka?
Moderní medicínská statistika nechává odpověď na lékaři. U chřipky bude opatrnější – nakažlivé nemoci považuje za celospolečenské riziko, stejně jako v dobách, kdy řádily cholera nebo pravé neštovice. Poslední rok možná překvapivě ukázal, že opatrnost je oprávněná: dnešní společnost je vůči epidemiím podobně křehká jako před dvěma sty lety.
Pokud chceme pochopit, co znamená na covid nebo s covidem, zda má smysl srovnávat počty obětí mezi zeměmi a co vlastně spojení příčina úmrtí doopravdy znamená, musíme se vrátit ještě do doby, kdy byly české země součástí Svaté říše Římské a ve stínu morových ran se moderní demografie a epidemiologie teprve rodila.
S délkou života úzce souvisí méně příjemný ukazatel: míra úmrtnosti. Nejde přímo o převrácenou hodnotu, ale s trochou zjednodušení můžeme říct, že když délka dožití roste, míra úmrtnosti klesá.
V každém historickém období se příčiny úmrtí mění. Za císaře, během první republiky obklíčené válkami, za komunistické totality i po sametové revoluci rozhodovaly o délce a kvalitě života jiné nemoci, nehody nebo násilná úmrtí.
Důvod, proč začali panovníci hlídat, kolik a jak starých poddaných mají, byly války. Důvod, proč začali sledovat, na co umírají, zase epidemie.
V sedmnáctém století Evropu děsil mor. Z té doby pocházejí první ručně kreslené úmrtnostní tabulky a pokusy odhadnout dětskou úmrtnost. Jejich autor, Londýňan John Graunt, je považován za zakladatele demografie i moderní epidemiologie jako vědy o zdraví populace.
Málo podrobnou císařskou statistiku Čechoslováci nahradili, podobně jako v řadě dalších evropských zemí, propracovanější Mezinárodní klasifikací nemocí (MKN). U ní se na chvíli zastavíme: dnes, o sto let později, je totiž základem zdravotnické statistiky celé planety. Vedle úmrtnosti slouží také ke sledování nemocnosti, stejné kódy pro označení nemocí používá váš obvodní lékař.
MKN vznikla roku 1893 ve Francii a po úspěchu ve Spojených státech se počátkem 20. století vrátila do Evropy. Do té doby se systémy lišily nejen stát od státu, ale také město od města, takže statistika úmrtí často nebyla srovnatelná ani v rámci jedné země.
Autoři MKN navíc počítali s tím, že s rozvojem medicíny bude třeba klasifikaci aktualizovat – každých deset let proto měli v plánu zavést novou revizi s upraveným seznamem nemocí. V roce 1919, kdy statistiku zavádělo Československo, byla aktuální druhá revize, označovaná MKN-2.
COOLna 
Napsat komentář