COOLna

Změnila válka na Ukrajině nějak svět, tedy zejména takzvaný Západ?
Díky válce vykrystalizovaly některé trendy, které tu byly přítomné už před ní. Ve svých knihách píšu o „geopolitické negramotnosti“ dnešních elit. Ta se tu ukázala v plné nahotě. Od konce studené války politikové skutečně věřili, že válka v dnešní Evropě je už nemyslitelná. Může k ní dojít někde v Iráku nebo Afghánistánu, ale tady určitě ne. Britské ministerstvo zahraničí je vynikajícím příkladem. Pracují tam dnes lidé, kteří absolutně nerozumí politice síly (power politics). To nebývalo pravidlem, tento úřad byl plný velmi kompetentních lidí, zběhlých v arabštině a tak dále.

Britské ministerstvo zahraničí nemá dost kompetentních lidí?
Zrovna před dvěma týdny jsem zjistil, že tam nemají ani dost lidí, kteří mluví čínsky. Chápete to? V dnešní době, kdy se mluví o nové studené válce s Čínou, nemají lidi, kteří umí čínsky… Ale abych odpověděl na vaši otázku: Ano, myslím, že válka na Ukrajině změnila náš svět dvěma způsoby. Zaprvé vrátila do hry geopolitiku, která tu byla považována za sprosté slovo. Zadruhé zbořila ideologii globalizace – nikoli ekonomickou globalizaci, ta stále probíhá, ale představu o tom, že lidstvo směřuje k čím dál větší harmonii, bude vesele kooperovat, podaří se začlenit do systému Čínu a tak dále. To se nyní ukázalo jako naprostá fantazie.

Čím je tato slepota způsobená? Souvisí s krizí univerzitního vzdělání?
Částečně asi ano. Mívali jsme velmi dobré školy a těch zbývá poměrně málo. Je tu ale především jakási historická amnézie – lidé na Západě dlouho věřili, že žijeme v novém, moderním světě štěstí a blahobytu, kde neplatí staré zákonitosti. Kdykoli se stalo něco ošklivého, jako třeba válka na Balkáně, vnímali to jako něco, co je daleko – „tam někde“. Následkem toho začali ztrácet historickou paměť. Přispívá k tomu i fakt, že v současnosti nemáme dominantní velmoc, která by určovala chod světa a utvářela tak náš mentální svět. Ano, jsou tu silné Spojené státy, ale ve srovnání s tím, čím byly v druhé polovině 20. století nebo čím byla Británie v 19. století, je to zanedbatelné.

Zajímá mě ta ztráta historické paměti. To nemyslíte doslova, předpokládám? Všude se slaví svátky založení republiky, dny nezávislosti, noci Guye Fawkese a tak dále…
Rád používám termín morální odzbrojení Západu. Národní tradice i svátky můžou pokračovat, zajímavé ale je, že se za ně národy spíš stydí, než že by na ně byly hrdé.

Typicky Den nezávislosti ve Spojených státech, který je každý rok možností připomenout si, jak je Amerika otřesná. Západní státy se začaly obecně stydět za své dějiny. S tím se začaly ztrácet některé základní hodnoty, o kterých jsem mluvil, jako je odvaha, povinnost, solidarita a tak dále. Pro lidi na Západě jsou to přežitky minulosti. Naučili se z nich dělat legraci, ale to je tak všechno.

Pokud máte pravdu a Západ skutečně zdegeneroval do této míry, jak to, že se to stalo tak rychle? Skutečně jsme se během třiceti let změnili z vítězů dějin v morální trosky?
Začalo to o něco dříve. Na konci sedmdesátých let pronesl Solženicyn slavnou řeč, kde zkritizoval západní civilizaci, která ztratila svůj smysl. V té době se začal projevovat takzvaný konec ideologií – komunismus a socialismus byly zdiskreditované, ale zrovna tak liberalismus a konzervatismus. Všechny velké ideologie, které lidi motivovaly a utvářely veřejný život, se vyprázdnily. Prvním pokusem, jak tomuhle čelit, byl vynález environmentalismu jako nové dominantní ideologie. Do této ideologické prázdnoty se následně vtěsnala politika identit a začala dominovat západnímu žebříčku hodnot. Především ale přervala přirozenou spojnici mezi současností a minulostí západní civilizace.

Nezlepšilo se to teď náhodou? Neukázala Ukrajina, že jsou důležitější věci než politika identit?
Bojím se, že ne. Jsme jen na jejím začátku. Víte, slýchám tohle od 90. let. Každý rok mi někdo říká, Franku, proč to bereš tak vážně, politika identit přece pomine, horší už to být nemůže. Vážně? Nevidím způsob jak. Většina lidí si ani neuvědomuje, jak významné tyhle kulturní otázky jsou. Dokážou si z toho dělat legraci, ano – progresivisté zase vymysleli nová zájmena, haha. Neuvědomují si ale, jak nebezpečné tohle ve skutečnosti je.

