COOLna

Americký architekt Steven Holl navrhuje muzea v Evropě i v zámoří. Letos vyhrál spolu s českou architektkou Marcelou Steinbachovou mezinárodní soutěž na nové prostory Muzea ghetta v Terezíně.

Hlavní expozice Muzea ghetta je přímo v centru Terezína v historické budově. Podle vašeho návrhu se do ní bude vstupovat stavbou, kterou nazýváte Prostor světla. Co vás k tomu inspirovalo?
Zadání bylo velmi náročné, protože jsme museli řešit několik věcí najednou. Do Terezína totiž míří statisíce turistů ročně a v té hlavní muzejní budově pro ně není dostačující zázemí. Přemýšleli jsme, jak navrhnout projekt, který bude nejen praktický, ale zároveň bude symbolizovat důležité poselství. Marcela Steinbachová mi ukázala kresbu židovského chlapce Petra Ginze, jež se jmenuje Měsíční krajina. Je to naprosto úžasná práce talentovaného hocha nadaného velkou představivostí, který za války bydlel právě v budově dnešního Muzea ghetta. Snil o objevování vesmíru a věřil, že jednou se lidem podaří přistát na Měsíci a spatřit Zemi z jiné perspektivy. Splnění svých snů se však nedožil, protože byl deportován do Osvětimi a zavražděn.

Tento příběh má velmi zajímavé pokračování, jež ho vrací zpět do Terezína. Prý jste ho propojil s vaším projektem.
V roce 2003 vzal izraelský astronaut Ilan Ramon kopii kresby na vesmírnou misi raketoplánu Columbia. Ramon naneštěstí zahynul při návratu raketoplánu na Zemi. V roce 2019 přijel americký astronaut Andrew Feustel do Muzea ghetta v Terezíně a věnoval mu kopii Ginzovy kresby, kterou měl s sebou ve vesmíru, aby symbolicky misi Ilana Ramona dokončil. My jsme si s Marcelou říkali, že ten Prostor světla může být působivým propojením minulosti a současnosti. Jako mezinárodní symbol tragédie i naděje. Pro mě je fascinující představa, že se díky našemu projektu lidé dozvědí nejen o Petrově vizi, ale také o tom, že jeho odkaz stále žije. Mnoho turistů totiž stále vnímá Terezín hlavně přes jeho tragické osudy, ovšem já jsem přesvědčený, že je potřeba mluvit také o naději.

Jak jde dohromady moderní přístavba z mědi a skla podle vašeho návrhu a historická budova muzea?
Mám moc rád tradici českého skla a obdivuji například práci světoznámých sklářských výtvarníků Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové. Zvažoval jsem, že by naše dostavba mohla být takovým symbolickým světlem, a pak mi Marcela řekla o té kresbě Měsíční krajina. Najednou to všechno do sebe krásně zapadlo. Uvědomujeme si, že s tou kombinací historické budovy a moderní stavby může mít někdo problém. Přece jen to bude vůbec první stavba tohoto typu ve městě. Ale musíme za ten projekt bojovat. Právě proto vysvětluji význam navrhovaného Prostoru světla, aby bylo jasné, co jsme tím zamýšleli. A doufám, že časem bude také památkově chráněný jako ostatní části Terezína.

Zmínil jste praktickou funkci přístavby. K čemu bude tedy sloužit?
Chceme, aby v tomhle novém prostoru bylo opravdu dost místa pro početné skupiny návštěvníků. Zkuste si představit, že se tam budou v jednom velkém otevřeném prostoru procházet stovky lidí. Dorazí do muzea a potřebují se rozkoukat nebo prostě jen osvěžit, než půjdou do expozice. A pak po prohlídce zde budou mít místo, kde si na chvíli odpočinou a zamyslí se nad tím, co viděli. Počítáme také s tím, že se v tomto multifunkčním prostoru budou pořádat koncerty a další kulturní akce.

Kromě Prostoru světla jste navrhli i další úpravy v Terezíně. O co jde? Přímo u hlavní budovy jsou dva parky, kam často míří návštěvníci muzea. Navrhli jsme jejich revitalizaci, aby i tato místa byla prakticky využitá. Na současné výstavě v Praze jsou k vidění naše skici a vizualizace celého projektu pro Muzeum ghetta. Rekonstrukce začne koncem příštího roku a nové Muzeum ghetta se otevře v průběhu roku 2025.

Znal jste některý z těch příběhů terezínského ghetta, než jste se přihlásil do soutěže?
Nikdy předtím jsem o Terezíně neslyšel! Marcela mi poslala spoustu současných i dobových fotografií tohoto unikátního města a množství nejrůznějších podkladů, abych měl velmi konkrétní představu, co se tam za války stalo a jak vypadá Terezín dnes. Celá ta historie mě naprosto ohromila. Vůbec jsem netušil, že takové místo existovalo. V Americe ví každý o Osvětimi, že tam byl lágr a plynové komory, ale Terezín je v určitém smyslu mnohem komplikovanější. Není to nějaký tábor kdesi mimo civilizaci, je to celé město, které sloužilo jako ghetto. V roce 1944 tam přijela skupina zástupců Mezinárodního výboru Červeného kříže. Nacisté chtěli delegátům ukázat, že se v Terezíně mají Židé dobře. Ale všechno bylo nakašírované. Po odjezdu delegace byla většina vězňů, kteří museli v téhle nechutné podvodné hře „účinkovat“, poslána na smrt.

