COOLna

Hodně se používá „cyp“, tak se kdysi označoval hornický učeň a dnes je to takové klasické expresivní slovo moravskoslezštiny, jež má víc významů. Označuje hlupáka, mužské přirození, ale asi nejvíc se používá k vyjádření velké míry něčeho – „zima jak cyp“, „Ostrava jak cyp“.Taky to znamená „borec“: „Je to cyp jak sviňa.“ Nebo ostravské „p*čo“, které do jisté míry nahrazuje jiné české parazitní slovo „vole“, jež je hodně akcentované zejména v obecné češtině. Ani jedno nemá konkrétní význam a často vyjadřuje jen emoci. Buď pozitivní, nebo negativní, podle kontextu.

V Ostravě se s vulgarismy žongluje jinak než v Praze, že?
Hlavně se jimi nešetří a my to Ostravákům odpouštíme, tolerujeme to a vlastně to po nich i chceme. Je to takový „razovity“ folklor.

Jazyk fanoušků fotbalového prostředí, v extrémním případě chuligánů, je živelný. Když na sebe kotle pokřikují a nadávají si, Pražáci používají koncovky obecné češtiny, důkazem je jeden primitivní, nepublikovatelný antisemitský pokřik, ale Ostraváci na Pražáky řvou „pražské k*rvy“, což je prostě bizarní. V tom radikálním a velmi drsném jazyce se najednou objeví koncovka, jež je pro Pražáka šokující, protože je spisovná. Paradoxně to té nadávce zase dodává obrovskou energii. Do jisté míry se nám Pražákům zdá ostravština hodně explicitní a specifická, ale má v sobě prvky spisovné češtiny, které jsou z hlediska hovorové češtiny naprosto nestandardní, což jim dává další dynamiku.

Proč jste si nevybral vztah Pražáků a Brňáků?
Dost často se sice mluví o hlavním protipólu Praha–Brno, ale já jsem zjistil, že je to jiný typ konkurence než Praha–Ostrava. Praha a Brno mezi sebou pořád soutěží ve smyslu, kdo a co je lepší, kde je lepší život, Univerzita Karlova, nebo Masarykova univerzita? Kdežto Ostrava–Praha je vlastně zpochybnění existence jeden druhého. Jde o to ukázat, že Ostrava není Praha, Praha není Ostrava. V tomto vztahu to jsou dva úplně jiné svébytné a hrdé světy, dva odlišné kulturní modely, dvě vidění světa. A z toho pohledu pro mě řevnivost mezi Brňáky a Pražáky nebyla tak zajímavá.

Kde má ten vztah Ostrava–Praha kořeny?
To bychom museli zabřednout do historie. Praha je od počátku českého státu hlavním centrem, kde jsou koncentrovány kulturní a politické instituce. Naproti tomu Ostrava byla ještě na konci 18. století spíš provinčním městem. Až po objevu ložisek uhlí na Ostravsku se v rámci průmyslové revoluce začíná rychle stávat jedním z industriálních center Rakousko-Uherska. Lidé začali do Ostravy přijíždět za prací a během padesáti let se tam zněkolikanásobil počet obyvatel.

Byl to takový nehomogenní útvar zkrachovalých existencí a dobrodruhů, kteří tam přijeli za penězi, mix různých národů. Ostrava v 19. století byla asi opravdu velmi drsná. Dozvídáme se o kriminalitě, alkoholismu, ale i obrovské dynamice a vývoji. A dodnes je v českém jazykovém obrazu světa Ostrava vnímaná jako periferie, což se odráží v literatuře a kultuře. Základní metaforický princip Praha – centrum a Ostrava – periferie nabíjí naše jazykové zbraně.

Obraz Ostravy je stabilní napříč republikou, což něco vypovídá o naprosté unikátnosti ostravského prostoru. Tento fenomén se však neobjevuje jen v českém jazykovém obraze světa. Podobně vypjaté vztahy dvou měst jsou známé i ve světě. Například v Nizozemsku Amsterdam–Rotterdam. V Rotterdamu sice není uhlí, ale je tam přístav a jsou tam tvrdí kluci z doků. Nebo ve Skotsku Glasgow–Edinburgh, v Anglii Londýn–Manchester, ve Francii Paříž–Marseille.

Dále se o Ostravě říká, že je to hornické město. Pravda, nebo mýtus? Realita je taková, že se tam už uhlí netěží, horníci už nefárají do dolů, ale jsou tam muzea a krásné industriální komplexy. Kdyby se toho Ostrava najednou chtěla úplně zbavit a zříct, byla by sama proti sobě. Je tím zajímavá a něčím zvláštní. O Ostravě se taky říkalo, že je to ocelové srdce republiky. Bylo to výstavní město proletářů, horníků a hutníků. Byl to rámec, který byl hodně akcentovaný v dobách komunismu. To už dnes naštěstí neplatí.

Ale hodně často je Ostrava vykreslována jako osudové město. I když se Ostraváci přestěhují do Prahy nebo jinam, jsou s městem stále svázaní silnou pupeční šňůrou ve smyslu kolébka i hrob. Totální oddanost. Řekl bych, že v celé republice není město, které je tak věrné. Že by s takovou pýchou o sobě mluvilo. Vezměte si třeba texty Nohavici. V nich je mnoho motivů osudu. Jeho umělecký princip je, že nejdříve Ostravu úplně zašlape do země, tomu se však všichni zasmějí, protože vědí, že to skončí tím, že je tam všechno nejlepší, a polibte mi. A fantasticky mu to funguje. Mimochodem Nohavica moc dobře zná literaturu o Ostravě. Má ji nastudovanou a ve svých písních jen rozezvučuje, co už dávno fungovalo. Posluchači si ani neuvědomují, že to není ani tak geniální invence, jako spíš geniální kompilace.

Ve své knize mluvíte v souvislosti s Ostravou i o ošklivosti. Jak to myslíte?
Dříve se za ošklivý považoval právě industriál, ale dnes už je zrezivělá krása vnímána esteticky a je přitažlivá. Například Dolní oblast Vítkovice a ostravské Hradčany. „Ostrava – ošklivá“ už je víceméně mýtus. Víte, se zájmem jsem studoval i propagační materiály o Ostravě a je zajímavé, že festival Colours of Ostrava je založený na přerámcování z černého města na město barevné. Nicméně najdete i jiné propagační materiály, jež naopak zdůrazňují, že Ostrava je černá, protože je to umělecky zajímavé.

V čem je ostravština tak přitažlivá?
Baví nás na ní ty lahůdky, prapodivná až bizarní slovíčka. Typické je krácení vokálů, nápadná hlasitost, zrychlená kadence slov. Ostraváci mluví tvrdě a realitu popisují hypercynicky. Což je další rys typický pro Ostraváky. Češi obecně mají rádi černý humor, ale tam je opravdu černý jako antracit. Cynismus a výsměch světu přes akcentaci zoufalé situace je v ostravštině jeden z principů. Přitom nemůžeme říct, že v Ostravě žijí lidé jen v zoufalé situaci, ale protagonisté, kteří ztvárňují Ostraváky, jsou často lidé, co mají existenční problémy.

Není v kulturním prostoru ostravštiny v poslední době hodně?
Po úspěchu Ostravaka Ostravskeho a jeho dalších napodobitelů jsem měl pocit, že jí je až přesyceno, ale například Divadlo Mír nám ukázalo, že se dá laťka ještě posouvat. Jsme ve zlatém věku ostravštiny. A protipól Ostravák a Pražák jako střet dvou světů pořád dobře funguje.

Jan Huleja, kognitivní lingvista