COOLna

Natalia sedí na posteli, zády opřená o zeď. Ve ztemnělé místnosti je jí hrozné horko. Kapky potu jí po spáncích stékají na krk. Snaží se alespoň v myšlenkách uniknout ze zatuchlého pokoje, kde v zoufalém křiku a nesouvislých větách zaniká smutný zpěv. Kovové palandy hlasitě vrzají. Pach moči je všudypřítomný. Natalia upře pohled na špinavé okno, za kterým tuší neudržovanou zahradu. Ven už se nikdy nedostane. Zavře oči, zakloní hlavu, rty se jí neslyšně pohybují. Modlí se. Slova ji přenášejí do světa, kde žila, než ji pohltily zdi blázince. Do nesvobodného světa, který ji za víru v Boha odsoudil, prohlásil za blázna a zavřel do vlhké budovy daleko od rodiny a přátel. Po její tváři stékají slzy, jako by se nikdy neměly zastavit…

Věřící, disidenti, ochránci lidských práv, demokrati. Ty všechny režim považoval za psychicky nemocné. A tak je také léčil! Izoloval je od společnosti, zavíral do psychiatrických léčeben, kde se je snažili zlomit psychickým i fyzickým nátlakem. V některých případech byla metoda bohužel úspěšná. Spisovatelé, básníci, studenti, protestující intelektuálové… Ti všichni měli ve svých zdravotních složkách napsáno: doba propuštění – neurčitá. V blázincích však museli setrvat až do „úplného uzdravení“. Mnozí z nich kruté zacházení a psychický teror nepřežili!

Ti, kdo se směli vrátit domů, zůstali pod neustálým dohledem tajné policie i lékařů. Politické vězně pobyt v psychiatrických klinikách poznamenal do konce života. Fyzicky i psychicky. Nedostatek světla, čerstvého vzduchu, malé porce nepoživatelného jídla, konzumace silných léků a bití – to vše z nich po fyzické stránce udělalo mrzáky. A psychický nátlak? Mnozí političtí vězni se skutečně zbláznili!

Zneužití psychiatrie v politice se přitom nezrodilo v sovětském Rusku. Už v 19. století plnila psychiatrie přání vládnoucí třídy. A tak se z revolucionářů ze dne na den stávali psychopati. Psychiatrie se však v rukách bolševiků stala mocnou zbraní a tak se termín „jinakmyslící“, neboli ten, kdo nesdílí většinový názor, rozšířil až po Říjnové revoluci. Vypořádání se s politickým odpůrcem nikdy nebylo jednodušší – stačilo označit politické aktivisty za schizofreniky a pak je „léčit“ pro dobro jich samých i dobro společnosti, kterou svým chováním ohrožovali.

Na začátku čtyřicátých let na příkaz Lavrentije Beriji přešla vězeňská psychiatrická klinika pod správu tajné policie. Odlišný názor byl v sovětském Rusku odchylkou od normy, deviací, úchylkou. A proto režim takové lidi léčil. Nebo spíš trestal.

Skutečný vrchol ale přišel až s rokem 1968. Politika Leonida Brežněva psychiatrii přetvořila v oficiální nástroj v boji s opozicí. Osm disidentů protestujících proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa bylo zadrženo a přivedeno k výslechu. Jednomu ze zadržených demonstrantů tajní policisté vymlátili všechny přední zuby.

V nepřítomnosti a bez možnosti odvolání je odsoudili k pobytu v psychiatrické klinice. A důvod? Obvinění zastávají jiné názory a narušují veřejný pořádek!

100+1