A jak nebezpečné to je?
Největší problém je v tom, že veškerá opozice z konzervativních nebo libertariánských pozic je vždycky o krok pozadu. Vždycky teprve reaguje na to, co tihle blázni vymyslí. Jedna strana tu bojuje kulturní válku a druhá má stále jednu ruku za zády, nikdy nepřevezme iniciativu. A společenské elity si mezitím internalizují tyhle nové hodnoty, ať už v médiích, v politice, dokonce v církvi. Arcibiskup z Canterbury Justin Welby je snad nejstrašnější identitář ze všech.

Třeba američtí konzervativci ale kulturní válku vedou celkem zostra, nebo ne?
Ano i ne. Mají štěstí, protože díky federální struktuře státu je mnohem složitější centralizovat wokistickou ideologii. V Anglii to uděláte přes noc. Ale když se podíváte na jejich politické pozice, rychle se stávají zrcadlovým obrázkem identitářské levice. Proto bych jim neříkal konzervativci, ale spíš reakcionáři. Podívejte se třeba na jejich posedlost potraty – věřím, že kvůli tomu prohrají i midtermové volby do Kongresu, přitom je mohli mít v kapse. Neustále hledají způsoby, jak zvýšit svou popularitu u voličů, ale nerozumí, že pokud chcete být konzervativcem, musíte v první řadě rozvinout konzervativní ideály. A pak ještě jedna věc – překvapivě málo z nich čte wokistickou literaturu. Dokud neporozumí svému nepříteli, nemůžou mu účinně čelit.

Máte na mysli „reimaginaci“ historie a tyhle věci?
Ano, americká levice se zcela otevřeně snaží přepsat americkou historii. Říkají tomu reimaginace, ale je to vlastně vynalézání něčeho nového (reinvention). Nejskandálnější na tom celém je, že tohle hnutí vede naprosto mainstreamový deník The New York Times se svým projektem 1619. Celá americká historie je tu redukována na historii otroctví, což je neskutečně primitivní přístup.

A co ve střední Evropě? Tady jsme na tom přece jen o něco lépe, nebo ne?
Ano, ale zdejší konzervativci si neuvědomují, že mladí lidé jsou ještě amerikanizovanější, než byli oni. Nevnímají českou nebo polskou kulturu, koukají na Netflix a odtamtud přejímají wokistické hodnoty. Co tu ale stále funguje, je morální jazyk. Máte ve vaší politice stále lidi, kteří jsou ochotni říct, tohle je dobře a tohle je špatně. Relativizace hodnot tu stále není tak extrémní jako na Západě.

K Západu ale stále vzhlížíme…
Stále tu funguje komplex méněcennosti. Přál bych si, aby Češi, Maďaři a Poláci byli sebevědomější. V současnosti se má Západ co učit spíš od nich. Vezmeme-li to do důsledku, to, čemu říkáme „západní kultura“, je tu zachováno mnohem lépe a systematičtěji než v západní Evropě.

Co Británie? Kulturně je jednou nohou v Evropě, jednou v Americe…
Tamní konzervativci musí kulturní válku bojovat mnohem inteligentněji. Boris Johnson něco podobného slíbil, ale naprosto tomu slibu nedostál. To neznamená, že všichni tamní konzervativci jsou idioti, je tam spousta schopných lidí, jen jsou naprosto roztříštění a izolovaní na okrajích. Je třeba do politiky navrátit argumentativní kulturu. Když já a pár mých přátel pořádáme konferenci (Battle of Ideas – pozn. red.), záměrně tam zveme levičáky i pravičáky, aby se do krve přeli, ale za žádnou cenu neustupovali ani o píď hloupému identitářství. Někdy si přeju, abych byl mladý jako vy a mohl bojovat mnohem intenzivněji…

Jak byste to dělal?
Nejlepší je identitáře konfrontovat. Naprosto nejsou zvyklí, že jim někdo odporuje, takže když vznesete první argument, vypustíte jim rybník vcelku snadno. Cítí se ještě dotčeni, že si dovolujete s nimi nesouhlasit.

Jednou z cest je i humor, protože má moc odzbrojovat. Vždycky když debatuju s wokisty, začínám nějakým vtipem, ideálně namířeným proti sobě samému. Udělat něco nečekaného je vždycky dobré. Když se objeví někdo, jako jsem já, očekává se, že bude mluvit podle známého scénáře – „fašista Furedi“ nebo tak něco. Když zjistí, že jste schopen klást překvapivé, provokativní otázky, zaujme je to.

Proč si to v Konzervativní straně stále neuvědomili?’
Zaprvé nerozumí tomu, jak je to důležité. Myslí si, že kulturní války jsou vedlejším tématem, stále si myslí, že lidé volí podle daní, ekonomiky, životního prostředí, ale to už dávno není pravda. Výsledkem je, že občas něco řeknou proti wokistům, ale v praxi nedělají nic. Zadruhé je tu jeden všeobecný rys západní politiky – vidíte to v Británii, ale taky v Německu a jinde. Když se podíváte na reálný rozdíl mezi labouristy a konzervativci, je pramalý. Přední řada vlády a opozice má úplně stejný společenský profil – všichni chodili na univerzitu, pak přešli do PR agentury, konzultingu nebo médií. Reálné rozdíly chybí, a proto chybí reálný politický boj, který by byl o podstatě, nikoli o frázích.

maďarsko-britský sociolog Frank Furedi