COOLna

„Kluci, nasedněte do autobusu směrem Bílovec, který jede z Nového Jičína v 16.33. Až se vás řidič zeptá, kam chcete jet, řekněte mu heslo ‚Kurz přežití‘. On vám prodá lístek do zastávky, kde vystoupíte, a předá vám obálku, ve které budete mít další instrukce. Potkáme se v cíli této výzvy.“ Tak zněly instrukce jednoho ze série kurzů přežití, který pro chlapce ve věku od 12 do 16 let uspořádalo novojičínské skautské středisko Pagoda.

Jeho účastníci si během několika víkendů, kdy třeba sami zdolávali čtyřicetikilometrovou trasu pro ně neznámým územím Rychlebských hor, sáhli za hranice svých sil a schopností.

Inspiroval jste se něčím, co už existuje, nebo jste to vymýšlel sám?
Přiznávám, že jsem to zčásti vymýšlel až za pochodu. Vždy jsem si připravil jeden víkend a na základě toho, jak to fungovalo, jsem pak vymýšlel další. V průběhu kurzu jsem pak dával klukům stále více samostatnosti. Na začátku kurzu tak šli sami asi tři kilometry, a to byli překvapení, že je pouštím samotné. A na konci už šli bez problémů dva dny asi čtyřicet kilometrů v úplně neznámém prostředí zcela bez dozoru. Když jsem některým lidem o kurzu vyprávěl, překvapila je míra té volnosti, kterou jsem dětem dal. Za mě je předávání odpovědnosti a samostatnosti základní podstatou skautingu a je žádoucí dětem něco podobného nabídnout.

Kolik dětí se přihlásilo a v jakém věkovém rozpětí?
Když jsem kurz připravoval, vůbec jsem netušil, jaký bude zájem. Nakonec to bylo šest dětí, ale čekal jsem jich více. Myslím, že je to tím, že dnes jsou rodiče na své děti více opatrní, a já se snažím jít spíše proti tomuto proudu. Jde mi především o zážitek, ale v bezpečném prostředí, což ovšem neznamená, že tomu dítěti například nedovolím spadnout. Původně byl kurz zamýšlen pro rozpětí od 12 do 16 let, ale udělali jsme dvě výjimky, jeden kluk měl na začátku kurzu jedenáct a půl a jeden byl starší, měl téměř sedmnáct.

Druhý víkend pak už cestovali sami i mimo Nový Jičín.

To bylo, jak museli řidiči autobusu říct heslo, aby jim prodal jízdenku do cíle pro ně neznámého?
Ano, děti měly za úkol nastoupit do určeného autobusu a řidiči měly říct heslo „Kurz přežití“. Byl jsem s ním domluvený, měl ode mne obálku s instrukcemi, kterou jim měl předat, a věděl, kde je má vysadit. Kluci tedy na začátku nevěděli ani, kam pojedou, nesměli mít s sebou mobilní telefony. V jedné vesnici měli přestup a pak postupně plnili úkoly z obálky. Jeden z úkolů zněl, že mají zavolat na konkrétní telefonní číslo, kde byl připraven můj kamarád, který jim sdělil, kam mají jít. A protože s sebou neměli mobily, museli si poradit jinak. Museli někoho sami oslovit, aby je nechal zatelefonovat.

Závěrečná část kurzu byla podle vámi zveřejněných zápisů hodně náročná. Můžete ji přiblížit?
Chtěl jsem, aby kluci poprvé zkusili fungovat opravdu samostatně. Takže jsem jim v Jičíně řekl, ať nasednou do vlaku, se dvěma přestupy ať ujedou asi 150 kilometrů, kde pak měli dva dny putovat Rychlebskými horami, což je opravdu krásný kus země. Bylo to pro ně neznámé území, poměrně hornaté, za dva dny měli ujít 40 kilometrů, potkat jsme se měli až v cíli na druhé straně hor. Vyráželi ve čtvrtek odpoledne a v sobotu večer jsme se potkali. Dvakrát sami přespali, museli si sami najít tábořiště.

