Předně pojďme vysvětlit, jak je to vlastně s tou Karvinou. Pro leckoho bude překvapením už to, že dnešní město je úplně jinde než to původní…
Dnešní Karviná bývala původně Fryštátem. V roce 1949 byla úředním nařízením původní Karviná (tehdy nesoucí název Karvinná) sloučena s okolními obcemi Fryštát, Staré Město, Darkov a Ráj. Správní centrum bylo přesunuto do Karviné-Fryštátu, zatímco původní město dostalo název Karviná- -Doly. Lidé se ze zaniklé původní Karviné museli odstěhovat do okolních měst a obcí, nejčastěji do nynější Karviné, ale třeba také do Havířova nebo do Ostravy.
Někteří čtenáři mi píší, že jsem je vrátila vzpomínkami do dětství, jiní čtenáři jsou zase rádi, že jsem v knize otevřela komplikované téma česko-polských vztahů. Ve spolupráci s historiky z obou stran hranice vzniká diskusní platforma a já považuji za nesmírnou čest, že se na tom můžu podílet. A mám velkou radost i z ohlasů čtenářů z jiných regionů, kteří mi píšou, že díky mojí knize pochopili, proč je tento region tak „razovity“.
Jak byste ten odlišný charakter popsala?
Drtivá většina lidí z tohoto regionu má nezdolnou vůli k životu. Tvrdé životní podmínky, nejistota a neustálé vykořeňování, to vše je samozřejmě muselo nějak formovat. Havíři den co den odcházeli do práce s nejistotou, jestli se v pořádku vrátí domů. A jejich manželky je s tímto vědomím vyprovázely… Nevěděly, jestli to políbení, které jim dávají na cestu, není poslední. Zkuste si představit, jak se s touto neustále přítomnou nejistotou muselo žít.
Před čtyřmi lety jsem stála na hřbitově ve staré Karviné. Ten od kostela svatého Petra z Alkantary odřízla frekventovaná čtyřproudá silnice, která spojuje Karvinou a Ostravu. Říkala jsem si, že ta silnice je vlastně velmi výmluvným symbolem toho, co se s celým místem stalo. Chtěla jsem napsat povídku, jak obtížné tady je někoho pochovat, přenést rakev z kostela na hřbitov. Ale hned první den, kdy jsem začala pro povídku sbírat materiál, jsem potkala paní Evženii, která mi povyprávěla příběh svých prarodičů. A v té chvíli jsem věděla, že to místo skýtá námět na román, ne pouze na povídku.
Larischové byli obdivuhodný rod. Po většinu prvního dílu vyprávím o Heinrichovi. Nikdy se z Karviné neodstěhoval, což opravdu bylo velmi výjimečné – žádný jiný uhlobaron nežil v místě, kde vystavěl šachty. Larischové si ve druhé polovině 19. století postavili v karvinské části Solca klasicistní zámek a obklopili ho krásnou zahradou. Sjížděly se tam za nimi tehdejší evropské elity, třeba František Ferdinand d’Este s Žofií Chotkovou navštívili solecký zámek několikrát. Larischové byli velmi prozíraví a vizionářští podnikatelé, provozovali například také lázně Darkov, ve své době jeden z nejelegantnějších evropských resortů, a pivovar, který patřil mezi nejvyhlášenější v Rakousku-Uhersku i následně za první republiky. A je třeba zmínit i to, že se na svou dobu dost nadstandardně věnovali také dobročinnosti.
Co zbylo z kdysi bohatého dvacetitisícového města Karviná?
Hřbitov, kaplička pro oběti neštěstí z roku 1894, cihlový komín jámy Jindřich a tři šachty, z nichž ovšem dnes funguje už jen jedna. A samozřejmě hlavní symbol, kostel svatého Petra z Alkantary, který má v současné době větší náklon než slavná věž v Pise a který dal název mojí knize. Stojí uprostřed prázdných luk, náletových lesíků a kališť (vodní nádrž pro šachetní kaly). Vlivem masivního poddolování se propadl téměř o čtyřicet metrů. Je vlastně zázrak, že stále stojí. Od několika lidí jsem slyšela, že kostel zůstal stát proto, že se jedná o nejsvatější místo celé Karviné a že jeho zachování byla vůle Boží. Ale za záchranou kostela stojí především práce řady odborníků, bez jejichž přispění by už dávno nestál.
Kostel tedy stále slouží svému původnímu účelu?
Ano, stále se tam slouží mše. Jednu neděli v polštině a další v češtině. Pan farář je velmi osvícený člověk. Má obdivuhodný nadhled a míru tolerance. Zvlášť v dnešní polarizované době je to velmi potřeba. Nepobuřuje ho, že ve své knize nechávám některé postavy dosti halasně odcházet od Boha. V době, o které píšu, byla většina zdejších lidí hluboce věřících, víra jim pomáhala nést těžký úděl. Ale v souvislosti s obrovskými hornickými neštěstími se jiní lidé začali od víry odklánět a říkali: „Jestli Bůh dopustí takové křivdy, je buď mrtvý, nebo zlý. A já už mu nevěřím.“ A ještě později jsem ve vzpomínkách pamětníků narazila i na naprosto prozaický důvod, proč přestat chodit do kostela – neděle byla jediný den, kdy si lidé mohli přispat. Po šestidenním pracovním týdnu byli udření a svou únavu se někteří rozhodli vyřešit čistě pragmaticky, tedy tím, že se dosyta vyspí a nedělní mši oželí.