Zmínil jste propojení minulosti a současnosti. Proč myslíte, že je právě nyní dobré hledat takové historické paralely?
Je velmi důležité, aby si lidé na celém světě uvědomili, že i navzdory krutým podmínkám sehrály umění a kultura v Terezíně naprosto zásadní roli. Vždyť uměním vyjadřujeme emoce. Jak se říká: Dokud se smějeme a dokud pláčeme, jsme lidské bytosti, a přesně tohle chtěli nacisté potlačit, ale naštěstí se jim to nepodařilo. Nikdo přece nemůže diváky připravit o krásu a emoce z Petrovy kresby nebo dalších uměleckých děl, jež tam vznikla! Myslím, že právě teď, v době dalšího válečného konfliktu, svět potřebuje takový projekt, který ukazuje i naději uprostřed tragédie.

Zaujalo mě, že ve své tvorbě často mluvíte o vlivu hudby na architekturu. Týká se to i Terezína?
Od roku 1981 učím na Kolumbijské univerzitě v New Yorku a vedu studenty k tomu, aby vnímali nejrůznější souvislosti ve světě umění. Diskutujeme například o tom, jak mě ovlivnila literatura. Miluji knihy norského spisovatele Knuta Hamsuna nebo román Odysseus od Jamese Joyce. Pracuji nyní na návrhu nového univerzitního centra v Dublinu inspirovaného Joycovým životem a dílem. Velmi podobné je to s hudbou, která je pro mou tvorbu naprosto zásadní. Konkrétně v Terezíně mám několik nápadů na výběr hudby a její provedení, jež by bylo vhodné pro novou expozici. Doporučuji tvorbu francouzského skladatele Oliviera Messiaena. Za druhé světové války pracoval jako lékař ve francouzské armádě a později byl deportován do zajateckého tábora nedaleko Zhořelce v Dolním Slezsku. Seznámil se tam s violoncellistou Étiennem Pasquierem a houslistou Jeanem le Boulaire. Napsal pro ně skladbu Kvartet pro konec času a poprvé ji zahráli přímo v táboře v roce 1941.

Zdá se, že máte v Česku čím dál víc projektů. Proč právě zde?
V roce 2004 jsem přijel do Prahy poprvé se svými studenty. Zadal jsem jim několik architektonických cvičení a sám jsem chtěl navštívit místa spojená se životem a dílem Franze Kafky. Tehdy jsem totiž pracoval na návrhu Muzea Knuta Hamsuna v Norsku. Vždycky mi přišlo hodně zajímavé, jak jeho texty – a zejména Hamsunův psychologický román Hlad – ovlivnily Kafku. A potěšilo mě, že jsem se nemýlil, jak mi potvrdila Markéta Mališová, tehdejší ředitelka Společnosti Franze Kafky. Právě v té době plánovala přestěhování Společnosti do bývalé prádelny v centru Prahy a řešila, jak tam zakomponovat knihovnu, kde budou kopie knih, jež Kafka četl. Shodou šťastných náhod jsem se tenkrát poprvé setkal s českou architektkou Marcelou Steinbachovou a připravili jsme rekonstrukci budovy a interiéru. Od té doby spolupracujeme na dalších projektech, včetně návrhu pro Terezín.

Možná to o Kafkovi není tak známé, ale on se velmi zajímal o mechaniku a nejrůznější technologie. Věděl jste o jeho zájmech, když jste navrhoval důmyslnou otáčivou knihovnu?
Nechtěl jsem, aby náš návrh vypadal jako prvoplánová inspirace. V Kafkově díle je bezpočet nejrůznějších dvojsmyslů a všemožných jinotajů. Takže mě částečně inspiroval, ale nejde o něco podobného jako takzvané architektonické hnutí Hi-Tech Architecture, kde se dává na odiv veškerá moderní technologie, jako například u slavného centra současného umění Centre Pompidou v Paříži. Vidíte trubky a instalace přímo na fasádě. V Kafkově knihovně v Praze jde mnohem víc o skrytá tajemství. S Marcelou jsme se podíleli na kompletní rekonstrukci historických prostor bývalé prádelny ve vnitrobloku. Je tam multifunkční sál pro kulturní akce, administrativní část, točité schodiště a přesná replika Kafkovy vlastní knihovny. Otočná část může sloužit jako „tajný“ vchod do kanceláře ředitelky.

A co vás vlastně přivedlo ke Kafkovi?
Pocházím z Washingtonu, kde jsem studoval na katedře architektury Washingtonské univerzity, pak jsem pokračoval v Římě a v Londýně. Koncem 70. let jsem se vrátil do Ameriky a plánoval, že si založím vlastní architektonické studio. Přestěhoval jsem se do New Yorku, ale začátky mého podnikání byly hodně náročné, protože jsem neměl moc peněz. Jednou jsem v kavárně zaslechl číšníka, jak se baví o zajímavé knize od Franze Kafky. Jeho příběhy mě zaujaly a od té doby mě tento autor fascinuje. Přečetl jsem všechny Kafkovy romány, novely, deníky i korespondenci. A svým způsobem se myšlení a styl tohoto literáta odráží v mnoha mých projektech po celém světě.

Steven Holl, americký architekt