Takže si museli nést i stany?
Všechno si nesli sami, jídlo, pití, oblečení, stany a spacáky. Rodiče jsem instruoval, ať nechají děti sbalit se samotné, ať jim to případně zkontrolují, ale ať je nechají tak. Smyslem bylo, ať se sami rozhodnou, co si vzít s sebou, ale ať si zároveň důsledek svého rozhodnutí sami prožijí. Spousta kluků mi pak na konci říkala, že by to příště udělali jinak, vzali si třeba teplejší spacák nebo méně jídla.

Jak dopadlo jejich samostatné nocování?
Protože vím, jak to chodí u skautských oddílů, tak vím, že často táboří u jehličnatého lesa, kde není problém najít suché smrkové dříví a rozdělat oheň. Ale celý týden před tím kurzem pršelo, navíc lesy v těch místech jsou smíšené, takže pro kluky nebylo úplně snadné oheň rozdělat. První večer to neudělali, takže přes noc celkem vymrzli. Druhý večer už věděli, že buď rozdělají oheň, nebo zase budou klepat kosu. I když se jim to moc nedařilo, tak nakonec jej rozdělali. A ten kluk, kterému se to povedlo, mi pak nadšeně vyprávěl, že do té doby nevěřil, že dokáže sám rozdělat oheň, ale že ho okolnosti donutily, aby si s tím poradil.

Jakým způsobem jste řešil bezpečnost při takovýchto akcích?
Bezpečnost řeším poměrně hodně, velmi otevřeně jsem komunikoval i s rodiči dětí, takže měli, na rozdíl od kluků, naprosto přesné informace o tom, jak to bude probíhat a jak bude řešena bezpečnost. Děti přitom měly spíše jen kusé informace. Když třeba kluci měli jít sami na Smrk, tak věděli, že je budu čekat na Smrku, ale nevěděli, že jsem přijel autobusem o 15 minut dříve než oni, takže jsem byl stále v jejich dosahu. V posledním víkendu jsem také šel Rychlebskými horami, ale po paralelní trase, abych se k nim nejpozději do hodiny dostal. Kluci věděli, že budu někde poblíž. A také s nim jsem probíral bezpečnost.

Bylo pak nějaké celkové vyhodnocení kurzu?
Zpětnou vazbu jsme si udělali už ten poslední večer, kdy došli do cíle. Pak jsme si udělali i posezení s rodiči a od nich byla ta zpětná vazba velmi kladná. Někteří z nich ten přechod hor považovali za jakýsi rituál přechodu od dítěte k dospělému, že to pro ty kluky byla vlastně úplně poprvé příležitost dokázat něco sami. A vrátili se s tím, že to zvládli. Ty poslední víkendy, kdy za den ušli 55 kilometrů, a pak za dva dny přešli sami hory, to jsou věci, které dnes zažije jen málo dětí. Dokonce ani ve skautu děti v tomto věku tak samostatně nepouští. Myslím, že zažili to, co málokdo z jejich vrstevníků, a jsou na to náležitě hrdi. Jeden z těch kluků, kterému bylo teprve dvanáct, mi pak říkal, že se mu obrovsky zvedlo sebevědomí.

Vy jste to jako takový rituál taky plánoval?
Nepřemýšlel jsem nad tímto symbolickým významem, to vyplynulo až během kurzu. Ale jsem toho názoru, že děti toho zvládnou mnohem více, než si jejich rodiče myslí. Když dělám akce ve skautu, tak s tímto konceptem pracuji. Nastavuji hranice mnohem dále, než by je většina lidí nastavila. A když to účastníci zvládnou, tak jsou nadšeni, že to dokázali. Důležité je, že se snažím, ať to dělají bez externích motivací.