Ten konflikt nebyl dořešen, a každý nedořešený konflikt kvasí. Dávala jsem si velmi záležet na nestranném popisu všech událostí. Měla jsem několik možností, jak to uchopit, a nakonec jsem se rozhodla použít v plné šíři argumenty obou stran. A protože kvůli letité neexistenci konstruktivního dialogu na toto téma jsou někteří lidé uvyklí říkat a slýchat jen jednu jedinou pravdu, už jsem si párkrát vyslechla obvinění, že straním Čechům, nebo Polákům. Těšínsko bylo odjakživa národnostně promísený region, ale žádné třenice z toho nikdy nevyvstaly. Teprve s nutností stanovit státní hranici po rozpadu Rakouska-Uherska se rozpoutaly spory, které vedly k sedmidenní válce a následně ke krvavé válce občanské. Druhé dějství československo-polského konfliktu se datuje do roku 1938, kdy po Mnichovu sporné území zabrala polská armáda a nepochybně i z pocitu jakési ukřivděnosti si při tom počínala velmi rázně.
Kromě silného příběhu a připomenutí pohnuté historie česko-polských vztahů se ve vaší knize objevily i některé polozapomenuté zvyky z té doby. Váš příběh začíná solným pochodem žen z Karviné do polské Wieliczky, což je asi 120 kilometrů. O tom jsem nikdy neslyšel…
Dokonce i pro historiky to byla novinka. Zmínka o solných poutích není skutečně v pramenech ani v literatuře zaznamenána. Já jsem se o nich poprvé doslechla od pamětnice. Její vyprávění bylo velmi živé, plné naprosto autentických detailů.
Pouť podle vaší knihy trvala týden – tři dny tam a tři dny zpět.
Časový harmonogram je autorská licence – tím, že ženy plánovaly návrat na neděli, jsem chtěla zdůraznit, jak důležitá byla pro tehdejší lidi účast na mši. Mnozí čtenáři se podivují, že ženy mnohdy i s dětmi zvládly ujít tak dlouho trasu v poměrně krátké době. Odpovídám jim, že tenkrát ještě byly nohy základní dopravní prostředek. Lidé byli zvyklí chodit i na velmi dlouhé vzdálenosti.
Navíc při zpáteční cestě měly ženy plnou nůši soli…
… a sůl jim podle vyprávění pamětnice rozežírala záda. A ty, které nesly v loktuši malé děti, měly navíc břicho rozežrané od moči, protože kdyby jim pořád měnily plíny, nikam by nedošly. Pak si mokvající rány mnoho dní mazaly sádlem s hojivými bylinkami.
Co ještě vás na vyprávění pamětnic překvapilo nebo zaujalo?
To by byl nesmírně dlouhý výčet. Zmíním tedy jednu zajímavost – ještě na přelomu 19. a 20. století nebyl alkohol vnímán jako zdroj povyražení nebo způsob, jak zapomenout na starosti, ale jako snadný zdroj energie. Někteří lidé zkrátka snídali tvrdý alkohol, aby měli během pracovního dne dostatek síly. A jiní zase založili Abstinentské sdružení, aby se to vyvážilo.
Mě asi nejvíc překvapilo, že uhlí rubaly vlastně i děti. Ano, po dokončení povinné školní docházky musela většina zdejších dětí začít vydělávat. Chlapci ale ve čtrnácti letech neměli dost síly přímo na rubání, vykonávali jiné práce. Třeba nabírali narubané uhlí do bedýnek, které pak jeden tlačil a druhý tahal k východu z chodby, aby bylo možné uhlí dopravit na povrch. Někteří z nich samozřejmě zemřeli při velkých důlních katastrofách. Ale důlní neštěstí zasahovala i do života dětí, které přežily.
Vyslechla jsem si vyprávění o čtyřletém chlapci, který pocházel z mnoha sourozenců, a ovdovělá maminka je nedokázala všechny uživit. Dala ho tedy do služby k sedlákovi – na rok, za bydlení a stravu. Jistě doufala, že se mu tam dostane aspoň trochu vlídného zacházení, ale mýlila se. Chlapec měl tak velký hlad, že si vzal z hrnce pár brambor, které se na dvoře vařily pro prasata. Dostal za to takový výprask, že upadl do bezvědomí. Pak utekl domů, jenže maminka ho musela vrátit, protože ho sedlákovi upsala na roční službu. Něco takového je pro nás dnes naprosto nepředstavitelné…
Karin Lednická
COOLna 
Napsat komentář